Závod Ještědská hlídka ukázal, že dětem chybí branná výchova

 Soutěž uspořádalo Krajské vojenské velitelství v Liberci ve spolupráci s Hrádkem n. Nisou, s podporou Obce legionářské a pod záštitou Libereckého kraje. Možnosti být u toho si váží zejména město Hrádek, jak přítomné na slavnostním nástupu ujistil místostarosta Pavel Farský: "Jsem rád, že jste si pro takovouto soutěž vybrali Hrádek nad Nisou, protože to je pro nás velice prestižní záležitost, a i do budoucna bude Hrádek pro pořádání takovýchto akcí otevřen a připraven spolupracovat." Prvnímu ročníku předcházel testovací nultý ročník. Zúčastnilo se ho padesát dětí z pěti škol mikroregionu Hrádecko - Chrastavsko. Letos přijelo 40 pětičlenných smíšených družstev, tedy dvě stovky závodníků ze dvaceti škol celého kraje, kteří měli být vybráni na základě výsledků kol oblastních.

Příprava byla náročná, organizační tým na tom pracoval půl roku. Duší libereckého projektu je podplukovník Rostislav Bolek (na fotce drží mikrofon), vedoucí operačního oddělení KVV Liberec a ředitel závodu. Na otázku, jak vznikla myšlenka takový organizačně náročný závod uspořádat, odpovídá: "KVV Liberec je v první řadě zapojeno do přípravy občanů k obraně státu tím, že poskytuje lektory pro školení učitelů ZŠ. My ale chceme oslovit i mladou generaci, dát dětem možnost si něco v reálu vyzkoušet, otestovat si kondici. A to, že tu dneska soutěží tolik dětí, svědčí o tom, že naše mládež na tom není tak úplně špatně a že se hýbat chce. Tyto branné závody v různých formátech probíhají ve všech krajích, my ale máme výhodu, že tento areál nám skvěle umožňuje závod uspořádat tak, aby disciplíny obsahovaly přirozenou cestou branné prvky."

Trasa byla dlouhá 4,3 km a měřil se čas, za který tým okruh zdolal, přičemž směrodatný byl čas posledního člena týmu. Od tohoto času se pak každému týmu odečítaly minuty za zdárné plnění úkolů, které byly na trase připravené. Celkem se plnilo sedm disciplín: střelba ze vzduchovky, hod granátem na cíl, vědomostní kvíz, topografie (znalost značek a slepých map kraje), shyby podhmatem, vodorovné lano a konečně prokázání praktických zdravotnických znalostí. Byly dvě kategorie. První vybíhali na trať týmy složené ze žáků osmých a devátých tříd, následovali žáci tříd šestých a sedmých.

Soutěžícím nechyběl humor ani před startem, ani po absolvování trati. Děti na fotce právě řeší problém, že podle všeho je lepší brát stříbro, protože figurka na trofeji za 2. místo se raduje víc než figurka trofeje vítězné. Docela by mě zajímalo, co by na to řekli autoři, žáci SUPŠ sklářské v Železném Brodu :-)

Ti, kteří nesoutěžili, se rozhodně nenudili, prohlédnout si mohli ukázky vojenské a záchranářské techniky...

...obrovský zájem byl o foto před bezpilotním vrtulníkem Skyspotrer 150. Je schopný v autonomním režimu doletu až 300 km se zátěží do 40 kg. Jde o český produkt, výsledek vývoje nástrojárny a modelárny LIAZ. Helikoptéra má 2 500 komponent a my o ní připravujeme samostatnou obrazovou reportáž.

Brilantní, dech beroucí, byly ukázky práce vojenských psovodů a jejich psů.

Obležené byly i stánky. Pan Klimpera, člen aktivních záloh při KVV Liberec, vypočítává, o co mají děti zájem: "Ano, je tu spousta věcí, které se vám můžou hodit pro aktivity v přírodě, vše seženete v armyshopech, ale mezi dětmi je největší zájem o zbraně, přesněji řečeno o školní řezy zbraní, na kterých je vidět princip činnosti."

