Malá výstavní síň ^Liberec představuje Šimona Pikouse Dechberoucího, přikládáme návod k použití

02. 03. 2020 | 0:00

Pikousovy aktivity, ať už Pikouse umělce, Pikouse brilantního řemeslníka nebo Pikouse pedagoga, jsou velmi pestré a těžko přehlédnutelné. Zejména jeho volná tvorba se vám může a nemusí líbit, ale v každém případě ve vás vyvolá odezvu. Není tedy divu, že Malá výstavní síň o vernisáži praskala ve švech jako asi zatím nikdy, což bylo skvělé, protože před přípitkem byl ustanoven zakládající rekord do Guinnessovy knihy rekordů ve hromadném dechberoucím portrétu největšího počtu lidí s igelitovým pytlem na hlavě. Šimon Pikous Dechberoucí je výstavou bilancující, což zakládá ideální příležitost pořídit rozhovor. Možná vám pomůže lépe pochopit i koncepci celé výstavy.

Red: Výstava je podle oficiálního materiálu "malou připomínkou významného životního jubilea". Číslo v kalendáři je možná dobrou záminkou k bilancování, ale skutečné životní a tvůrčí milníky se většinou kalendářem neřídí. Jaká by byla ta oslavy hodná výročí ve tvé tvorbě?
Š. P.: Každý druhý den, že jsem se probudil (smích), no, to asi neumím zodpovědět... ale tak třiatřicet. To je doba, do které by měl být člověk tvůrčí, oslavy hodnej a pak už konec. Jen si to vezmi, Hendrix, Janis Joplin... Od určitýho věku už nejseš schopnej udělat něco průlomovýho, máš ustálenou formu. Já si pohrával s nápadem na starý kolena studovat UMPRUM a byl se podívat na jejich výstavu v Kutné Hoře. A zjistil jsem, že to už nechci. Ne že bych na to neměl, ale odmítám se znova zúčastňovat těch rádoby objevnejch procesů. No, už jsem starej. V tom, co dělám, se snažím nestát na místě, ale ty nový procesy, už mi to nejde. To je logický, takže třiatřicet a konec.Šimon Pikous.

Red: Já tu otázku původně směřoval na etapy tvůrčí...
Š. P.: ...Jo, jo, já ty svoje tvůrčí etapy vždycky překonám. No tak teď, asi tato je ta nejdůležitější. Ta výstava by měla uzavřít nějakou moji životní etapu a ta je o pomíjivosti lidské.Příprava výstavy Šimon Pikous Dechberoucí.

Red: Člověk, který jde z práce nebo o víkendu na procházku, zpravidla nechce přemýšlet o podstatě existence, o smyslu vesmíru a tak vůbec. Tvoje výstava určitě není zábava ani relax. Jak bys pozval potencionální návštěvníky?
Š. P.: Já je neumím pozvat. Anebo ne, řekl bych: "Přijďte, podívejte se sami na sebe."Adéla Pomothy, kurátorka výstavy.

Red: Malá výstavní síň je opravdu malá, z kolika fotek jsi vybíral a vešlo se vše, co jsi chtěl ukázat?
Š. P.: Tady bych vyzdvihl Adélu Pomothy, kamarádku, která mi s výstavou hodně pomohla. (Pozn.: Adéla Pomothy je kurátorkou sbírek Severočeského muzea, předtím podobnou pozici zastávala v OGL.) Toto je první výstava, kdy jsem toto tak úplně neřešil já a to je pro mě hrozně důležitý. Požádal jsem ji, aby výstavu koncipovala ona. Já ji zavalil fotkama z určitého segmentu mé tvorby, který je teď pro mě důležitý, a ona to po vzájemné konzultaci vybrala. Například z Dechberoucích fotek jsme vyřadili polovinu. A pak jsem ještě asi dvacet fotek probral, když došlo na instalaci.Ze série Dechberoucích portrétů.

