Fotbalová podívaná roku se musela obejít bez diváků. A přitom v jedné pražské nerestauraci...

Slovan Liberec byl jediným českým týmem, který ve čtvrtečních zápasech postoupil. Obě pražská „S“ neuspěla. Trenér Pavel Hoftych po zápase připustil, že liberecké fotbalisty v utkání doma proti Gentu částečně motivovalo i sebevědomé, až namyšlené předzápasové vystupování soupeřova trenéra Wima De Deckera, který Severočechy pasoval do role outsiderů… A nakonec je všechno jinak. Liberec teď čekají dva venkovní zápasy na Crvené zvezdě Bělehrad a na půdě Hoffenheimu. Skvělá reprezentace města i kraje.

Jízdní řád pro budoucnost Libereckého kraje představila politická reprezentace vzešlá z posledních voleb. Zveřejnila Programové prohlášení, které naznačuje, kudy se budou v příštích čtyřech letech ubírat priority. Když jsem text zveřejněný na facebookovém profilu hejtmana přetavovala do dokumentu, jenž je schopen pojmout a uveřejnit náš redakční systém, podívala jsem se na rozsah.

Programové prohlášení má 28 stran formátu A4, 7 851 slov a 56 897 znaků. Letmo jsem materiál pročetla s tím, že se může ještě změnit, protože byl zveřejněn před závěrečnou redakcí a korekturou v orgánech všech tří budoucích koaličních partnerů, SLK, ODS a ČPS. Podpis Koaliční smlouvy i Programového prohlášení je naplánován na sváteční den 28. října. Nebojte, recepce se k tomu žádná nechystá. To nebylo zvykem ani v normálnějších časech.

V dokumentu mě zaujaly „pálky“, které kraj nadále hodlá, navzdory hubnoucím příjmům z RUD, pumpovat do silnic, a nápad převzít od Liberce pod krajská křídla zoologickou zahradu výměnou za příspěvkovou organizaci sociální péče, jež by přešla pod „velení“ Liberce. Přínosem je i plán dokončit v nacházejícím volebním cyklu výstavbu základny krajské záchranky v Liberci.

Kraj také slibuje, že zřídí web pro zpětnou vazbu občanů a elektronický dotazník spokojenosti, v němž bude moci každý hlasovat, vyjádřit názor k aktuálním regionálním tématům a podílet se na plánování budoucnosti kraje… Kdysi se říkalo, že papír snese všechno. Dnes jej nahrazuje elektronická komunikace. Každopádně tento počin vítám, protože se tam, doufám, přeskupí řada „frustrátů“, kteří teď oblažují svými mnohdy nesmyslnými a hlavně krajně nesrozumitelnými příspěvky komunikační platformy jiných, kteří o krajské politice pouze informují, netvoří ji.

Osobně se mi líbí i záměr rozšířit, dokončit a propojit síť cyklostezek, kterých je kraji nadále třeba jako příslovečné soli. Zvlášť v době, kdy opět žijeme v kleci a hned tak se po světě nerozptýlíme. Na silnicích panuje vzrůstající nevraživost mezi cyklisty a automobilisty a s přibývající tenzí ve společnosti bude jednostopé vozidlo na vozovce dost snadný cíl.

Liberecké zastupitelstvo konané v době nouzového stavu bylo rekordně krátké a zajímavé jedině tím, že na něm už neseděl lídr Změny Jan Korytář, který to pár dní předtím zabalil. Správně si vyhodnotil, že už nemůže nic dobrého přinést krajskému městu a politika naopak už nic nepřináší jemu. Korytář se politicky vyčerpal, v mnoha ohledech společensky znemožnil a nedokázal navázat na své dřívější diskutabilní úspěchy, když se na výsluní, s vydatnou pomocí své tehdy ještě oddané družiny, drápal výhradně po zádech svých oponentů a za cenu jejich permanentní osobní dehonestace.

Tím, že mu minulé vedení města v čele s Tiborem Batthyánym umožnilo setrvat ve funkci statutárního náměstka primátora až do hořkého konce, dostal šanci v praxi doložit, že jeho tolik prezentovaný „tah na branku“ (v jeho případě je to ale ryzí příměr) je jen novodobou libereckou bájí a pověstí. Že umí pouze pohovořit, pobořit fungující a dál už téměř nic.

