Sportfilm festival Liberec, ročník 25. nebo také 1. Bude z nového Sportfilmu do pěti let opravdu velký festival?

Festival sportovních filmů Sportfilm Liberec byl donedávna svým způsobem raritou popírající základní marketingové, manažerské a ekonomické zákony. Ačkoliv měl velmi vysoký kredit v odborných kruzích a dlouholetou tradici (je druhý nejstarší festival svého druhu), širší veřejnost o něm neměla tušení a ani domovský Liberec se překvapivě nechlubil tím, že patří do exkluzivní dvacítky měst hostících sportovní filmové festivaly. Přitom jde o klub takových metropolí, jako je například New York, Tokio, Peking, Rio de Janeiro, Buenos Aires, Lisabon a tak dále. Samo za sebe hovoří i to, že garantem festivalu je FICTS (Fédération Internationale Cinéma Télévision Sportifs), což je mezinárodní filmová a televizní asociace propagující pro MOV hodnoty sportu prostřednictvím filmu a televize. Patronát nad festivalem dokonce drží Mezinárodní olympijský výbor.U zrodu Sportfilmu stáli pánové Pavel Landa s Jiřím Kösslem a Jiřím Kratochvílem. Po prvním ročníku přišel ještě Vladimír Boháč, který pak celá léta festival dělal s Landou vlastně ve dvou lidech. „Promítalo se v hale Dukly a udílení cen se pak šlo zapít do Ráje (pozn. red.: restaurace nedaleko areálu Dukly). Až později se nám podařilo domluvit po Liberci jiné promítací sály, například Varšavu, kde se festival koná dodnes. Tehdy nám na akci město přispívalo tak dvaceti tisíci,“ vzpomíná na začátky dnes již emeritní prezident festivalu Boháč. Až do roku 2019 tedy festival fungoval v poněkud undergroundovém či punkovém režimu.Tehdy se oba pánové rozhodli předat štafetu někomu mladšímu, kdo by festivalu dal impuls k rozvoji, a proto oslovili úspěšnou manažerku Renatu Balašovou. Ani ona o existenci nějakého Sportfilmu nevěděla, takže není divu, že chvíli váhala. Nakonec ale místo ředitelky přijala, kormidla festivalu se chopila a určila nový kurs, který přinesl výsledky již v roce 2020. Úspěchem v té době byl již jen samotný fakt, že akce přežila nejhorší období covidu. Díky lockdownu Sportfilm pronikl do virtuálního prostoru a na platformu FilmFreeway. Hned první rok se podařilo znásobit počet přihlášených soutěžních filmů z desítek na víc jak tři stovky a to byl teprve začátek.Cílem je do pěti let proniknout do společnosti jiných velkých specializovaných festivalů. To sebevědomě prohlašuje Leon Jakimič, vizionář, majitel celosvětově působící firmy LASVIT a od roku 2021 prezident Sportfilm festivalu Liberec. Leona Jakimiče ke vstupu do festivalového kolotoče přemlouvat nemuseli. Za Renatou Balašovou přišel sám jako lokální patriot z vlastního zájmu a mimo jiné proto, že v dalším rozvoji Sportfilmu vidí skvělou příležitost, jak propojovat svět sportu se světem kultury. Je to právě on, kdo přináší nové podněty. Jeho optimismus je nakažlivý, například hejtman Martin Půta ve svém vstupu na letošním galavečeru tento cíl sice posunul o pět let, ale i tak by to bylo skvělé.Dá se říci, že vytyčený cíl nevypadá vůbec jako sci-fi, protože letošní jubilejní ročník, který včera skončil, byl opravdu přelomový a nutno také říci, že jak Liberec, tak kraj na něj přispěly podstatně vyšší částkou než v minulosti. Konkrétně statutární město Liberec dalo milion korun a Liberecký kraj dvě stě tisíc. Organizátoři festivalu ale stále pracují zdarma, což bude s dalším rozvojem již opravdu neúnosné. Filmů bylo přihlášeno 323 ze 68 zemí celého světa. Loňský rekord, kdy se sešly skoro čtyři stovky filmů, sice překonán nebyl, ale festival se rozvinul nebývalým způsobem i v jiných směrech nejen proto, že radikálně změnil logo a z Varšavy se přelil i na akademickou půdu TUL. Dále se prohloubila on-line komunikace s veřejností, přibyly doprovodné akce, přibyli významní hosté a především, letošek byl mimořádně úrodný na sportovně zaměřené filmy české provenience.K základním pilířům festivalu patří kromě programové náplně doprovodný program a hvězdní hosté. Začnu doprovodným programem. Ten letošní byl opravdu