Je to pro nás srdeční záležitost, říkají o práci u policie dvojčata Kateřina a Štefan

Osobně je oba, Kateřinu i Štefana Magátovi, znám od jejich útlého věku. Pracoval jsem s jejich tatínkem a stále, mám-li tu možnost, nechám se rád nakazit úsměvem jejich neuvěřitelně pozitivní maminky. Nedovedete si představit, k jakému vnitřnímu pnutí u mě došlo, když jsem při sepisování tohoto  pracovního medailonku obou sourozenců zjistil, že to nejsou jen sourozenci, ale přímo dvojčata? Okamžitě jsem se rozhodl o tomto fenoménu v řadách policie napsat o trochu více. Více, než bývá ve standardních článcích na obdobné téma zvykem.

Bílé dopravácké doplňky jí učarovaly již jako malé holce. Viděla je u svého otce, pro kterého byla práce „dopraváka“ každodenním chlebem. V dospělosti, když pak byla u toho, jak její bratr Štefan prvně oblékl uniformu dopravního policisty, začala o to více přemítat nad svou vlastní budoucností. O několik let později již pracovala na vysokém manažerském postu úspěšné firmy, která dodávala komponenty nejen pro automobilový trh takřka do celé střední Evropy. Stále jí ale cosi táhlo dělat práci, které její otec zasvětil téměř celý svůj profesní život, a v níž již několik let úspěšné působí i její dvojče, Štefan. „Srdce mě prostě a jednoduše zavedlo na dráhu, po níž šel můj tatínek, a po které se rozhodl jít i můj bráška. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jít k dopravní policii, až se ve mně jednoho dne něco zlomilo a řekla jsem si, že právě nastal ten správný čas jít vstříc svému snu“, prozradila s úsměvem sympatická blondýnka Kateřina.

Když se v domě rodičů setkávali u společného stolu, jejich hovory se stále častěji upínaly k jednomu tématu. K práci u dopravní policie. „Bráška mi mnohokrát vyprávěl o rozmanitosti svého zaměstnání. O tom, že každý nový den v práci krajského dopraváka je jiný. Jak dokáže být tahle práce náročná, ale i zajímavá a pestrá zároveň“, vzpomíná Kateřina. „Pamatuji si, když mi prala bílé služební košile, jak u toho s úsměvem říkala, že jednou je bude mít také“, vložil se do rozhovoru Štefan. „No a teď už kromě mých může prát i ty své“, dodal pobaveně a významně na svou sestru mrkl. Zároveň také zmínil, že si byl skoro jistý tím, že Kateřina dříve nebo později nastoupí k policii. „Samozřejmě, že jsme se spolu o tom bavili. Jak o mé, tak o její práci. Tak to prostě chodí, že si sdělujete pocity, novinky, pozitivní, ale i negativní věci. Jsme dvojčata, takže k sobě máme prostě a jednoduše strašně blízko“, rozhovořil se nadšeně Štefan. „Byly věci, které jsem jí ale v návaznosti na své zaměstnání pochopitelně říkat nemohl. Vím, že byla vždycky strašně pracovitá a svědomitá a bylo mi jasné, že pokud se rozhodne jít k Policii ČR, tak to nejen pro policii, ale i pro ni samotnou bude rozhodně pozitivní.“

Je tomu již pár měsíců, kdy úspěšně ukončila základní odbornou přípravu nezbytnou k tomu stát se dopravní policistkou. Prošla nezbytnou praxí nejen ve školicím středisku v Jihlavě, ale také na útvaru v Ústí nad Labem. Nyní je zařazená na Oddělení silničního dohledu Odboru služby dopravní policie krajského ředitelství v Liberci. Na stejném útvaru, na kterém je již bezmála patnáctým rokem i její bratr. „V mé minulé práci velmi dobře věděli, že mým snem vždy bylo pracovat u policie. Pochopitelně mě přemlouvali, ať setrvám u nich. Musím však říci, že mi neházeli klacky pod nohy, nevyvíjeli na mě žádný nátlak, byli úžasní. Prostě mě jen chtěli mít u sebe. Chápu to“, dodává s tím nekonečným úsměvem na rtech Kateřina. „Ve firmě jsem pracovala dlouhá léta. Jakmile jsem topovému managementu nastínila své plány, pochopili, že má touha stát se policistkou na dopravním inspektorátu je prostě a jednoduše mnohem silnější, než mé vazby na práci v úspěšné firmě.“ Kateřina se tak záhy odpoutala od svého velmi lukrativního postu a šla dělat to, co si vždycky přála. „Šla jsem za svým skvělým bráchou. K policii. Na dopravku.“