Red: Dechberoucí portréty tvoří významnou část výstavy. Když jsi hlavy v igelitových pytlících před dvěma lety začal publikoval na svém FB, tak mně osobně ten nápad přišel jako dobrej fór, parodie, vtipná reakce na záplavu technicky perfektních, co nejšíleněji aranžovaných, ale jinak prázdných portrétů. Ale že z toho vznikne něco víc, mě nenapadlo, takže nyní tápu. Jak probíhala geneze projektu?
Š. P.: S tou vyprázdněností máš pravdu. Indiáni říkají, že portrét bere duši. A ono se to spojuje, posedlost krásnými portréty bere duši nejenom portrétovanému, ale i autorovi toho hnusu "překrásný", "dechberoucí" fotky. Ty vlastně tomu, abys měl ty "nádherný" fotky, podřídíš svůj život. Vystavuješ je, chceš je mít ještě líp vyretušovaný, barevnější... Možná to dokonce bere duši víc fotografovi. Aby dělal dechberoucí fotky, začne popírat sám sebe a začne dělat sračky. Takže první byla opravdu reakce na trapnost současného trendu těch doslova dechberoucích portrétů. Ale od začátku jsem to myslel vážně. Já před tím reagoval na newborn. To byl opravdu vtip, fotka vyrobená jako žert a tím to skončilo a nemíním se tím dál zabývat. Ale s dechberoucím tématem to bylo jinak, prostě jsem to pojal po svým. Návštěva této výstavy vyžaduje zapojit mozek. Pikous vás možná nadchne, možná naštve, ale určitě vás nenechá odejít bez emocí.

Red: Na vystavených dechberoucích portrétech převažují kolegové fotografové. Jak jsi aktéry vybíral? Bylo nutné je dlouze přemlouvat?
Š. P.: Jsou to víceméně mí známí. Nebylo to těžké, já měl vše dopředu připravené. Těch fotografů je dvanáct, já jsem třináctej. Dvanáct Ježíšových apoštolů a já jsem ten Jidáš.Malá výstavní síň je pro některé umělce opravdu malá.

Red: Tvoje nedechberoucí portréty získaly řadu ocenění, několikrát se dostaly do finále Czech Press Photo. V roce 2016 jsi za Lukáše Krpálka získal hlavní cenu v kategorii Portrét a na výstavě loňských finalistů visela i tvoje fotka Markéty Pechové, první handicapované ženy, která překonala La Manche. To byla fotka na objednávku, nebo volná tvorba?
Š. P.: Tak Czech Press Photo je ve své podstatě soutěž pro profesionály, takže konkrétně ty dvě fotky byly zakázka. Ale ne vždycky to je honorované, Markétu jsem nedělal na kšeft. A když se zase vrátím k těm dechberoucím nádherným přeumělkovaným fotkám, tak ty ceny jsou pro mě potvrzením, že krásná může být i civilní fotka. Že nemusím dělat ty podělaný sračky a nemusím portrétovanému brát duši. Markéta je Markéta, Krpálek je Krpálek. Rozdávají se pytle. Někteří návštěvníci jsou zaskočeni :-)

Red: Předpokládám, že portrétované si vybíráš podle toho, čím tě zaujmou, fascinují. Tak se zeptám, jak si k nim vybíráš prostředí.
Š. P.: (Smích)... Tak to je ve svý podstatě strašně jednoduchý. Obecně ty světově nejlepší fotografie jsou strašně jednoduchý!  Když plave, tak to je v bazénu... a ten Krpálek, to je ve třídě u mě v ateliéru, kde mám neutrální pozadí a jedno světlo. Tam si nevybírám. A pro cyklus Dechberoucích to bylo vlastně to samý. A u té Markéty navíc funguje kouzlo nechtěnýho. Teprve až když jsem to zvětšil, tak jsem si všimnul, že sedí na jedničce, já když to fotil, tak jsem řešil jiné věci. To je náhoda, která ti zahraje.Příprava hromadného portrétu s pytli na hlavě jde do finále.

Red: Na Pikousovi Dechberoucím mě zaujalo také jedno kouzlo nechtěného. Série mraků vyvolává pocit skrytého mrazení, nejistoty, tušení stínu. Jenomže, pominu-li rentgen tvého chrupu, finální fotku série, zařádil při přípravě katalogu asi šotek a prvním třem fotkám nepatrně zvedl jas a kontrast, přidal špetku saturace. Je fascinující, jak málo stačilo a smysl se změnil. Na papíře z mraků vyzařuje klid, optimistický pohled do budoucna, a tím pádem dává nový kontext i tomu závěrečnému rentgenu. Jak se na posuny významu, dané třeba reprodukcí, díváš ty?
Š. P.: Ono to asi není nechtěný, ono to nechtěně vyšlo správně. Určitě to nezavinila snaha programu. Katalog má velmi kvalitní tisk, a než to šlo do tisku, nechal jsem si udělat kontrolní náhledy, já na tyto věci docela dbám. Všude jsem sundával intenzitu jasu, takže to není nechtěný. Ta knížka má jinou cílovou skupinu, bude se chovat jinak. Dostane ji do ruky člověk, který třeba tu výstavu nenavštíví. Prohlídne si tu knihu a bude z ní mít pocit, který tomu odpovídá. Na té výstavě to rezonuje jinak, víc. Cesta Páně je nevyzpytatelná, já myslím, že to sedlo oboje a nelituju toho. Rekord do Guinnessovy knihy je vytvořen!