bohatý, i když tak trochu nafouknutý zapojením akcí, které se dosud konaly samostatně. Tím nechci rozhodně říci, že to je špatně. Šlo zejména o ČT Author Cup, který se letos jel již po šestadvacáté. Má to logiku, Česká televize je nejen generálním partnerem Author Cupu, ale svého zástupce Jakuba Bažanta má i v organizačním výboru festivalu a ze slavnostního galavečera udílení cen pořizovala záznam.Tím ale výčet sportovních akcí nekončí. Na Ypsilonce Sportfilm uspořádal vlastní golfový turnaj. Kalendář Liberecka, který se také podílí na chodu SPORTFILM LIBEREC z.s., již poněkolikáté pod hlavičku festivalu převedl tradiční Běh libereckým krytem, což je prototyp akce pro širokou veřejnost, kterých by Sportfilm podle mého soudu měl do budoucna nabízet víc. Na Sportfilm bylo navázáno i několik akcí kulturních, z nichž nejdůležitější byla již na jaře konaná výstava k nedožitým osmdesátinám Věry Čáslavské. Před radnicí na Sportfilm upozorňovala panelová výstava fotografií ze ZOH v Pekingu. Jakousi součástí Sportfilmu se stal i letošní TUL Fest.Co se hvězdných hostů týče, měl Sportfilm pořádně nabito. Jména jako Jan Koller, Dominik Hašek, Tomáš Kraus, Klára Kolouchová a Ondřej Bank vám určitě nemusím představovat. Ale přijel také předseda jamajského olympijského výboru Christopher Samuda a prezident FICTS  Franco Ascani. Zazářila Margriet de Schutter, u nás bohužel zatím málo známá publicistka, spisovatelka, režisérka, motivační koučka a bývalá rychlobruslařka ve shorttracku. Tato charismatická mladá dáma zahájila novou kariéru po ukončení kariéry závodní filmem o své cestě na sportovní vrchol, kterého nedosáhla. Její film, který byl zároveň diplomovou prací, získal řadu cen. V současné době Margriet de Schutter propaguje svoji knihu rozhovorů se světovými sportovci, pro kterou vyzpovídala i našeho Petra Čecha.Margriet de Schutter si Liberec evidentně zamilovala. V Česku byla teprve podruhé, poprvé kdysi dávno navštívila Prahu. Do Liberce přijela v úterý, ale jak nám prozradila, odjezd si naplánovala až na sobotu. Na otázku GENUS.CZ, jak lidé reagovali na její dokument o neúspěchu a proč ji proslavil, má jednoduchou odpověď: „Dokument vznikl v roce 2012, takže hodně dávno. Lidé tehdy nemluvili o svých neúspěších, o svých selháních, v té době to nebylo obvyklé. Bylo to také velmi ojedinělé. Myslím, že právě proto jsme tu cenu vyhráli, že jsme promluvili o duševním zdraví a o tom, jak se s neúspěchem vyrovnat.“Hvězdy tedy nechyběly, ale zrovna tady se domnívám, že by jejich jména mohli organizátoři festivalu mnohem lépe prodat. Například festival byl zahájen v úterý v kině Varšava filmem Příběh obyčejného kluka, doplněný o besedu s hlavním protagonistou Janem Kollerem. Sál byl příjemně zaplněný, ale zdaleka ne plný, přitom zde seděla hvězda první velikosti a každý tušil, že si dokument odnese jednu z cen. I další filmy měly besedy s autory a také tyto projekce neměly o návštěvníky většinou nouzi, ale že by sál praskal ve švech jako v případě některých tvůrců prezentujících se na jarním Anifilmu nebo v rámci nedávno konaného Křišťálového týdne, nelze hovořit ani náhodou. Myslím, že to rozhodně není o nezájmu Liberečáků, ale o mezerách v propagaci.Opravdu slabší místo bylo v programu jen jedno. Byla jím panelová konference Mental Health, pořádaná v aule budovy G Technické univerzity Liberec, která byla jedním z partnerů festivalu. Obsazení přitom bylo hvězdné. Účastnili se jí vlastně všichni významní hosté festivalu, tedy již zmínění Tomáš Kraus, Dominik Hašek, Margriet de Schutter, Franco Ascani, Christopher Samuda, Klára Kolouchová a Ondřej Bank plus známý trenér a mentální kouč Marián Jelínek. Člověk by čekal, že již jen jména slavných osobností sál naplní do posledního sedadla. Jenže ta jména nebyla nikde velkým písmem uvedena! Navzdory špičkovému obsazení se veřejnost ani studenti do auly pro několik set posluchačů nehrnuli a situaci zachránily dvě školní třídy žáků základní školy. Diskuse sama se větší část doby točila v bludném kruhu