Nová generace politiků už nebude zatížená propagandisticky zneužitelnou totalitní minulostí. Důležité bude, kým je, ne kým byl

Tleskám, protože "zasloužilí" politici už logicky, po bezmála čtyřech dekádách „v akci“, odcházejí ze scény, a pokud o to někdo bude stát, mohou přispět radou, zkušeností, vzpomínkou na minulost...

Nastupující generace politiků konečně nebude zatížená lehce propagandisticky zneužitelnou totalitní minulostí. Zpravidla se narodili až po Listopadu 1989, případně jen o kousek dřív, takže „bolševika“ přežili jako nemluvňata, maximálně jako žáci prvním stupněm základní školy povinní. Tudíž se na ně už nebude vytahovat, když se to bude hodit, že byli v Pionýru, SSM, KSČ... a pokud ne, tak že alespoň byli v tzv. nomenklatuře oné všemocné partaje, státostrany.

Vysvětlím: Každý pracující člověk (zejména vysokoškoláci, ve slovníku bolševika označení za pracující inteligenci) byl v době vlády jedné strany pod dohledem příslušné buňky KSČ. Byť nebyl členem ani kandidátem členství, měla jej partajní organizace na škole, pracovišti či v místě bydliště pod dozorem, na povel. Mnozí to ani netušili, ale bolševická pavučina byla upletená dokonale. Velký bratr se díval a kontroloval...

Vysokoškoláci - učitelé, soudci, prokurátoří, inženýři, doktoři, novináři a všichni ostatní – kteří mířili do pracovního procesu, byli zaměstnáni až poté, co je na pozici schválila příslušná buňka KSČ a kádrové oddělení instituce. Tím se stali nomenklaturními kádry, aniž by si mohli vybrat, zda o to stojí.

Nebyli v partaji a nikdy se do ní ani nechystali vstoupit, a bolševici přesto rozhodovali o jejich osudu, mj. o profesním postupu. Proto tolik i chytrých lidí do KSČ vlezlo, protože bez rudé knížky se kariéra dělat nedala a nikdo nevěřil, že by se zrůdný režim mohl někdy zhroutit. Ti, kdo nikam nevlezli, nikam nepostupovali...

Některá povolání dokonce vyžadovala, aby byli v KSČ všichni. Což je příběh jak našeho prezidenta (voják), tak budoucího premiéra (pracovník zahraničního obchodu). U těchto lidí, stejně jako u soudců, prokurátorů, učitelů a dalších, proto není tak úplně podstatné, kým byli před Listopadem (pokud nebyli aparátčíky - uvolněnými funkcionáři KSČ, StB, SSM a dalších ryzích komunistických organizací), ale to, kým se stali po něm.

Poznámka: Kdo byl v totalitním režimu dospělý a nastoupil do práce, což musel, protože pracovat byla povinnost, toho režim nějakým způsobem ušpinil. Každého! 

Náš prezident udělal kariéru v mezinárodních vojenských institucích a svou minulost u komunistického vojska velmi slušně zahladil vynikajícími skutky v demokratických strukturách. Budoucí premiér zase využil bolševické mocenské pavučiny, a uspěl v privatizaci místního průmyslu, protože moc dobře věděl „kudy běží zajíc.“

Nikdo mu nemůže upřít, že je opravdu (všeho) schopný. Jen málokdo ovšem chápe, proč se cpe tak vehementně do politiky, když si může svoje zájmy, například nevydání spravedlnosti či sosání veřejných peněz do svých firem, ošéfovat v klidu, ze zákulisí. Má k tomu oddanou družinu poddaných - ve firmě i ve svém politickém hnutí. Vytvořil ukázkovou oligarchickou strukturu, kdy svůj byznys zručně zakomponoval do politiky a opačně.

Od čtvrtka sice předstírá, že se od svého byznysového imperia zcela odstřihne, čímž vyřeší svůj střet zájmů, ale je z toho tak nějak cítit rčení o pozřené koze a sytém vlku v praxi. Uvidíme, jak se celá historka vyvine. Reakce jsou rozporuplné, ale v této situci je hlavní, že se může ve Strakovce jakž takž legitimně přepřáhnut a nechat ty "borce" v reále předvést let pečených holubů do úst, což slibovali.

