Slovem týdne se stala Rouška. Celé Česko roušky přes den šije a večer vaří, resp. vyváří

21. 03. 2020 | 14:00

Fotografií končícího týdne je tato z turnovské nemocnice. Zachycuje všechno podstatné, co se v uplynulých sedmi dnech stalo. Svět zachvátila pandemie koronaviru v plné síle a Češi jí vzdorují svépomocí. Na fotce lékaře z ARO turnovské nemocnice jsou sestry z téhož oddělení a šijí si roušky.

AROsestryTurnov
Foto: FB ARO Turnov

„Holky naše zlatý úžasný, máte můj obdiv, můj respekt a tleskám! Pomáháte lidem každý den a když máte v práci chvilku, ještě šijete roušky. Klobouk dolů, palec nahoru,“ dopsal k snímku pan doktor. Tak sdílíme, jak si přál.

Máme za sebou další zvláštní týden. Týden plný událostí, kdy jedna přebíjela druhou. Slovem týdne se stala Rouška. To slovo se okamžitě zhmotnilo v tisíce, možná už statisíce exemplářů látkové ochrany obličeje, které si lidé začali šít vlastními silami Zpočátku pro sebe, pak pro své okolí, poté v rámci dobročinnosti, nakonec z povinnosti. Vláda totiž nařídila jejich povinné nošení, aniž zajistila, aby byly k mání v obchodě. A tak se každý musel postarat, jak uměl. Kdo měl ruce a šicí stroj, snažil se pomoci. Nakonec i tomu starému pánovi, co na něj řvali v obchodě, že nemá roušku a on plačky vysvětloval, že šít neumí, nikoho nemá a stejně by si kvůli špatnému zraku nedokázal navléct ani jehlu.

Akce Šije celé Česko přinesla nejen nepřeberné množství krásných lidských příběhů, ale i zjištění, že šicí stroje z českých domácností s nástupem kapitalismu nezmizely. Dříve, v socialistické minulosti, se bez šicího stroje neobešla žádná ženská. Podle katalogů Neckermanna a podle střihů z Burdy propašovaných přes hranice se šily módní výstřelky podle „zápaďáckých“ předloh. Až do tohoto týdne jsem si myslela, že šicí stroje zmizely v propadlišti dějin, když se dá stran oblečení koupit úplně všechno.

Roušky se staly ústředním tématem na netu, lidé zveřejňovali návody, kterak je vyrobit z trika, ponožky i starého povlečení. Vznikla i pestrá plejáda vtipů a obrazových koláží. Tento týden jsme se jim s chutí možná i zasmáli. Otázka zní, budou-li vtipné i za pár dní. Soudím, že přituhuje.

Dnes už mi vůbec nepřijde k popukání vtípek o první oběti koronaviru, jíž se měl stát člověk stižený infarktem před prázdným regálem, kde očekával rýži a těstoviny. Dnes, s odstupem pár dní už víme, že syslení trvanlivých potravin nebyl vůbec špatný nápad. Kdo si včas nasyslil, nemusí teď nějaký čas řešit, v kterých hodinách vlastně může vstoupit do obchodu. Zvlášť když se ta vládní nařízení mění rychlostí svatých na orloji.

Už mi moc vtipná nepřijde ani žertovná otázka, kdo bude poslední obětí koronavirové krize. No přece skladník, kterého zavalí ty tuny ochranných pomůcek, které objednala vláda. Po třech nedělích už konečně nějaké ochranné pomůcky s velkým mediálním humbukem a servilními poklonami vůči Číně dorazily, ale pořád jenom pro první linii. Běžný člověk si nic takového koupit nemůže, protože to zkrátka v obchodech není. Koronavirová krize přitom kulminuje. Takže se lidé modlí, aby vláda nenařídila i povinné očkování. Jen málokdo ví, z čeho by si tu vakcínu namíchal, jak se aktuálně vtipkuje.

A tak celé Česko přes den šije a večer vaří. Vyváří ty použité roušky.

Je dobře, že se Liberecký kraj a Technická univerzita proslavily po celé zemi díky nanovlákenným rouškám, které machři na nanovlákna z TUL dokázali rychlostí blesku uvést do života a zásobovat jimi nejpotřebnější – zdravotníky, sociální služby i složky IZS. Šily se přímo v laboratoři a někde jsem zaznamenala, že se ve zručné šičky proměnily nejen laborantky a studentky, ale i z doktorandky a docentky. Asi je umění něco ušít součástí studia na univerzitě, jejíž součástí je odnepaměti textilní fakulta.

Naopak ale není dobře, když celý ten úžasný výsledek práce desítek odborníků a svých kolegů prezentuje směrem k veřejnosti jeden z tamních vyučujících, ovšem vůbec ne jménem univerzity, nýbrž pod hlavičkou svého obskurního politického spolku, v němž našli azyl četní představitelé v kómatu se nalézající Změny. Nikdo dotyčnému neupírá, že je členem „vítězného týmu“, ale tohle se mu hodně nepovedlo.

