Dochází vám energie? Naordinujte si terapii optimismem, radostí ze života a chutí tvořit. Na výstavách manželů Roubíčkových!

Představovat manžele Roubíčkovy, naše světově proslulé sklářské (a nejen sklářské) výtvarníky, je nošením dříví do lesa. Oba se narodili v roce 1922. Poznali se během studií na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde navštěvovali ateliér skla profesora Jaroslava Václava Holečka. Po válce pokračovali u profesora Josefa Kaplického již na opět otevřené Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Vzali se roku 1948, mají dvě dcery. Spolu prožili neuvěřitelně bohatý život, během kterého úspěšně tvořili až do poslední chvíle, přičemž se oba dožili věku opravdu požehnaného. Miluše zemřela v srpnu 2015, René za ní odešel v dubnu 2018.Jejich profesionální cesta přitom nebyla zdaleka přímočará, což dokazuje Roubíčkův oblíbený bonmot: „Za moji kariéru sklářského výtvarníka může Hitler se Stalinem“. Je to pravda, Roubíček chtěl původně studovat na malířské akademii, ale české vysoké školy Hitler zavřel. Po válce pak několik let působil jako pedagog, mimo jiné zanechal hlubokou stopu ve směřování sklářské školy v Kamenickém Šenově, ale ani to nebyla jeho konečná stanice. Plně se tedy vrhl na sklo a výsledky se dostavily. Do celosvětového povědomí se zapsal svými instalacemi na světových výstavách, přičemž šokoval hned na Expu 1958, kdy světu ukázal, že ze skla lze tvořit několikametrové monumentální objekty.Miluše Roubíčková je v obecném povědomí zapsaná již méně, ačkoliv i ona se ve druhé polovině 20. století aktivně podílela na světovém úspěchu českého skla a její práce byly vystavovány po světě. Jen nebyly tak monumentální jako díla manželova. I z tohoto důvodu je společná výstava obou umělců velmi přínosná, protože ukazuje dílo Miluše Roubíčkové v nevídané komplexnosti. Možnost porovnávání přístupů obou tvůrců naladěných na stejnou vlnu tvůrčí euforie, na které každý surfuje po svém, je neobyčejně lákavá a zábavná.Výstavní projekt je sice rozdělený na dvě nejen prostorově samostatné části, ale rozhodně nikoliv proto, aby oba tvůrce oddělil, naopak. Petr Nový vysvětluje, proč bylo zvoleno toto řešení: „Výstavu jsme s rodinou Roubíčkových připravovali dva roky. Když se naskytla příležitost udělat dvě expozice, přišlo mi to jako velmi dobrý nápad. Manželé Roubíčkovi jsou umělecká dvojice, ale ne toho typu, že spolu dělají na jednom díle. Každý tvořil zvlášť. Jedna výstava by byla málo, protože krásných věcí, které vytvořili, je neuvěřitelné množství a spektrum přístupů k věci je taky velmi pestré. Takže nebyl problém vymyslet koncept pro dvě různé výstavy.“Jednu výstavu najdete v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Je umístěná v Krystalu, nové přístavbě muzea, nese název „Jen my dva“ a bude zde až do 30. října 2022. Druhou výstavu, nazvanou „Setkání“, hostí Křišťálový chrám naproti huti Jiřího Pačinka v Kunraticích u Cvikova. Pozor, tato výstava končí již 28. srpna, tak využijte prázdniny!Koncepci jablonecké výstavy Petr Nový charakterizuje takto: „Naše expozice je rozkvetlá zahrada propojující dnešní svět se světem, který býval a doufejme zase bude veselý. Takže jsem rád, že se koná v této době, která není nejveselejší. Ta výstava je totiž plná optimismu a neuvěřitelné životní energie. Z mého pohledu kurátora, když se na díla pozorněji podíváte, nemáte šanci poznat, jestli je tvořil člověk, kterému je dvacet nebo devadesát. Nepoznáte žádný úpadek energie, ale nadšení pro věc, chuť objevovat.“Moderní, čistý, prosvětlený prostor Stavby roku 2020 dává skleněné eleganci příležitost prodat všechnu svoji krásu do nejmenšího detailu. Exponáty jsou vystavené v přirozeném světle, jak je viděli Roubíčkovi v ateliéru. „Jsem strašně ráda, že díla mých rodičů jsou vystavena právě v tomto krásném oceněném prostoru, protože sklo tu dostává úplně jinou příležitost vyniknout,“ nadšeně hodnotí rozvržení děl v prostoru výtvarnice Michaela Lesařová, dcera Roubíčkových.V Kunraticích byla zvolena trochu jiná koncepce i vzhledem k tomu, že jde o sakrální prostor. Petr Nový vysvětluje: „Tam jsme zvolili koncept a název Setkání. Manželé Roubíčkovi vás přivítají a můžete jít po stopách každého z nich. Sejdete se u mohutného oltáře. Je to výstava nejen o setkání Miluše a Reného Roubíčkových, ale i o jejich setkání se sklářským řemeslem, s prostorem, který díla kolem sebe mají, a o setkání s vámi. Prostor jsme se snažili co nejvíce využít k tomu, abyste měli tu možnost nakročit k pocitu, kdy si s manželi Roubíčkovými povídáte a při tom prožijete příjemné chvíle.“Na rozdíl od Jablonce jsou v chrámu díla osvětlená reflektory, což samo o sobě vytváří jinou náladu, na které se, možná kouzlem nechtěného, mohou podílet i návštěvníci. Sejde-li se jich totiž v kostele víc najednou jako při vernisáži, tak svým pohybem reflektory střídavě zakrývají a odkrývají a sklo ožívá. Dojem dotváří autentický záznam hry Reného Roubíčka, který byl, mimo jiné, rovněž vynikajícím muzikantem s absolutním sluchem. Ostatně Bořek Šípek, kterému byl Roubíček poručníkem a mentorem, kdysi prohlásil: „Akorát se upnul na to blbý sklo. Kdyby dělal cokoliv jiného, všechno bude fantastický.“Množství vystavených děl je neuvěřitelné, přitom vše pochází z rodinné sbírky Roubíčků. Asi vás napadne, kam to všechno ukládají, když sklo zrovna není na nějaké výstavě. „Ano, to všechno je z našich sbírek a jak to všechno uskladnit a opatrovat, to je největší problém. Když jsem se stala tou šťastnou dědičkou, musela jsem sehnat kontejner. Máme ho na zahradě a do něj vše ukládáme. Je to vždycky velká práce zabalit vše do krabic a tak, aby se nic nerozbilo. Tu část věcí, kterou lze nainstalovat, máme doma tak, abychom se tam ještě také vešli my,“ konstatuje dcera Michaela Lesařová. Mimochodem, s přípravou výstav aktivně pomáhala i druhá dcera, Renata Roubíčková, která prověřila všechny letopočty na výstavní tabuli.Většinu děl pro Roubíčkovy dělal nejprve Petr Novotný a pak Jiří Pačinek, tvůrce myšlenky Křišťálového chrámu. Během realizace výstavy zjistil, že vlastně většina děl prošla jeho rukama. S Roubíčkovými je spojen od začátků své sklářské kariéry, vzpomíná: „Se sklem jsem začínal v patnácti a v osmnácti jsem poprvé dělal s Petrem Novotným. Tedy jako asistent, zametal jsem, odnášel hotové věci do chladicí pece a tak."Jiří Pačinek pokračuje: "Pak si mě po čase pan Roubíček ukradl. Petr Novotný, mistr skla a velký podnikatel, již neměl čas, aby dělal s píšťalou, a pořád odbíhal k faxu a telefonu. Jednoho dne mi kolega řekl, ať to dodělám za něj, že to nepozná. A Petr přišel a opravdu to nepoznal. Tehdy mi nabídl, ať pokračuji místo něj, že on již stejně nemá čas. A tak jsem začal dělat s panem Roubíčkem a s paní Roubíčkovou. To mi bylo nějakých dvacet, dvacet tři, takže se dá říci, že jsem pro ně dělal celý můj sklářský život. Když řeknu, že Petr je můj sklářský táta, tak Roubíčkovi jsou moji babička a dědeček." Až na obě výstavy zavítáte, určitě vás kromě jiných prací zaujme také nádherný křišťálový lustr, celý vytvořený z tekoucích propletenců skleněných prutů prokapávajících dolů. Michaela Lesařová, mimochodem rovněž výtvarnice, měla na vernisáži výstavy nádherný jednoduchý šperk, dvě mohutné kapky křišťálu, stejné jako ty na lustru. „Lustr pochází z roku 1966 a ty kapky jsou z něho. Tatínek mi je dal při státnici a já to od té doby nosím na takovéto příležitosti jako náhrdelník,“ konstatuje Michaela Lesařová. Může být krásnější vzpomínka?Text a foto Mad