Růžové kolo se hodí, když to klapne, jen k cestě na večírek. Na rande začíná po 15 minutách běžet „taxametr“

Historka sdíleně-cyklistická

Nejsem příznivcem růžových kol, protože město zbytečně vyhazuje peníze za něco, co jinde jejich majitel provozuje ve vlastní režii, jen za potřebné součinnosti samosprávy. V Liberci předchozí garnitura zavedla socialistický model, kdy se za provoz kol pro sichr platí z daní všech Liberečanů.

Nynější reprezentace model převzala a snaží se jej ukáznit, aby se o růžově natřené exempláře v ulicích alespoň neklopýtalo. Proto vedení krajského města rozhodlo, že v centru se budou kola shromažďovat (vypůjčovat i vracet) jen na vytýčených místech a do stojanů (pořízených rovněž z peněz města), na periférii tak jako dosud – tedy všude.

A je zle. Z dobrovolného politického azylu se vynořil změnařský exnáměstek Jan Korytář, který tu růžovou pohromu svého času do Liberce nasměroval. A to i navzdory tomu, že za čtyři roky nedokázal prodloužit místní síť cyklostezek ani o metr. Vždyť v jeho éře realizovaný úsek do Stráže (kolem ČOV) nakonec zůstal nezkolaudovaný, protože byl chybně udělaný… Pravil, že sdílená kola mají smysl jen tehdy, pokud je člověk může odložit právě tam, kde potřebuje on…

Rozhodla jsem se ten vynález konečně vyzkoušet. Protože ve svém okolí neznám nikoho, kdo by růžový bicykl někdy použil, nastudovala jsem návod na internetu. S velkou neochotou jsem vyplnila osobní údaje, které jsou tak vehementně chráněny GDPR, že se o ně musíte podělit i v tak „zásadní“ situaci, jakou je přesun na večírek na sdíleném kole. Ostatně, k ničemu jinému, než k cestě do hospody, se kolo nehodí, protože grátis je jen časově omezená přeprava z bodu A do bodu B. Chcete-li jet na výlet (nebo na rande, jak předstírá výše použitá reklamní fotografie), běží vám po 15 minutách „taxametr“. Takže si samozřejmě vezmete vlastní kolo.

S velkou nechutí jsem systému svěřila i číslo platební karty a doteď takový požadavek považuji za nehoráznost. Jízdenku na autobus také zaplatím mobilem a číslo karty po mě nikdo nechce. Se staženou aplikací, nezbytnou pro výpůjčku, jsem vyrazila do míst, kde jsem výskyt růžových kol v dostatečném množství předpokládala – na konečnou cyklostezky u pavlovické jízdárny. Nebylo tam pochopitelně ani jedno. Stejně jako na začátku druhé větve stejné trasy směrem do Stráže.

Chvilku jsem počkala, jestli náhodou… a zavolala si taxíka. Tím pro mě růžové vehikly definitivně skončily. Je sice fajn, že se kola povalují všude jinde, jedno, zda organizovaně nebo volně, ale to mi v dané chvíli bylo platné jak umrlci zimník. Jako neexistující sdílené kolo na začátku cyklostezky.

Do budoucna by se měl Liberec placené akce se sdílenými koly zbavit, resp. nechat jejich provoz na majiteli a spolupracovat jen na vytváření infrastrukturních pravidel. Za ušetřené městské peníze by měl raději vytyčovat bezpečné trasy, po nichž by mohli jezdit všichni cyklisté, nejen ti co sdílejí. Tak jak to mají nastavené v Praze, kde si magistrát ani radnice jednotlivých městských částí pouze nenechávají od provozovatelů platit za zábor veřejných prostranství. A funguje to tam také.

Historka lanovkovo-futuristická

Čára na mapě, kudy by někdy, ne dříve než za dvacet let, mohla vést lanovka na Bedřichov, vzbuzuje soustavně vášně. Samozřejmě, že nesmyslné. Současná garnitura nastavuje druhou tvář, byť to určitě nebude ona, kdo o zahájení výstavby rozhodne. Nijak argumenty neusměrňovaní kritici lanovky, kterou svět neviděl, už dokonce vědí, kdo jí bude stavět! Jsou to samozřejmě jenom plané plky, přesně takové, jichž je současná liberecká radniční opozice jedině schopná.

