Medaili města Liberec mají získat otec a syn Nedvědové, hokejové legendy, či rodák Oldřich Kaiser. Herec, který okusil vrchol

"Jmenovitě jde o otce a syna - hokejisty Jaroslava Nedvěda st. (in memoriam) a Petra Nedvěda, Markétu Tallerovou, sólistku činohry Divadla F. X. Šaldy, a Oldřicha Kaisera, divadelního a filmového herce, a emeritní primářku oddělení klinické hematologie KNL Lenku Walterovou,“ vypočetl náměstek primátora pro kulturu, školství  a cestovní ruch Ivan Langr.

Charakteristika medaile města se odvíjí ze statutu, který byl přílohou Statutu města Liberce z roku 1996. Medaile  města Liberec se  uděluje  jako  čestné  ocenění  za  občanské  zásluhy  o  město  Liberec  v jakémkoli oboru lidské činnosti. Medaili města Liberce lze také udělit za celoživotní zásluhy. Medaili odevzdává oceněné osobě jménem města Liberce jeho primátor. Ocenění nelze odejmout.

Jaroslav Nedvěd st. (1944 –2019) & Petr Nedvěd (*1971), otec a syn, hokejisté libereckého hokejového klubu a československé, resp. české reprezentace. Jaroslav byl hokejový útočník, který  působil  v prvoligovém  Litvínově  a  Jihlavě,  v druholigové  soutěži  pak  reprezentoval tehdejší Stadion Liberec (sezóny 1962/63 a 1974 až 1979). Byl členem reprezentačního „B“ týmu ČSSR i širší nominace pro olympijský turnaj v Sapporu 1972. Po ukončení kariéry se věnoval trenérské práci (do 2009) a byl mj. jako asistent u postupu Bílých Tygrů do extraligové soutěže v roce 2002.

Petr  je  kanadsko-český profesionál, který odehrál 15 sezón v NHL (rekordní rok 1995/1996 za 45 gólů, resp. 99 bodů; Pittsburgh Penguins), hokejovou kariéru ukončil v Bílých Tygrech (2008 až 2014). V letech 2018 až 2023 působil jako generální manažer české hokejové reprezentace. Je vlastníkem  bronzové  medaile  z MS  2012  za  českou  reprezentaci  a  stříbrné  ze ZOH  1994  za Kanadu. Celkově za reprezentaci ČR nastoupil v 39 utkáních, vstřelil 11 gólů.

Oldřich Kaiser (*1955), divadelní a filmový herec, rodák z Liberce, navštěvoval i dramatický kroužek liberecké Lidové školy umění. Vystudoval herectví na konzervatoři v Brně (1973) a na Divadelní fakultě AMU v Praze (1977).

V letech 1977–1985 působil v Divadle na Vinohradech, hrál především charakterní role (například Romea ve Shakespearově tragédii Romeo a Julie). Poté nastoupil do Studia Ypsilon, které tvořilo jeho nejprogresivnější éru. Vytvořil zde několik zásadních postav (například S. S. Podsekalnikov v komedii Sebevrah nebo Matěj Poctivý v komedii  Matěj  Poctivý),  rozhlasových  her  i  improvizací.  V  roce  1993  přijal  angažmá  do Národního divadla a setrval zde až do roku 1999.

V současné době hraje v Divadle Kalich. Spolu s Jiřím Lábusem od roku 1979 tvořili velmi populární nerozlučnou komediální dvojici. Vytvořili společně několik pořadů.  Od roku 1991 natáčejí „nekonečný“ rozhlasový improvizační seriál Tlučhořovi, který překročil v roce 2015 tisíc dílů. Za svou dlouhou kariéru hrál v mnoha filmech a seriálech. V poslední době se objevil například ve filmech Tmavomodrý svět, Žralok v hlavě, Líbáš jako Bůh, Masaryk, Muž se zaječíma ušima. Hrál také hlavní roli v Menzelově adaptaci Hrabalova  díla Obsluhoval jsem  anglického  krále.  Je  po  něm  pojmenován  druh  střevlíka (Cychrus kaiseri). Objevil jej společně s neurochirurgem a entomologem Vladimírem Benešem v létě 2004 v Asii.

Markéta Tallerová (*1966), divadelní herečka a sólistka souboru činohry Divadla F. X. Šaldy od  roku 1986 (s přestávkou 1997 –2000). Také zpěvačka a fotografka, držitelka Thálie 2009 (opereta  &  muzikál),  nominace  na  Thálii  2004  (činohra).  Spojení  mimořádného  hudebního talentu  s  hereckou  přesvědčivostí  dokázala  v  Liberci  již  mnohokrát:  působí  zde  s  krátkou mezihrou v pražském Divadle pod Palmovkou a liberečtí diváci si ji bezpochyby pamatují jako okouzlující  Lízu  v  muzikálu  My  Fair  Lady  (režie  P.  Harvánek,  1996). 