Jeho okolí se sice ještě křečovitě snaží přehodit odpovědnost za „utonutí“ svého šéfa v místním politickém rybníce na všechny a všechno kolem, ale to už je jenom křeč. Nic, co by stálo za komentář. Snad jen podotek, že bahno onoho politického rybníčku hodně a s chutí vytvářelo i bezprostřední okolí lídra chřadnoucí Změny.

Korytářovi „sirotci“ v libereckém zastupitelstvu už pouze dokončí rozehranou klauniádu a patrně si buď udělají novou sestavu na osvědčeném, k moci čas od času vyvážejícím podvozku Zelených, nebo se budou snažit vetřít k pirátům. Už tam mají několik „trojských koní“ a místní organizace ČPS by měly dost zvažovat, koho mezi sebe pustí. Jestli mají změnaři něčeho dostatek, pak je to sebevědomí a sklonů k destrukci.

Ti nejprovařenější změnaři jsou ale po kraji dostatečně známi a zbyde jim pro nadcházející dvouletku jediné – snažit se pokračovat ve šlépějích toho, který je v poločase opustil. Otázka zní, jestli toho budou „noví bojovníci“ schopni, protože, ať byl Jan Korytář jaký chtěl, dovedl pro svou věc zmámit dost lidí a oslovit i nějakou část veřejnosti. Což jeho "žáci" frackovitým plkáním, jež mnohdy předčí učitele, nedokážou.

Míní-li Korytář své úmysly, totiž zmizet z aktivní politiky, vážně, měl by kromě na funkce na městě rezignovat i na pozici zakladatele pofidérních spolků, které pod rouškou fiktivního boje proti korupci dělají jen politiku, což odporuje základním pravidlům platných pro neziskový sektor. Bude-li nadále zakladatelem obskurních neziskovek, které nemají s ochranou přírody a krajiny (obor, který vystudoval a deklaroval, že v něm bude nadále profesně činný) nic společného, bude jeho aktuální proklamace jen další upravenou skutečností, jichž během své politické kariéry vyrobil nespočet.

Píši Inventuru a v televizi se, jako kulisa, odehrává tragikomedie s odvoláním ministra zdravotnictví Romana Prymuly. Zpravidla „nenaskakuji“ na takové aféry, ale tohle je fakt už moc. Pokud si ti dva papaláši a další účastníci sešlosti v pražské nerestauraci (nebo v salonku v tom samém restauračním objektu, jak později bájil přistižený Prymula) něco nezbytného potřebovali říci, dovolím si podotknout, že jeden má k dispozici celý barák na Palackého náměstí č.p. 4 a druhý vcelku rozsáhlé zázemí poslanecké sněmovny na Malé Straně. Přepych v pražských palácích jim platí ti, které nyní pod pohrůžkou vysokých sankcí zavírají do bytů a nadto některým z nich zavírají i živnosti.

Přes léto jsem si znovu přečetla Orwella a nejvíc mě děsí, jak se dění, které právě žijeme, přibližuje tomu románovému. To už dávno není sociální sci-fi (Orwell se pokusil o volnou extrapolaci svých zkušeností s různými režimy do budoucnosti a vytvořil brilantní analýzu všech totalitních systémů), kam byly knihy 1984 i Farma zvířat svého času zařazeny. To je česká každodenní, pardon, realita k pozvracení.

I tak hezký víkend a zkrácený týden se státním svátkem. Snad ho nepokazí už ani prezident Zeman. Ten svou papalášskou etudu na Hradě sice odpískal včas, ale v pátek se mu dostalo bonusu, který mu určitě spravil chuť. Už zase může k nepříčetnosti dráždit veřejnost odvoláváním/neodvoláváním chybujícího ministra zdravotnictví. Aféra, kterou příkladně, přesně podle pravidel bulváru, odhalil Blesk, přišla pro něj v pravý čas. Zase si může užívat, zatímco národ kvasí pod rouškami a hrozí mu první poválečný zákaz vycházení, svých pár minut slávy.

Takhle úchylně si v Česku nyní žijeme. Jak napsal někdo na twitter: To poslední, co nám ještě chybělo, je ústavní krize...

Alena Roubalová