Na dotaz, proč zrovna dopravní policie, oba svorně uvedli: „U krajské dopravní policie, jak sám název napovídá, můžeme pracovat po celém Libereckém kraji, nejen ve svém rodném městě. Navíc je to rozmanitější například i v tom, jaké služební dopravní prostředky můžeme používat.“

Krajská dopravní policie ke své práci využívá nejen vozidla v barvách Policie ČR, ale také automobily určené pro skrytý dohled, v civilním provedení. „Máme k dispozici také motocykly, ale i policejní dálniční speciály, které jsou primárně určené pro výkon proti silničním pirátům“, sofistikovaně se tématu ujal Štefan. To ale neznamená, že se do Frýdlantu služebně nepodívají. „Oba jsme měli chuť stejně dokonale poznat i jiné části Libereckého kraje. Pracujeme i ve Frýdlantu, známe to tu a víme, jak to zde funguje a bezpečnost v našem městě nám není lhostejná“, doplnila Kateřina svého bratra.

Zůstaňme ještě na chvíli u tématu rodného města v kontextu k výkonu zaměstnání u policie. Co na to vaši kamarádi? Známí? Jak vnímají Vaši službu u Policie České republiky?
„Samozřejmě, že se nás kamarádi ptají na to, jaké to u policie je. Dokonce se ptají i na to, co mají udělat proto, aby k policii mohli nastoupit“, ujal se odpovědi na téma Štefan. „Doba je nejistá a Policie ČR je stabilním zaměstnavatelem, který má zájemcům jednoznačně co nabídnout“, doplnil. „Přátelé a známí vnímají pozitivně to, že jsme oba u policie. O to více se nás pak ptají na to, jaké to tam je“, s úsměvem dodává Kateřina. „Slýcháme i slova chvály na naši práci. A to vždycky potěší. Navíc je i příjemným zpestřením, když Vám za vykonanou práci někdo poděkuje.“

Můžete jednou větou případným zájemcům o práci u Policie ČR zdůraznit to, proč se rozhodnout právě pro ni?
„Pro mě je to srdeční záležitost. Každý den je jiný, žádný stereotyp. Pomáhám lidem, jsem s bráchou. To mi za to prostě stojí“, usmívá se Kateřina i přes rozhodný výraz ve tváři.  „Souhlasím. Vždycky to pro mě bylo zaměstnání, které jsem chtěl dělat. Někdy je to náročné. Nikdy nevíte, co přinese další den v práci. Někdy je to veselé, jindy smutné, ale vždycky je to o pomoci lidem. Tohle prostě má smysl“, doplnil svou sestru Štefan a oba v tu chvíli současně pokývali hlavami na znamení jednotného postoje k věci.

Poděkoval jsem dvojčatům za příjemně strávené dopoledne a ještě, než Kateřina se Štefanem odešli, pořídili jsme několik nezbytných fotografií k článku. Pak už jsem s notesem plným poznámek zasedl k pracovnímu stolu a začal psát. Jakmile jsem se pustil do posledních úprav článku, telefon mě upozornil na příchozí zprávu. Stálo v ní: „Napadla mě myšlenka. Nevím, jestli je užitečná, ale chtěla jsem v závěru ještě říct. Víš, je to neskutečný pocit, když pracuješ ve vysněném zaměstnání. Když, jak se říká, žiješ svůj sen. Úplně jinak se ti chodí do práce. V té minulé, kterou jsem měla ráda, mi něco chybělo. Ale teď už jsem kompletní. Tak že, nic není nemožné. Stačí udělat ten první krok ve chvíli, kdy dostaneš ten potřebný impulz. Ahoj, Katka.“ 

PČR/Vojtěch Robovský