Z otce na syna se dědí nejen řemeslo, ale i koníčky, pod Ještědem se u Turků rodí špičkoví modeláři

Kdy jste začali s modelařinou?

Tomáš Turek: S modelařinou jsem začal v osmdesátých letech, tedy když mi bylo sedm, osm let. Doba tenkrát nebyla modelařině příliš nakloněna a stavebnic modelů moc nebylo, ale letadla mě bavila od začátku. Za prvé tu bydlíme v ose letiště, něco letí každou chvíli, stačí zvednout hlavu a dívat se. Za druhé jsem začal pozorovat svého otce, který byl modelář, takže my to máme z generace na generaci. Co byl první model, si už nevzpomínám, ale určitě to byla stavebnice z českých Kovozávodů Prostějov. Proti škole byla Narpa a tam paní prodávala ty malé krabičky. Tak jsem ušetřil těch 8,60 Kčs a nějaké letadlo si koupil. Lepidlo tehdy stálo 1,90 Kčs. 
Ondřej Turek: Od mala jsem tátovi koukal pod ruce, pak jsem si koupil první stavebnici a už to bylo na světě. O ničem jiném jsem ani neuvažoval. Jak dlouho mě to bude bavit, nevím, ale zatím mě to stále baví.

Ondro, jak dlouhá cesta vedla od tvého prvního modelu k celosvětovému úspěchu?

Ondřej Turek: Teď to bude sedm let. Zatím jsem dvakrát vyhrál Mistrovství České republiky, jednou jsem byl druhý. Pokaždé, když získáte medaili z našeho mistrovství, jedete do Telfordu na to neoficiální mistrovství světa. Takže já tam jel třikrát. Dvakrát se mi to nepovedlo, to byly roky 2017 a 2018. V roce 2019 jsem ale uspěl hned se dvěma modely. Hurricana (pozn.: slavná britská stíhačka ze 2. světové války) jsem stavěl přímo pro tuto soutěž, ten druhý, to byla spíš náhoda. Byla to ponorka, postavená z hecu pro Mistrovství České republiky, kterou jsme chtěli podpořit nejméně obsazenou kategorii dospělých. Tak jsme všichni postavili jednu a tu samou věc. 

Kluci, modelařina je celkem sedavá zábava, sportujete?

Ondřej Turek: Oba jsme skauti, chodíme do Majáku, to je 10. lodní přístav. V Liberci jsou dva oddíly vodních skautů, Flotila a náš Maják.

Jak se maminka staví k tomu, že váš byt je plný modelů a nasáklý pachy ředidel?

Jindřich Turek: Tak ono to divně smrdí i mně, mamka tvrdí totéž. A když brácha postaví model a nechá ho někde ležet a mamka zjistí, že je na něm prach, dá ho do sprchy a vysprchuje ho. To je brácha pak naštvaný, když mu tím na modelu něco pokazí. 

Aha, a kdo modely oprašuje, aby je maminka nevysprchovala?

Tomáš Turek: Ty, co uhájíme my v této dílně, oprašujeme poctivě antistatickým štětečkem. Dílna je naším modelářským azylem. Modely u kluků v pokoji jsou na tom hůře. Ale je fakt, že když model visí pod stropem, za rok prach nachytá.

Ondřeji, jak to u vás funguje, tatínek přinese stavebnici a ty se do ní pustíš, nebo si sám vybíráš, jaký model by se ti líbil, našetříš si peníze a koupíš si ho?

Ondřej Turek: To funguje tak, že já mám spoustu modelů ze soutěží. Stačí si koupit jeden model, to máte na rok a rok s ním pak soutěžíte. Za rok je tak dvacet soutěží, a když se zadaří být na každé soutěži první, druhý nebo třetí, tak dostanete model. 

Takže tobě ani tak nezáleží na tom, co stavíš, ale baví tě ta podstata, že něco stavíš?

Ondřej Turek: Ano, asi tak. Ony jsou zábavné i ty soutěže samy o sobě, ale hlavní je to stavění.

Kolik hodin týdně modelařině věnujete?

Tomáš Turek: Já teď denně tak dvě, tři hodinky. Před koronavirem se mi ale moc nechtělo, byla spousta věcí kolem. 
Ondřej Turek: Hodina, dvě to týdně bude.

Pracujete každý na sebe, nebo máte společné projekty?

Ondřej Turek: Každý pracujeme na sebe, stavíme si své modely.
Tomáš Turek: Ano, my modeláři jsme v tomto sobci. Ale co je společný projekt? Já Ondrovi dozoruji jeho letadla, takže v tomto ohledu to vlastně společný projekt je. Dbám, aby se posunoval dál, občas ho musím i k něčemu donutit, aby věc popáté ještě přebrousil, něco předělal… 

Co říkáš práci svého trenéra?

Ondřej Turek: Táta je dobrý, ze začátku jsem ho dokonce začínal porážet já, jednu dobu jsem mu hrozně dával, pak se to zase obrátilo. V tabulce našich soutěží jsem byl o tři, čtyři místa výše. Teď má táta na stavění hodně času, staví rychleji a lépe.