Politici staršího data narození se po Listopadu rovněž pohybovali ve vzniknuvších partajích, takže četní političtí turisté vždycky včas zavětřili výhodnější sestavu a změnili politický dres. A tak se to v současných politických hnutích, jež slouží nejen jako výtahy k moci, ale též jako bankomaty pro své zakladatele a vůdce, mocně hemží bývalými ódeesáky, socany, topkaři, véčkaři, bolševiky i melouny (rudí uvnitř, zelení navenek).

To vše patří k profesní minulosti dříve narozených politiků. A je to rovněž dobře propagandisticky zneužitelné, protože každá porevoluční partaj má ze svých bývalých vládních angažmá, tedy z dob, kdy ochutnávali moc, nějaký dobře mediálně uchopitelný škraloup.

Výše popsaná negativa se už na politiky nastupující generace příliš tasit nedají, protože se narodili do jiné doby a jejich profesní a politická dráha už patří zpravidla jen do 21. století. Hovoří za ně skutky, znalosti i umění komunikace, což je pro politika na jakékoliv úrovni základ, ne to, co dělali v mládí do převratu a těsně po něm.

Proto avizované personální proměny například na liberecké radnici vítám. Konečně se bude řešit, co radniční garnitura dokončila či naopak zazdila, ne to, co primátor dělal v minulém století.

Končící týden v Libereckém kraji patřil rovněž tématům o budoucnosti a organizování zdravotnictví: Liberecký kraj plánuje čerpat do konce letošního roku více než miliardu korun z úvěru na nové Centrum urgentní medicíny, které se staví v Liberci. Přijetí úvěru až 1,3 miliardy korun schválilo krajské zastupitelstvo v únoru 2022, peníze ale zatím nebyly potřeba. Úvěr na nemocnici je rozdělený na dvě části a Liberecký kraj ho nemusí vyčerpat celý. Použít ale musí nejméně 700 milionů korun. Stavba pavilonu urgentní medicíny za 3,8 miliardy korun začala v areálu Krajské nemocnice Liberec na jaře 2023 za přítomnosti prezidenta republiky.

Zlepšení péče o pacienty nejen na Českolipsku, stabilizaci personálu a zastavení odlivu pacientů za specializovanou péčí do sousedních regionů by měla podle Libereckého kraje zajistit připravovaná fúze největší Krajské nemocnice Liberec s Nemocnicí s poliklinikou Česká Lípa. Spojením obou nemocnic vznikne od Nového roku zdravotnické zařízení s devítimiliardovým obratem. Konečný souhlas musí dát fúzi valná hromada KNL, která se sejde 29. prosince.

Kritikům fúze tento týden poněkud sklaplo, když vyšlo najevo, že ředitel českolipské nemocnice, kterého političtí aktivisté nesnášejí pro jeho kontakty s hejtmanem, se na akci vůbec podílet nebude. Z vlastního rozhodnutí odchází k 31. prosinci tohoto roku.

A končíme na Ještědu: Liberecký kraj letos oproti očekávání nekoupí horský hotel a vysílač Ještěd. Kraj s Českými radiokomunikacemi stále vyjednává o parametrech smlouvy. Podle původních plánů mělo zastupitelstvo smlouvu schvalovat nejpozději v prosinci, nově se lhůta prodlouží do 24. února. Jednání jsou komplikovaná, prodloužení je nutné z důvodu dohotovení technických a majetkoprávních podkladů, řekl hejtman.

O odkoupení budovy, která je od roku 2006 národní kulturní památkou, jednají obě strany déle než rok. Cenu Ještědu stanovili auditoři společnosti Deloitte Advisory výnosovou metodou na 181 milionů korun, ČRa mají ročně platit za užívání vysílacího sálu, kanceláří a prostor pro umístění technologie takzvanou služebnost zhruba 3,5 milionu korun ročně včetně DPH. Budova potřebuje rekonstrukci odhadovanou na nejméně 400 milionů korun.

Vypadá to, že se přiblížila doba, kdy bude dominanta Libereckého kraje patřit Libereckému kraji. Je to tak po mém soudu správně.

Advent už je v plné síle, akce střídá akci, jedna je pohlednější než druhá. Máte-li na to čas a náladu, užívejte si.

Hezký víkend.

Alena Roubalová