I já vyrážím na trať. Asi je dobré zdůraznit, že stanoviště jsem navštívil brzy po startu, takže veškerá dále uvedená hodnocení se týkají výkonů asi první třetiny soutěžících kategorie osmá a devátá třída.

Bodů za střelbu první týmy moc nepobraly. Vojáci byli ale shovívaví. Vedoucí střeleb major Filip Hlaváček vidí víc příčin nízké úspěšnosti závodníků: "Je pochopitelné, že po tom úvodním běhu je člověk rozklepaný, a tak výsledky nejsou úplně skvělé. Taky doma asi málokdo běžně trénuje střelbu. Na druhou stranu jsme tu již měli závodníka, který nastřílel 4 z pěti možných zásahů."
Že ani jistá zkušenost se střelbou není zárukou dobrého výsledku, mi potvrzuje členka družstva, které právě dostřílelo, když se mi svěřuje: "Já na soustředěních s atletikou hrála airsoft, ale dnes jsem ze vzduchovky nenastřílela ani bod." Přesto možná později přišly i lepší výkony, jak mi naznačil Petr Hlaváček, učitel z jedné ZŠ v Jablonci n. Nisou.: "Máme to štěstí, že ve škole vzduchovky máme, takže naše příprava spočívala, mimo jiné, i v nácviku střelby ze vzduchovky."

V hodu granátem na cíl si byly děti mnohem jistější.

Některé školy měly na soutěži i vlastní zpravodajské týmy. Například toto jsou Tereza a Eliška, redaktorky pracující pro web sportovní ZŠ Tanvald.

Uběhnete 4 300 m? Účastníci Ještědské hlídky to dokázali, i když většinou jakýmsi indiánským během. Úsek podél břehu Lužické Nisy byl zvláště vyčerpávající nejen pro běžce z další tanvaldské školy, kteří krásně naplnili slova generála Alana z MO ČR. Ten na slavnostním nástupu zdůraznil: "Já kromě prověření znalostí a fyzické kondice soutěžících vidím hlavní smysl v tom, že družstva budou muset během závodu ukázat týmového ducha."

Jak vidíte, družstvo doběhlo na stanoviště prověřující všeobecné znalosti pohromadě a jako řada ostatních získalo plný počet bodů. Vědomostní kvíz nebyl zdaleka triviální. Petr Pimek, jeho spoluautor a hlavní rozhodčí v jedné osobě, mi o vybalancování obtížnosti otázek prozradil: "Loňské otázky mi přišly být až moc složité, sázeli jsme se, že na to děcka vyhořej, ale ony to daly, takže letošní test vychází z loňských poznatků."

I další stanoviště prověřovalo znalosti, tentokrát zeměpisné. Jak na tom týmy jsou, specifikuje aktivní záložák Ondřej Nýdrle: "Jsou velké výkonnostní rozdíly v určování na slepých mapách. Je vidět, že některé školy se připravily lépe. Naopak co se topografických značek týče, mě děti mile překvapily, ačkoliv tam jsou chytáky." Při jeho slovech se mi vybavuje scéna z nástupu, kdy jedna paní učitelka po zjištění, že děti budou umisťovat města a řeky do slepé mapy kraje, horečně hledá tablet, spouští mapy.cz a děti zkouší z měst a řek.

Organizátoři pro soutěž využili i herní prvky nainstalované v areálu Kristýny. Nadrotmistr Marek Brodský mi vysvětluje soutěžní úkol: "Každý člen družstva dělá pět shybů. Družstva v průměru dají 20 až těch maximálně možných 25 shybů, ale rozdíly jsou velké, měli jsme tu družstvo, které dalo jen osm. Výkonostně bych to nedělil na holky a kluky, ale na lidi, na kterých je vidět, že na sobě pracují, a na ty ostatní."