Jste hrdý na syna? 

Tomáš Turek: Na jednu stranu samozřejmě hrdý jste, ale když vám to půlka klubu předhazuje a má poznámky, že žák dávno přerostl učitele, tak to je dvousečné. Ta hrdost samozřejmě převažuje, ale soutěživost tam je. Na jednu stranu si přejete, aby vás syn překonal, na druhou stranu nechcete prohrát.

Ondro, je ti modelařina k něčemu dobrá ve škole, třeba v hodinách dějepisu? Jakou známku máš?

Ondřej Turek: Mám jedničku, ale s modelařinou to moc nesouvisí, teď jsme totiž u Velké francouzské revoluce. Ale do výuky se nám přimotaly testy na 2. světovou válku pro devátou třídu. Já je v páté třídě vyplnil na 1-. 

Z jakého modelu máš zatím nejlepší pocit?

Ondřej Turek: Asi z toho Hurricana. Brácha mi ho sice zničil, ale já už dost věcí zase opravil. 

Někteří modeláři si dávají tu práci, že se snaží postavit model konkrétního vyrobeného kusu, o kterém se snaží dohledat co nejvíce faktů. Také tak pracujete?

Ondřej Turek: Stavebnice většinou obsahuje jednu, dvě kamufláže. Já si vyberu tu, která mě víc zaujme, a podle toho pak stavím. Po konkrétních strojích se zase až tak nepídím, pokud si výsledkem nejsem úplně jistý. 
Tomáš Turek: Buď má někdo vyloženě zájmové okruhy, že staví určité druhy letectva, třeba já mám temnou stranu síly, tedy letadla Luftwaffe. Ondru zajímá spíš britská konstrukční škola. Takže my to máme rozdělené. Stavebnice obsahují základní kamufláže, takže nemusíte po ničem pátrat, ale můžete mít svůj názor. Dohledáte si historické fotky a třeba zjistíte, že jsou v rozporu s tím, co dává výrobce. Nějaké změny přinášely i konkrétní polní podmínky. Tomu se pak věnují různí aftermarketoví výrobci, kteří prodávají různé doplňky. Kromě alternativních kamufláží se prodávají i univerzální sady, ze kterých vytvoříte přesně to, co byste chtěl. I to je cesta.

A když se staví mistrovský kus?

Tomáš Turek: Tak tam je stavění „jen“ z krabiček spíš záležitostí žákovských kategorií. Jinak, jestli chcete stavět mistrovský model, tak dokoupíte literaturu a stavebnici pak vylepšíte různými doplňky, kterých je dnes k dispozici velké množství od polepů až po 3D tisky. Lze například odkrytovat motory, vylepšit kokpity, doplnit zbraňové systémy a tak dále. Model pro radost postavíte za tři, čtyři dny, ale takovému modelu pro mistrovství republiky nebo pro světové soutěže se pak již věnujete poměrně dlouho.

Používáte 3D tiskárnu?

Tomáš Turek: Používáme, ale že by ohrozila výrobce stavebnic a klasickou modelařinu, to nehrozí. V soutěžní kvalitě vymodelovat a vytisknout model do všech detailů, to je práce, kterou by nikdo nezaplatil. Už jenom ta digitalizace je velmi problematická. Ale v doplňcích (motory, zbraně, podvozky...) se uplatní dobře, jsou i lidé, kteří různé doplňky vyrábějí profesionálně. Takže určitý trend tu je.

Jak se soutěže hodnotí?

Tomáš Turek: Soutěže jsou dvojího druhu. Jedny se hodnotí systémem líbí – nelíbí a druhé mají bodovací systém. V soutěžích líbí – nelíbí soutěží letadla daných kategorií (vrtulová, proudová, jednoplošníky, dvouplošníky,…) a hodnotí se čistě estetický dojem. Větší šanci na úspěch zde mají pochopitelně například neokoukané kamufláže a další nestandardní věci. V takové soutěži jednou můžete vyhrát a podruhé jste poslední.

A ty soutěže bodované?

Tomáš Turek: Ty mají jednotlivé bodované kategorie. První a nejvíce bodovanou kategorií je geometrie a čistota stavby. Dále se bodují jednotlivé prvky, za otevřený kokpit nebo motor například dostanete víc bodů než za zavřený. K modelům dodáváte i podklady, na základě kterých jste pracoval, i ty se bodují. Takovou soutěží je například mistrovství republiky, což je celodenní bodovací soutěž pro členy svazu. Dříve se konaly i nominační soutěže (oblastní, krajská kola). Teď je mistrovství otevřené, ale jen pro členy IPMS České republiky (pozn.: International Plastic Modellers' Society).
Ondřej Turek: Mezinárodní soutěže mají systém bodování vždycky. Například ta v anglickém Telfordu, která je považována za neoficiální mistrovství světa (pozn.: MS jako takové plastikařina nemá). Pořádá ji britská IPMS, tak pravidla vycházejí z jejich regulí. Ale sjíždějí se tam modeláři z celého světa a každá země má v porotě svého rozhodčího.