různých otázek a stále si jako vejce vejci podobných odpovědí. Tady se něco nepovedlo. Kvalita hostů není prostě zárukou kvality diskuse.Podle mého soudu byl problematický hlavně zvolený formát pořadu, nevhodný pro danou příležitost. S tím nedokázal nic udělat ani zkušený moderátor a redaktor ČT Jakub Bažant, evidentně zaskočený tím, že moderuje pro publikum mající věkový průměr skoro o generaci nižší, než předpokládal. Jeho moderování navíc udělalo z konference besedu chvílemi velmi připomínající noční diskusní pořady na artovém kanálu veřejnoprávní televize.Nicméně můj negativní názor na konferenci vylepšily dvě žačky, které se po skončení dohadovaly, zda si zajdou pro selfíčko. Domníval jsem se, že se budou chtít na Instagramu pochlubit Dominátorem nebo vlasatým Bankem. Omyl, šly požádat Margriet de Schutter a na moji otázku proč zrovna ji, odpověděly stručně: „Protože ona nás svým příběhem zaujala nejvíc a její film je krásný.“ Inu, přece ta beseda padla na úrodnou půdu...Naproti tomu za galavečer, konaný v téže aule večer a zaznamenaný Českou televizí, by se nemusely stydět ani Karlovy Vary. Jednak ho moderoval skvělý Dalibor Gondík, kterému v první části zdatně sekundoval zprvu utajený teprve sedmnáctiletý houslový virtuos Daniel Matejča. Velmi vysoko hodnotím zejména to, že všichni vystupující umělci pocházeli z našeho kraje a že až na Olgu Lounovou šlo o interprety, kteří nepatří k televiznímu mainstreamu. Ostatně Olga Lounová byla dobrá volba, pochází z Osečné, celý sál roztleskala a předvedla kulatící se bříško. Večer i jinak obsahoval řadu vtipných momentů, ať již chtěných, například když Dalibor Gondík přinutil ředitele ČT Petra Dvořáka projet se po scéně na skateboardu, nebo nechtěných, jakými bylo například rozebrání dekorace, které asi ve scénáři nebylo, ale skvěle pobavilo. I místo konání, Géčko TUL, je na podobné akce jako dělané, tedy až na to, že světelný park sálu by si zasloužil zásah specialisty a výraznou inovaci.Co se ocenění týče, počet soutěžních kategorií byl zeštíhlen z osmi na pět, Sportovní osobnosti, Olympijské ideje, Hrané filmy a seriály, Dokumenty a Metodiku a vzdělávání. Nicméně různých křišťálových cen (vyrobených v LASVITu) bylo uděleno jedenáct. Kromě vítězů kategorií byla udělena Hlavní cena, Cena poroty a Cena ředitelky festivalu. Oceněná díla a tvůrčí týmy najdete na sportfilm.cz, šest cen zůstane v Česku, a jak se čekalo, zabodovaly dva výrazné české celovečerní filmy, Zátopek (Hlavní cena) a Poslední závod (Cena ředitelky festivalu). Některé z přihlášených filmů jsou ode dneška do 23. října ke zhlédnutí na https://sportfilm.cz/prihlasene-filmy/. Oceněny ale nebyly jen filmy. Cenou Jiřího Kössla (spoluzakladatel Sportfilmu) byl vyznamenán Vladimír Boháč a za celoživotní přínos byl oceněn také Franco Ascani, prezident FICST. Aby toho nebylo málo, přibyla letos ještě cena Paprsek odvahy a naděje Věry Čáslavské. Má tvar medaile, vyrobila ji Česká mincovna a odnesl si ji judista Lukáš Krpálek.Změny vnímá i předseda FICTS Franco Ascani, který byl v Liberci už podruhé. „Byl jsem tu již před pěti lety jako člen soutěžní poroty a dnes to je mnohem větší festival. A mám po všech stránkách, ať již kamery, režie nebo střihu, velmi dobrý pocit z českých filmů. Od 9. do 15. listopadu proběhne festival u nás v Miláně. Tam dojde k finálnímu ohodnocení filmů všech sportovních festivalů, mezi něž budou patřit i ty vítězné z Liberce.“ Takže kurz je stanovený správně, jen je třeba na něm dále pracovat. Osobně považuji za nejdůležitější v době konání rozhýbat celý Liberec, zapojit další instituce, spolky, oddíly a rozhodně věnovat mnohem větší důraz na propagaci hvězd. Každopádně platí, že jestli festival takto nadějně poroste dál, bude za pár let potřeba na schodišti Géčka natáhnout červený koberec, Sportfilm zaplní i rubriky módní policie a  "Dress code Black suit" na pozvánce možná nahradí "Dress code White tie". To nemyslím ironicky, to abych pomalu začal šetřit na smoking.

Text a foto Mad, podklady Darka