Neblahé události staré 53 let se připomínaly u radnice. Pietním aktem i Modlitbou za demokracii

V 9 hodin se na náměstí Dr. E. Beneše uskutečnilo pietní shromáždění. Účastníci u památníku obětem okupace ve tvaru tankového pásu položili květiny. Na stejném náměstí se od 17 hodin uskutečnila Modlitba za demokracii s písněmi Karla Kryla v podání brněnské skupiny Missa.

O neblahých událostech píše Paměť národa:

Liberec byl po Praze městem, ve kterém si srpnová invaze vyžádala nejvíce obětí: zemřelo zde 7 lidí, 48 bylo zraněno, dva lidé podlehli zraněním později. Okupační vojska zničila podloubí na náměstí. Z libereckého utajeného studia vysílali Václav Havel a Jan Tříska.

Tanky, obrněné transportéry a další vojenská technika dorazily do Liberce kolem druhé hodiny ranní. Jednalo se o sovětské jednotky dislokované v NDR a v Polsku, které přes Liberec mířily na Prahu. Jejich cesta vedla kolem Divadla F. X. Šaldy, hlavní pošty a radnice na hlavním náměstí, které se v té době ironicky jmenovalo Bojovníků za mír (dnes Náměstí dr. Edvarda Beneše).

Liberec se začal probouzet a ulice zaplnily stovky lidí, které na přítomnost cizí armády reagovaly bouřlivě. Před radnicí se kolem tanků shromáždil dav lidí, jak vzpomíná Petra Erbanová, tehdy dvacetiletá: „U radnice byla velká spousta lidí. Křičeli, nadávali, hrozili pěstmi. Několik lidí házelo z lešení radnice na projíždějící tanky rajčata. Nikdo se ale nechoval násilně.“

O tom, co se před radnicí dělo o chvíli později, nevěděla. S kamarádkou pokračovala ulicí 5. května v cestě do práce na dnešní Šaldovo náměstí: „Kousek za námi se objevil tank. Z něj vykukovali dva vojáci. Začali po nás všech střílet. Prchali jsme do malého podloubíčka. Chtěla jsem utéct, ale najednou jsem spadla. Koukla se na nohu a z ní se řinula krev. Měla jsem roztržené lýtko, nemohla jsem se na nohu postavit, byla jak kus hadru,” popisuje Petra Erbanová. Před dalšími střelami ji zachránili dva muži, kteří ji schovali do jednoho z domů a poté odvedli do nemocnice. 

Střelba před radnicí

V té době došlo ke krveprolití před radnicí. Jako zázrakem ho přežil tehdy čtyřiadvacetiletý Petr Šída, a mohl proto popsat nepřiměřenou reakci sovětských vojáků na protesty místních obyvatel. Vojáci začali z bezprostřední blízkosti pálit do davu a Petra Šídu zasáhlo celkem sedm střel. Měl prostřelená obě kolena, dvakrát levou holeň, levé chodidlo, lehké střelné zranění měl i na paži a nejvážněji byl zraněn v oblasti pánve.

„Něco vám povím, postřelení vůbec v tu chvíli nebolí. Bolí to až potom,“ říká Petr Šída, který i po více než 60 letech trpí velkými bolestmi a má poškozené oči od úlomků dlažby po střelbě.

V nemocnici měl službu ono osudové ráno 21. srpna 1968 MUDr. František Plhoň. O obsazení Československa se dozvěděl cestou do práce. Když dorazil do nemocnice, už se operovalo na osmi sálech a desítky zraněných čekaly na ošetření: 

„Nakonec bylo čtyřicet osm zraněných a devět mrtvých. Pamatuji si, že byla operována sestra Livečková, která pracovala v nemocnici. Právě šla do práce a střelili ji do krku. Umřela.“ Zanedlouho začaly sanitky přivážet další raněné, tentokrát ke zraněním došlo při zhroucení podloubí, do kterého narazil sovětský tank. „Mezi nimi byl pán, který mi prakticky umřel v rukách. Všechna žebra měl zpřerážená,“ vzpomíná František Plhoň na nejhorší službu svého života. 

Eto vaše dělo!

Náraz sovětského tanku číslo 314 do podloubí na rohu náměstí viděl tehdy pětadvacetiletý Jan Bartoš, jehož kolega Jindřich Kuliš zemřel dvě hodiny předtím při střelbě před radnicí stejně jako jeho kamarád Zdeněk Dragoun. Jana Bartoše tehdy zachránilo, že se vracel domů pro fotoaparát, kterým poté pořídil řadu cenných snímků.