Informační posun je pouze v tom, že by se lanovka někdy mohla stavět na etapy a konečná první z nich by mohla být na Žulovém vrchu, tam, co má stát výhledově a vůbec ne „donazimy“ (termín z legendárních Chalupářů) rozhledna. Kde jinde by konečná prvního úseku lanovky, jež se patrně posléze promění v mezistanici, měla být? Tam, kde nic není?

Fakt těm hlasům proti futuristickému projektu visuté (nikoliv sedačkové) lanovky mezi Libercem a Bedřichovem nerozumím. A říkám si, jak je dobře, že naši předkové dokázali postavit lanovku na Ještěd dávno předtím, než se tihle nazelenalí exoti narodili.

Kdo byl v životě dál než (např.) ve Vesci za panelákem, ví, že všude po světě lanovky existují a jaká je to atrakce. Jenom kvůli svezení se z centra Ústí na Větruši, což je pár metrů nad městem a soutokem Labe s Bílinou, se na dolní stanici stojí fronty. A to nemluvím o zahraničí, kde je lanovka zásadní přepravní prostředek nejen v horách, ale i v městských aglomeracích. Stačí zajet jen kousek za hranice – například na polskou stranu Orlických hor nebo Krkonoš. Tam už lanovky z velké části nahrazují auta. Těmi se už leckam vyjet nedá.

Historka vzpomínkově-povodňová

Ve čtvrtek uplynulo už devět od chvíle, kdy do kraje vtrhla velká voda, zabila pět lidí a zničila majetek za osm miliard. V roce 2010, ve vypjatých chvílích, které si už nikdo nikdy nechce zopakovat, se ukázalo, kdo je člověkem na svém místě. Chování i schopnost konat v krizových situacích ve prospěch celku nastartovaly popularitu některých tehdejších obecních politiků, kteří dnes už zastávají úplně jiné posty.

Krom jiného mi na té apokalypse z roku 2010 připadá smutné, že už je to devět let a ne všechno je opraveno a napraveno.

Historka historicko-vratislavická

Končím vratislavickou kyselkou. Pamatujete? Zvláštní nasládlá chuť a osvěžující nápoj v zelené litrové lahvi. Vratislavka, jak se minerálce vonící dětstvím říkávalo, vstala z mrtvých. Našel se investor, který se proklestil džunglí vlastnických vztahů a obnoví ve zcela zdevastovaném areálu výrobu nealkoholických nápojů. Využije k tomu i Rudolfův pramen, což je ten, co dělá vratislavku vratislavkou. Bude-li se ale minerálka jmenovat kittlovka a kolik bude stát, toť otázka. Podstatné je, že schopný podnikatel oživuje kus historie.

Na dění kolem vratislavické kyselky mi připadá nejzajímavější, že píše svou historii už od roku 1862, kdy pramen náhodou objevil Karl Skollaude, když hloubil studnu pro svoji bělírnu látek. Pramen pojmenovaný Rudolf byl o 32 let později uznán jako léčivý a ve Vratislavicích vznikly městské lázně. Zájem o léčebné kúry byl ale malý, a tak se objekty změnily v průmyslovou stáčírnu. Ještě, že tak.

Kdyby vratislavické lázně vzkvétaly až do sametového třesku, byly by dnes na necelých třinácti kilometrech už třetí totálně zdevastované lázně, pro něž by samosprávy velice složitě hledaly využití. Liberec to s galerií stihnul v hodině dvanácté, Jablonec s tím bude mít honičku, protože každá kulturní či spolková instituce je v první řadě Otesánkem s chutí pojídajícím městské finance.

Příští týden se v Liberci opět sejdou flašinenáři všech zemí, resp. šesti zemí Je to velká událost, na jejímž startu stál fakt, že se tyto nástroje svého času s úspěchem vyráběly v Chrastavě. Flašinety už podesáté Liberec rozezní 14. srpna. Což je neklamný příznak toho, že letošní prázdniny, tak jako devět let předtím, jdou do závěrečné fáze. Tak ten krásný čas nepromarněte.

Alena Roubalová