Předposlední disciplínu, chůzi po laně, zajišťovala Horská služba. Tady si skoro všichni závodníci se zlomyslnou páskou hravě poradili.

Dobrý pocit z výkonů ve shybech a v chůzi po lajně rychle vyprchává po příchodu na sedmé stanoviště, kde družstva plní poslední úkol, ošetření zraněné osoby. Nehledě na hrubé chyby v samotném poskytnutí první pomoci jsem například svědkem toho, že se závodníci vůbec nepokoušejí o komunikaci se "zraněnou", aby zjistili, kde všude má rány. Místo toho se děti bezradně přehrabují v obsahu lékárničky, jejíž komponenty vidí snad poprvé, a pak začnou z první pomoci dělat pomoc poslední. Ignorují i sténání figurantky, která volá, že jí je zima. Izotermická fólie přitom leží jako nápověda hned vedle.

Na soutěži přítomný Karel Studený, ředitel Červeného kříže Liberec, nešetří kritikou: "Chyby dělají družstva od začátku až do konce, ty děti absolutně nic neznají. Není divu, na školách se to neučí. Nechápu, jak se mohly přes oblastní kola kvalifikovat do finále takovéto soutěže. Jsou nadšené, chtějí vyhrávat a tady si najednou vůbec neví rady, netuší, jak modelovou situaci řešit. Já tuto práci dělám padesát let a znalosti jdou dolů. Ať si říká, kdo chce, co chce, za bývalýho režimu se první pomoci věnovala mnohem větší pozornost. Dnes děcka neznají naprosto základní věci a dospělí na tom s vědomostmi nejsou v globálu o nic lépe. Ano, v novinách si přečtete o dětech, které zachránily někomu život, ale to je kapka tady v této vodě." Pan ředitel rozlobeně mávne rukou k hladině Kristýny a jde sledovat další družstvo, které se právě pokouší dokonat následky těžké havárie.

V zázemí soutěže se s před chvílí absolvovaným negativním zážitkem svěřuji Heleně Beranové, ředitelce Střediska volného času v Tanvaldu, které organizovalo tanvaldské oblastní kolo. Paní Beranová mi na optimismu nepřidá: "Čemu se divíte? Když dítě nechodí přímo do zdravotnického kroužku, tak se s tou problematikou nemá možnost setkat. Branná výchova zmizela a zatím nebyla nahrazena." Naštěstí tu je i učitel Petr Hlaváček, který mi vrací naději, že jsem třeba viděl jen špatný statistický vzorek. Vysvětluje mi, jak na zdravovědu jdou na jedné ZŠ v Jablonci, kde učí: "Tak myslím, že naše děti by zdravovědu zvládnout měly, protože jsme to probrali a na zabezpečení zraněného do příjezdu kvalifikované pomoci jsem kladl důraz. Kromě toho u nás na škole využíváme možnosti zvát si profesionály na školení nejen pro učitele, ale i pro žáky. Ti toto absolvují nejméně jednou na druhém stupni."

Kolem poledne soutěž spěje do poloviny, ke startu se připravují družstva složená ze žáků a žákyň šestých a sedmých tříd. Než odjedu, ptám se pplk. Bolka, jak by shrnul slabé a silné stránky nastupující generace. Ředitel závodu nemusí dlouho přemýšlet: "Myslím, že těmto dětem chybí uvědomění si, že mír není zadarmo, že nejbližší válečný konflikt právě probíhá dvě hodiny letu od nás. Chybí jim vědomí toho, že nějaká krizová situace může potkat kohokoliv z nás. Branná povinnost nebyla zrušena a každý by měl vědět, že svoji zemi je potřeba bránit. Na druhou stranu je dnešní mládež mnohem sebevědomější, než byla dřív, a myslím, že když v ní budeme vědomí vlastenectví podporovat, bude schopná této republice pomoct."

Text a foto Mad