Bouřlivý průběh okupace v Liberci popsal v roce 1985 v Dálkovém rozhovoru také Václav Havel, který v Liberci onu noc náhodou byl s hercem Janem Třískou, okamžitě se zapojili do libereckého protiokupačního hnutí: „Působili jsme v tamějším rozhlase, já psal každodenně komentáře, Honza je předčítal, vystupovali jsme i v televizním studiu narychlo zřízeném na Ještědu.“

Stejně jako řada dalších obyvatel Liberce vzpomínal na solidární pospolitost. „Lidé nám do rozhlasu nosili potraviny, květiny, léky. Budova rozhlasu byla obklopena obrovskými transportéry s velikými betonovými kvádry, které měly zabránit jejímu dobytí. Různé fabriky nám daly závodní průkazy, abychom se v případě osobního ohrožení mohli skrýt mezi dělníky.“

Obyvatelé Liberce dávali svůj odpor vůči okupantům najevo i v následujících dnech. Na věži radnice vlála velká černá vlajka, na radnici visel obří portrét prezidenta Ludvíka Svobody. Na troskách podloubí byl nápis v azbuce „Eto vaše dělo“, tedy „To je vaše práce“.

Před radnicí mladí lidé drželi čestnou stráž u katafalku se jmény sedmi obětí z 21. srpna, měli v rukou černé prapory a státní vlajku. Přes pět tisíc lidí se 24. srpna účastnilo v libereckém krematoriu pohřbu. Nad rakvemi zahalenými do vlajek hovořil Jan Tříska, vedle něj stál tehdy ještě ne moc známý Václav Havel. 

Rok poté 21. srpna 1969 si Liberečané už své oběti připomenout nesměli. Ulice zaplnili příslušníci SNB, kteří udržovali „pořádek” pomocí obušků a slzného plynu a jakýkoli projev piety trestali. Obětem srpnové okupace byl odhalen pomník na liberecké radnici až v roce 1989.

Pomoc postřeleným

Petr Šída a Petra Erbanová letos patřili k prvním pamětníkům, jejichž vyprávění zaznamenala na kameru v libereckém studiu nová pobočka Paměti národa Severní Čechy. Při rozhovorech jsme zjistili, že v roce 1989 dostali odškodnění 70 tisíc všichni postřelení (bez ohledu na rozsah poranění) a pozůstalí zastřelených. To bylo vše – odškodnění za utrpení, horší možnost pracovního uplatnění v době normalizace, trvalé psychické i fyzické zdravotní následky.

Příběhy obou navíc připomene v Libereckém kraji putovní výstava, kterou připravuje Paměť národa Severní Čechy a která se bude od října přesouvat do čtyř měst Libereckého kraje. Nová pobočka připravuje i obdobnou výstavu v Ústeckém kraji. Dosud se pobočce podařilo v Libereckém a Ústeckém kraji na kameru natočit 40 pamětníků.

Oběti okupace v Liberci

BŘEZINA Vincenc (67 let). Zasypán zborceným zdivem při nárazu sovětského tanku do podloubí domů na náměstí v Liberci. Utrpěl tříštivé zlomeniny obou bérců, ke kterým se přidaly další komplikace a gangréna. Zemřel na zánět plic v liberecké nemocnici.

ČÍŽEK Miroslav (23 let). Byl zasypán padajícím zdivem po nárazu tanku do podloubí a zemřel při převozu do nemocnice.

DRAGOUN Zdeněk (19 let). Byl střelen u radnice do hrudníku, následně vykrvácel do pohrudniční dutiny při převozu do nemocnice. 

FIALKA Josef (64 let). Postřelen u radnice, na následky průstřelu břicha a po následném vykrvácení do pobřišnicové dutiny zemřel v liberecké nemocnici 21. 8. 1968 ve 12.30 hodin.

KOBR Bohumil (72 let). Na náměstí v Liberci byl těžce zraněn nákladním cisternovým vozem sovětské armády. Auto se pokoušelo vyhnout tanku, který narazil do podloubí. Zemřel v nemocnici v Liberci v důsledku mnohočetných zlomenin žeber a komprese hrudníku. 

KULIŠ Jindřich (25 let). Byl postřelen při střelbě u radnice, zemřel v nemocnici v důsledku průstřelu hrudníku a břicha a následného vykrvácení. 

LIVEČKOVÁ Eva (31 let), zdravotní sestra. U nástupního ostrůvku tramvaje nedaleko pošty byla zasažena zezadu do krku střelou sovětského vojáka. Zranění podlehla v liberecké nemocnici 23. srpna. 

STARÝ Rudolf (63 let). Postřelen na náměstí. Podle lékaře byl zasažen nejspíše odraženou střelou, v důsledku čehož došlo k zásahu plic a k následnému vykrvácení do pohrudniční dutiny. 

VESELÝ Stanislav (43 let). Těžce zraněn sovětským vojákem, když stál u instalovaného barometru. Střela jej zasáhla do hrudníku, příčinou smrti bylo zasažení míchy a následné ochrnutí životních center. Zemřel na následky zranění v liberecké v nemocnici 24. srpna.

Převzato z www.pametnaroda.cz