Red: Katalog končí "Pikousem věnujícím" manželce a synům. Co tvá žena a fotografie, co tví synové a fotografie? Nemyslím jen ta Pikousova.
Š. P.: Zaplať pánbů nefotěj. Ten starší studuje matematiku a fyziku, mladší se rozhoduje a žena matematiku učí. Této trojici to je věnováno záměrně, protože podpora, kterou mám nejen od ženy, ale od synů, je opravdu hodně silná. Bez nich bych to asi nedělal. Jana je velice přísný kritik, což má za následek, že ne vždycky se shodneme. Ty porodíš nějaký dítě a teď dostaneš zpětnou vazbu. Musím říct, že mnohdy se podle toho zachovám, ne že bych to zahodil, ale znova se na ten problém podívám, jestli nemá pravdu. Ale do mého racionálního výběru nemá nikdo možnost vstoupit, protože to je moje intimní věcV libereckém Fóru má svůj prostor i Liberecká škola fotografie a grafiky.

Red: Ve Fóru má tvá Liberecká škola fotografie a grafiky výstavu fotek z fotoexpedice do Černobylu. Po pravdě řečeno, kdyby tam nebyly popisky, šlo by polovinu těch záběrů přiřadit i nějaké zdevastované oblasti u nás. Proč Černobyl a ne třeba Krušnohorská hnědouhelná pánev, Ralsko, Ostravsko? 
Š. P.: Ano, původně to mohlo být Ralsko. Já byl v létě s mými studenty na Ukrajině na fotografickým workshopu. A úplně náhodou, úplně neplánovaně, jsme se tam seznámili s nějakými hasiči a zajeli s nimi do Černobylu. Byla to napůl dovolená, napůl práce. Ono to tam taky je turisticky hodně exponovaný. Po svých studentech jsem chtěl, aby se k tomu chovali jako k místu tragédie a nedělali si tam selfíčka před ruinami jako jiní. Nápad Černobyl vystavit vznikl až po návratu. To, že to je Černobyl, je třešnička na dortu, ale prapůvodně to opravdu klidně mohlo být Ralsko.LŠF, z expedičního workshopu do Černobylu.

Red: Fotografie a video je dnes díky technologiím asi nejdostupnější vyjadřovací prostředek vůbec. Vytáhnout mobil, udělat fotku, nasdílet ji, to je jednodušší než napsat holou větu. Jak se to podepisuje na práci těch, kteří se obrazem živí?
Š. P.: Na to ti odpovím tak. Například ty Dechberoucí fotografie jsou úmyslně dělaný analogovou kamerou na kazety formátu 9 x 12 starou technikou včetně toho, že potřebuješ tu plachtu, co se tehdy házela přes hlavu. A je to vyvolávaný starýma postupama. Pochopitelně by to šlo vyfotit digitálem. Ale to je má reakce na jednoduchost toho sdělení. Jestli chceš provokovat, musíš provokovat do důsledků. A obecně, velmi mi chybí fotografický cech. Tedy on existuje, ale je nefunkční. Fotografická živnost byla živnost vázaná, teď to je úplně bezbřehý. Chtělo by to definovat mantinely, aby to mělo nějakou logiku. Měla by vzniknout lobby za vrácení hrdosti řemeslu. To tu neexistuje. Nemyslím něco nařizovat, navrhovat zákon. To je nesmysl, ale ten cech by měl lobbovat směrem k zákazníkům. Největší problém totiž je, že zákazníci si myslí, že rozumějí fotografii lépe než svému vlastnímu řemeslu, a neuvědomují si, že za levnou cenu kupují něco, co degraduje jejich práci.
Děkuji za rozhovor.      Ptal se a fotografoval Mad

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace