Ladislav Sluka alias Kocour Pozdnický, gotický truhlář 21. století

Ladislav Sluka, známější prostě jako Kocour, je pravděpodobně jediným člověkem v Česku vyrábějícím repliky gotického nábytku z více jak 95% ručně, tradičními postupy bez použití strojů. S ručními nástroji ho naučil na škole v Kateřinkách pracovat pan mistr Dufek. Odsud si odnesl kromě maturitního vysvědčení v oboru návrhář nábytku také list výuční. Pak dva roky studoval v Písku, rok restaurování a rok kovařinu. V té době též dálkově studoval nástavbové studium památkové péče. Jeho žena Monika, rovněž majitelka značky Regionální produkt Jizerských hor, si pro změnu k vysoké textilní dělala výuční list. Jí a jejím historickým kostýmům plánujeme věnovat některou z našich dalších obrazových reportáží.

Manželé Slukovi. (Foto: Martin J. Pouzar)

Dílnu Ladislava Sluky naleznete v Huti (MAPA), což je součást Pěnčína (toho u Jablonce nad Nisou). Dům, ve kterém žije a tvoří, má základy ze 17. století. Byt manželů Slukových je pozoruhodnou kombinací středověku a technologií 21. století. Paní Sluková nám servíruje zelený čaj a vynikající koláče z místního konzumu, což poněkud komplikuje kladení delších otázek.

Red.: Co se značky Regionální produkt týče, byl jste osloven správci značky, nebo jste se přihlásil sám?
Ladislav Sluka: O známce Regionální produkt Jizerských hor se dozvěděl náhodou od jednoho z výrobců. Ta spolupráce je oboustranná, značka pomáhá výrobcům, výrobci pomáhají zviditelňovat značku. Dalším efektem je, že si mezi sebou předáme zkušenosti, a příjemné je, že se člověk setkává s lidmi, co něco dělají rukama, umějí to a mají podobný pohled na svět jako my. Díky dotaci Libereckého kraje jsem mohl vydat svůj katalog výrobků.

(Foto: Ladislav Sluka s reprezentativním katalogem svých výrobků. Na dvoustraně je vlevo dobová reprodukce z norimberské knihovny a vpravo replika skříně v původní barevnosti i s ukázkou vzoru použité šablony.)

Red.: Proč vás okouzlila zrovna gotika?
Ladislav Sluka: Chytlo mě to asi v osmi letech. Tehdy mě začala bavit historie, chvilku 2. světová válka, ale vojáčci a tanky, to mě nezaujalo tak jako rytíři. V té době u nás byly historické filmy jen Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem, Spanilá jízda, Údolí včel... zkrátka těch filmů tehdy moc nebylo, ale mě jako dítě chytla ta husitská trilogie. V souvislosti s husitstvím jsem se začal zabývat vojenskou taktikou. Bavily  mě tvrze a hrady jako Frýdštejn a Kost. Zámkama jsem vždycky trochu pohrdal. Já se již tehdy zabýval myšlenkou, že bych nějakou tvrz měl. 
Když se mě v osmé třídě učitelka zeptala, čím chci být, řekl jsem, že kastelán. Ona mi odpověděla, že žádný takový učební obor není, takže bych musel jít na Karlovu univerzitu a tak dále, což s mejma známkama dost dobře nešlo. Tak jsem se vydal druhou cestou, že bych si postavil svoji tvrz nebo ji vybavil dobovým nábytkem. Při rozhodování mezi stavařinou a tím nábytkem zvítězil nábytek. Navíc jsem během studia prováděl lidi po Valdštejně a tam jsem pochopil, že kastelánem ani průvodcem nebudu, protože mi vadí velké skupiny lidí, to, jak se během návštěvy památky chovají. Na to jsem neměl nervy.

(Foto: Ladislava Sluku na gotice baví i tehdy hojně používané šablony. Vzorů má celou sbírku, protože síť spolupracujících kamarádů je veliká a fotku dnes pořídí každý mobil. Začíná se rýsovat projekt na vydání knihy gotických šablon.)

Red.: A co ta tvrz?
Ladislav Sluka: To je takovej ten styčnej bod. Člověk si dává životní kroky, kterých by chtěl dosáhnout. Já v osmé třídě věděl, co chci dělat. Moje žena říká, že jsem výjimka, ale já nechápu lidi, co neví, co by v životě chtěli dělat. Tak skáčou od jedné věci k druhé a na konci života zjistěj, že neumějí nic, ničeho vnitřně nedosáhli a život přeskákali. Já chtěl střílet z luku, střílet z kuše... Z luku jsem jeden čas střílel, byl jsem i vicemistr České republiky v bojové a lovecké lukostřelbě. Z kuše střílím dodnes. Pak jsem chtěl jezdit na koních a šest let jsem jezdil. Chtěl jsem mít dravce, tak jsem si udělal zkoušku z myslivosti, abych se mohl stát sokolníkem. Chtěl jsem vyrábět gotický nábytek, ten vyrábím. Zbraně a šermířské zázemí taky mám, takže teď mi už jen zbývá pořídit si vlastního koně a tu tvrz.

(Foto: Gotická skříň nabarvená krví divočáka. Ošetření nábytku volskou krví bylo (nejen) v gotice běžné.)

Red.: Kolik profesí je na historickém nábytku podepsáno?
Ladislav Sluka: Spolupracuji s kovářem, zbytek se snažím udělat sám. Někdy, třeba u složitých řezbářských vzorů, někoho přizvu, ale většinou dělám sám, z toho, že to je celé moje dílo, mám tu největší vnitřní radost. A z pocitu, že v tu chvíli je ta věc jediná na světě, jiná prostě není.

(Foto: Gotická truhla s replikou dobového zámku.)

Vy jste šťastný člověk. Dokáže vás ta vnitřní radost uživit?
Ladislav Sluka: Šťastný? Spíš nešťastný, já bych chtěl dělat takovejch věcí a je tak málo času! Ale ano, teď mě to již uživí. Já byl před tím restaurátor, ale pak jsem právě zjistil, že mě víc baví gotické repliky vyrábět.

Red.: Pro koho tedy především historické repliky vyrábíte?
Ladislav Sluka: Teď se specializuji na výrobu pro historické objekty a muzea a z 95% vše dělám ručně, tak jak se to tenkrát dělalo. Instituce si ode mě nábytek buďto kupují, anebo častěji spíš promajímají, například v roce 2016 jsem měl nábytek hned na čtyřech výstavách. Na Pražském hradě jsme měli čtyřicet kusů, tam jsme vystěhovali celý náš byt a sami pak bydleli v banánových bednách a něčem, co jsme našli na půdě. Pak když nám řekli, že se výstava prodlužuje... (smích). V Trenčínském hradu, v Matušově věži, je můj nábytek. Nebo teď máme dlouhodobě zapůjčený nábytek na hradu a zámku v Jindřichově Hradci. Tam jsou nádherné gotické interiéry a z naší strany to je i boj o to, aby si lidi uvědomili, že gotika byla pestrobarevná, vyřezávaná. Dnes se nám může zdát, že vše bylo strohý, šedý, ale není to pravda, spousta těch věcí byla původně malovaná.

Red.: Já myslel, že důležitá je ta dobová patina...
Ladislav Sluka: Nábytek buďto dělám zestařený, že má na sobě patinu mnoha set let a vypadá jako originály, které se zachovaly dodnes, nebo ho vyrábím s tou barevností, polychromií, jak bylo tehdy zvykem. To potřebujete třeba pro film nebo pro "dobové" fotografie, nábytek vypadající tak, jak vypadal v době svého vzniku.

(Foto: Stůl vyrobený bez kousku železa. Truhlář Sluka pracuje částečně na sklad, protože zejména muzea mívají požadavky na zapůjčení uceleného souboru a vyrobit vše ručně v daném termínu by nebylo možné. Takto se již existující kusy doplní dalšími podle účelu expozice.)

Red.: Takže pracujete i pro film?
Ladislav Sluka: Ano, ale vybírám si, nedělám předměty na jedno použití, což jde proti mému přesvědčení, takže některé nabídky odmítám. I když dělám pro film, radši vyrobím něco takového, co dají do depotu a budou to používat dalších dvacet let. Když se podíváte na staré historické filmy zjistíte, že ten nábytek figuruje i v kusech moderních, je to pořád ten samý nábytek.

Red.: Za půl tisíciletí se spousta věcí změnila, ale laik by řekl, že dřevo je pořád dřevo...
Ladislav Sluka: Někteří kamarádi tesaři si vyhlížejí své stromy a dbají na správnou dobu jejich kácení. Jenomže to dnes jednak moc nejde a pak, stromy filtrují ekologické zátěže, takže jejich dřevo není odolné jako v dobách gotiky. Další věcí je, že kdysi se dřevo hodně plavilo, čímž získalo lepší vlastnosti, ještě počátkem 20. století dokonce platila norma, že stavební dřevo musí být plavený. Já často používám dřevo zapomenuté někde na chalupě, uložené jako pozůstalost. Tak se dostanete třeba ke 20 let starému dřevu. Já se takto dostal třeba i ke starým klihům, mám klíh 70 let starý.

(Foto: Slukovi mají lásku ke dřevu v rodině, vpravo visí výuční a tovaryšský list dědečka Ladislava Sluky.)

Red.: V čem vidíte inspiraci gotiky dnešku, dnešním designerům?
Ladislav Sluka: Inspirací by v první řadě měla být kvalita. Druhá inspirace materiál a třetí tvarosloví. Dnes je všechno strašně rovný, ostrý, vyrábí se to ve velkých sériích, tisíce stejných kusů, já udělám tři a každý je trochu jiný. Protože jsem se nábytek učil navrhovat, tak vidím, že dnes je od základu všechno špatně, konstrukcí počínaje, přes nefunkčnost a použitými materiály konče. Všechno máte plné lepidel, pojidel a další chemie. Když se na mém nábytku něco ulomí, dá se to nastavit. Zkuste spravovat dřevotřísku. Lidi jsou tlačený k vyhazování a nákupu pořád něčeho nového. Já udělám nábytek, jehož výroba je delší, ale věřím, že třeba za několik set let bude pořád funkční. To je to, co mě baví.

Red: A kdyby nebyla gotika?
Kdyby nebyla gotika? Tak jedině gotika! Gotika je z mého pohledu poslední originální sloh. To ostatní jsou již kopie něčeho. Například renezance, nebo nověji i secese, kopíruje antiku, gotika je poslední sloh, který něco nového lidem dal.

Text a foto Mad, není-li uvedeno jinak