Vytvořila  i  ústřední hrdinku v muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení (režie M. Schlegelová, 2018) podle filmu Pedra Almodóvara – dramatickou i komediální a pěvecky náročnou postavu herečky Pepy. Markéta Tallerová  je ale především nepřehlédnutelnou činoherní herečkou s osobitým výrazem a schopností vystihnout přesně podstatu postavy i její situace. Za svou Irenu v Ibsenově dramatu Když my mrtví procitneme (režie I. Rajmont, 2004) byla rovněž v nejužší nominaci na Cenu Thálie. Její herecké umění inspirovalo řadu režisérů a v Liberci ztvárnila nejdramatičtější role světového repertoáru: např. Maju (ve stejnojmenné hře – režie  L. Engelová, 2001), Médeiu (režie  V.  Herajtová,  2006),  Emilii  Marty  ve  Věci  Makropulos  (režie  V.  Vencl,  2008), Kostelničku v Její pastorkyni (režie M. Lang, 2012), Blanche v Tramvaji do stanice Touha (režie I.  Rajmont, 2013), Raněvskou ve Višňovém sadu (režie I. Rajmont, 2014) a mnoho dalších.

V posledních letech např. upoutala pozornost diváků třeba neodolatelně komediálním výstupem Paní  Libery  v  komedii  roku  2016  Poprask  na  laguně  (režie  M.  Černý,  2016)  nebo  jako překvapivá hrdinka, učitelka Erika Rothová v Mayenburgově Mučedníkovi (režie M. Tichý, 2017). Přilnula ke zdejším horám, žije v Kateřinkách a věnuje se kulturnímu životu své malé komunity - se svými přáteli a sousedy dělá divadlo v přírodě.

MUDr. Lenka Walterová (*1953), lékařka, emeritní primářka oddělení klinické hematologie KNL. Střední  školu  absolvovala  v  Jugoslávii  a  v  USA,  kde  načerpala  mimo jiné  dobré  jazykové znalosti, které během své kariéry bohatě využila. Po návratu do Československa vystudovala FVL UK v Praze a nastoupila na interní oddělení tehdy okresní nemocnice Liberec. Po složení atestace 1. stupně z interního lékařství pracovala několik let jako sportovní lékařka, až nakonec  nastoupila  na hematologicko-transfuzní  oddělení  nemocnice  Liberec.

Specializační atestaci z hematologie a transfuzního lékařství složila v převratném roce 1989. Sportovní medicíně se věnovala i nadále, dlouhodobě pečovala o reprezentanty ve skocích do vody, což byl sport, kterému se sama v mládí věnovala. V roce 1990 nastoupila na primariát do nemocnice  Mladá  Boleslav.  Zde  stála  u  zrodu  samostatného  hematologicko-transfuzního oddělení, několik funkčních období byla členkou výboru Společnosti transfuzního lékařství a Národní transfuzní komise při Ministerstvu zdravotnictví. V transfuzním lékařství se angažovala i na mezinárodní úrovni jako mnohaletá členka výboru Mezinárodní společnosti pro transfuzní lékařství (ISBT), ve funkcích poradce pro východní Evropu a ve výboru pro vzdělávání.

Externě spolupracovala se Světovou zdravotnickou organizací v GCBS – Global Collaboration for Blood Safety  a  vedla  řadu  kurzů  věnujících  se  managementu  kvality  ve  východní  Evropě  a  v postsovětských republikách. Přivedla do Česka Evropskou školu transfuzního lékařství (ESTM), a poté se angažovala jako přednášející a editorka učebních textů v kurzech pořádaných touto institucí v různých evropských zemích. V ESTM také zastávala funkci místopředsedkyně. V roce 2003 nastoupila zpět do svého původního působiště v Liberci jako primářka oddělení klinické hematologie.  Získala  pro pracoviště  statut  oddělení  s  rozšířenou  hematologickou  péčí  a hemofilického  centra.  Po  dvě  funkční  období  byla  členkou  výboru  České  hematologické společnosti. Po celou svou pracovní kariéru měla Lenka Walterová štěstí na odborníky, kteří byli ochotni  poradit  a  pomoci.  Tuto  podporu  pak  vracela mladším kolegyním a kolegům, kterým ochotně  předávala  své  zkušenosti  jak  při  oficiálních  vzdělávacích  akcích,  tak  neformálně  v každodenní   praxi.  

Profesním  zájmem  primářky Walterové byla problematika myelodysplastických syndromů.  V  prostředí  středně  velkého hematologického  oddělení  bylo ovšem nutno pokrýt celé spektrum laboratorní i klinické hematologie a na přílišnou specializaci nebyl  prostor.  S  dosažením  důchodového  věku  se  Lenka  Walterová  stala  čestnou  členkou Společnosti transfuzního lékařství i České hematologické společnosti, a brzy poté předala vedení svého oddělení mladším, aby se mohla více věnovat rodině i svým milovaným horám.

LB/Jana Kodymová