Na to MS vás Angličani pozvou, zaplatí hotel…?

Ondřej Turek: (Smích) Tak to rozhodně ne. Od svazu dostaneme nějakou dotaci, což je asi třetina ceny zájezdu, a jedeme autobusem, který vypravuje cestovní kancelář, která se specializuje na letecká show a podobné akce. Já tam byl vždycky s tátou, ale nejedou jen soutěžící, ale i další lidé s podobnými zájmy, protože se tam jezdí i do muzeí a tak. Soutěž sama o sobě je dvoudenní.
Tomáš Turek: Svazová dotace náklady rozhodně nepokryje. Výhodou je, že cesta je šestidenní, z toho soutěž trvá dva dny, pak to pokračuje jako poznávací zájezd a to pochopitelně stojí další peníze.

A co společenský život na mistrovství světa, Ondro, domluvíš se anglicky?

Ondřej Turek: Já bych se, čistě teoreticky, již anglicky domluvil, ale modelářské mládeže tam je naprosté minimum, když nepočítám školy, co občas přijedou na exkurzi. A společenský život? Nejlepší je slavnostní vyhlášení. Člověk by čekal, že budou fanfáry, umělý dým, vztyčování vlajek a všechno kolem. Jenomže tak to není, pod modelem najdete cedulku, že si máte vyzvednout medaili. S tou přijdete ke stolečku s usměvavou paní, která vám vydá krabičku s medailí. 
Tomáš Turek: V Čechách i na jiných mezinárodních soutěžích vyhlášení vítězů je. V Telfordu to tak, jak popsal Ondra, probíhá proto, že mistrovství je součástí obrovské komerční show. Představte si tři haly veletrhu v Letňanech, ve dvou se prezentují výrobci, kteří mají své sponzorované výběrové soutěže s vyhlášeními, něco jako medaile na veletrhu. A jedna hala je věnovaná národním svazům, tam má svoji plochu i český svaz. V poledne je lunch, kdy vystavovatelé své stánky naplní národními pokrmy, takže můžete ochutnat kuchyni celého světa. Takže zase to je opravdu o tom setkávání, o porovnání se světem. Jinak, česká výprava patří vůbec k nejúspěšnějším. Třeba v tom roce 2019 jsme přivezli 82 medailí.

Padlo tu, že mládeže na mistrovství světa moc není…

Tomáš Turek: Je to tak, tam ta generace hrozně stárne. Angličani jsou dědové, velmi hrdí na národní historii, ale žádní velcí modeláři. To, co prezentují, by u nás občas neuspělo ani v dětské kategorii. A populační vývoj je problémem i u nás. Mladých modelářů moc není. Jsme rádi za každého nového uloveného.

Na rozdíl od minulosti dnes není problém sehnat stavebnici prakticky čehokoliv, tak co ten odliv zájmu způsobuje?

Tomáš Turek: Zmizely kroužky, pracujete s látkama, které jsou na hraně bezpečnosti. Abyste takový kroužek mohl vést, musíte mít pedagogické minimum. V kroužcích, které přežily, tím pádem naopak může být dětí moc a vy se každému nemůžete plně věnovat. Třeba v libereckém Větrníku jsou dnes již jen ercéčkáři a papíráci, plastové modely zmizely.Jsou vaše díla k vidění někde jinde než u vás v bytě?

Ondřej Turek: Samozřejmě na soutěžích a pak, když nás někdo pozve. Jsou i výstavy modelů. 
Tomáš Turek: Třeba v Turnově jsme otevírali halu pojmenovanou po turnovském rodákovi Ludvíku Koškovi, pilotovi 311. bombardovací perutě. Tak pro ně jsme speciálně stavěli model jeho letadla. Kvůli covidu nedopadla velká výstava, která měla být v Krajské vědecké knihovně. Jestli bude letos, pán Bůh ví. Teď stavíme modely pro Jizerskohorské technické muzeum. Tamní sbírka motorů bude doplněná modely letadel a tanků, které ty motory používaly. 

Co je na modelařině nejtěžší?

Ondřej Turek: Nervy, pevné nervy a trpělivost. Mám spoustu modelů, které leží v krabičce rok, dva, protože se mi do nich nechce. Třeba proto, že jsem při stavbě udělal nějakou chybu, do jejíž opravy se mi moc nechce. Nebo ta stavebnice je tak špatná, že model sestavit, aby k něčemu vypadal, vyžaduje opravdu obrovskou trpělivost.
Tomáš Turek: Pro nás dospělé to je spíš čas. Najít si čas a chuť se do toho vrhnout. Ona ta hodinka denně stačí. A ta trpělivost hraje roli pochopitelně také. Takže čas a trpělivost.

Děkuji za rozhovor       Ptal se a fotografoval Mad