Staly se ale ještě horší věci, které na hony daleko zaváněly nesmírnou hloupostí a trapností. Například, když:

- Se změnařská propaganda, bez elementární znalosti souvislostí, navezla do vedení kraje, že nezajistilo dostatek ochranných prostředků. Asi jí uniklo, že tento sortiment vláda přesměrovala pod centrální nákup a špitály si od určitého data nemohly koupit ani tkaničku do roušky. Zásoby, které měly, stihly spotřebovat v běžném provozu.

- Pisálek z propagandistického webu povláčí svého třídního nepřítele nevábnými produkty své stoky jenom proto, že je něčí příbuzný.

- Na facebooku exhibující exnáměstek primátora sděluje, že jeho Změna zařídila, že rozkvetly krokusy a tím do Liberce přišlo jaro o pár dnů dříve. Být na jeho místě, mlčím. Ono totiž po čtyřleté vládě, jíž se v krajském městě účastnil, víc než ty květinové záhony nezbylo.

- Jiný opoziční zastupitel mocně kárá nynější radniční vládu za to, co v minulém cyklu nijak nerozporoval a souhlasil s tím. Podle modelu Když dva dělají totéž, není to totéž.

- Vládní poslanec povoláním pekař kritizuje vládu, že mu kazí kšeft. Nelíbí se mu, že v rámci nouzového stavu nemohou ani do jeho provozovny chodit od sedmi do devíti lidé pod 65 let. Což o to, nechť si kritizuje, co chce, ale proč to proboha řeší veřejně? Snad má telefon na Andreje, ne?

- Prezident republiky nedokáže přetočit svůj předtočený osmiminutový, nevídanými banalitami se hemžící projev k národu, když v den jeho odvysílání bylo nezbytně nutné, aby vystoupil před národem maskován povinnou rouškou.

A z opačného konce. Velmi chvályhodné například je, že:

- Máme v kraji hejtmana, který zvládá krizové řízení s přehledem a klidem, dokáže delegovat práci a umí to i srozumitelně prezentovat veřejnosti.

- Máme v kraji továrnu, která dokáže v rekordním čase namíchat hektolitry dezinfekce a poslat ji okamžitě do distribuce.

- Máme v kraji takové množství schopných, šikovných, a přitom nezištných lidí, že by to vydalo na román.

Kvalita se zkrátka nejlépe pozná v krizových situacích.

Ale...

Celý týden zděšeně sleduji rýsující se charaktery, které se neváhají projevit na sociálních sítích. Tolik zloby a nenávisti na jednom místě, to není úplně normální. Stejně jako nemůže být náhoda, jak se národ v těžké chvíli štěpí a nechá tak sebou snadněji manipulovat.

Není čas na nějakou hlubokomyslnou úvahu, ale nepřijde mi úplně normální, jak jsou proti sobě štváni staří x mladí (nákupy), bohatší x chudší (lyžovačka v Itálii), město x vesnice (akce chaty a chalupy), zaměstnanci x zaměstnavatelé (držte nás v práci, i když nemáte z čeho platit naše mzdy a už vůbec ne odvody), obyvatelé okresů v jednom kraji (Jablonecko by se mělo oplotit, maj tam nejvíc korony) nebo Praha versus zbytek republiky.

Vrcholem pak je včerejší výzva jedné z totálně dutých hlav, aby lidé zapisovali SPZ aut parkujících před chatami a chalupami a hlásili to na krajskou krizovou linku nebo rovnou na policii. Kam tohle může vést? Propíchanými gumami to začne a skončí to čím? Podpálením chalupy? Vyhnáním Pražáka z ráje? Kdo na tom má zájem? Komu na všech frontách rozhádaný národ může vyhovovat? Napadlo někoho, že když bude takový zapisovatel a hlásič courat kolem chalup, porušuje i on nařízení vlády? Má přece sedět doma a vycházet jen v nejnutnějších případech. Mezi ty určitě nepatří bonzování, pro něž se tento týden vymyslel nový název Sociální kontrola.

Tipuji, že toto všechno vyhovuje tomu, kdo se rozhodl, že svobody a demokracie už bylo dost.

V internetových diskusích se už objevují vybrané úryvky s Orwellova románu 1984. Člověka mrazí, jak se všechno to, co sepsal někdy kolem roku 1949, ale vymyslel už ve třicátých letech, shoduje se současností. Soused udává souseda, kolega kolegu... a velký bratr se dívá. Obrazovku si každý dobrovolně nosí v kapse a Minuty nenávisti nikdo ani nemusí nařizovat.

Až bude po koronavirovém šílenství a pokud ho přežijeme, budeme muset hodně zapracovat na svobodné budoucnosti. Aby se stav (prozatím ztvárněný v dalším vtípku), kdy jsou zadrátované hranice, stojí se fronty na všechno a v televizi každou chvíli blekotá nějaký Slovák, nestal trvalým. Já osobně podruhé do téže řeky vstupovat nehodlám.

Hezký víkend.

Alena Roubalová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace