30. výročí Sametu v Liberci, čtyři zastavení o víkendu oslav, projevů a mejdanů

Zastavení první: Náhoda přeje připraveným Slavila pochopitelně i Technická univerzita v Liberci, a to již od čtvrtka. Ve čtyři hodiny odpoledne vypukly hned dvě akce. Na harcovských kolejích se po třiceti letech sešel stávkový výbor a podle mých informací vzpomínka záhy přerostla v parádní mejdan. Prodávám, jak jsem koupil, protože jsem tam nebyl. Ve stejnou dobu totiž začínal v centru kampusu Klíčový happening. Pozvánka slibovala, že se na dlažbu Studentského náměstí během guerillové akce snese sprška padesáti tisíc klíčů. Vyrazil jsem tedy s představou náměstí plného studentů, kteří rozhazují klíče za třicet let nasbírané mezi známými. Nebyl jsem jediný, na místě již přešlapovali zpravodajci médií nejen regionálních, ale i celostátních, včetně České televize, a byla nás přesila. Realita totiž byla podstatně skromnější než představy. Náměstí před Géčkem zelo prázdnotou, ve které se ztrácel hlouček asi sedmi studentů a Osamu Okamura, děkan Fakulty umění a architektury TUL, a Jan Stolín, umělec a proděkan pro pedagogickou činnost téže fakulty. 
Druhým překvapením bylo zjištění, že autory nápadu uspořádat performanci s klíči nebyli studenti, ale právě Jan Stolín, a že symbolika 17. listopadu je vlastně vedlejším produktem. Jan Stolín zrod myšlenky popisuje takto: "Byla to náhoda, my jsme spolupracovali s jabloneckou firmou Vela (velkoobchod železářským a zámečnickým zbožím) a oni nám za symbolickou cenu nabízeli klíče, které se již nepoužívají. Já dlouho nevěděl, co bychom s těmi klíči mohli podniknout, až letos mě napadla tato akce. Já jsem jako sochař, když mám nějaký materiál, tak se ho následně snažím nějak použít, musíte reagovat na to, co máte v rukách. Takže ty klíče berte jako sochařský materiál, se kterým jsem se rozhodl udělat tuto performanci. Ta idea tedy vznikla u mě, nicméně nabízím toto gesto provést každému, nejen studentům. Samozřejmě jsem rád, že se studenti také přidali." 
Ale není pravda, že by se studenti do připomínek slavného výročí vůbec nezapojili, společně s pedagogy již řešili řadu úkolů na toto téma. Jan Stolín vysvětluje: "Ne jako politické zadání, ale jako téma vzdoru, protestu, dělat věci jinak." Téma přelomového 17. listopadu není zdaleka vyčerpané a řada projektů bude během semestru teprve realizovaná. Výstupy prý budou k vidění i ve veřejném prostoru areálu TUL, tak se můžeme těšit.Nízkou účast studentů na happeningu Jan Stolín nebere jako nějakou prohru, vlastně to svým způsobem považuje za dobré znamení, když konstatuje: "Nová generace je myšlenkově úplně jinde a mají k řešení jiné problémy, než jsme měli my před třiceti lety. Po debatách se studenty necítím, že by ve společnosti dnes bylo něco revolučního, a možná to je dobře." 

K návštěvě klíčové instalace na Studentském náměstí doporučuji ráno nebo podvečer, kdy klíče odrážejí jas oblohy, ten pohled fakt stojí za to, leží jich tu údajně půl tuny. Radí to vlastně i sám autor, když se svěřuje: "Nejvíc se těším na atmosféru toho prázdného náměstí, až tu nikdo nebude. To to bude fungovat nejlépe." Ať už budete dílo obdivovat nebo nad ním kroutit hlavou, nějaký klíč si odneste na památku, ani Jan Stolín totiž vlastně neví, jak s klíči dál naložit, takže nejlepší by bylo, kdyby si je lidé rozebrali. Odcházím a mám zvláštní pocit, klíče, které nám před třemi desítkami let zvonily nad hlavami, dnes zvoní při dopadu na zem. Jsou to klíče, které měly symbolicky otevírat svobodu, ale když si je prohlédnete, zjistíte, že nejsou vyfrézované, takže jimi nelze otevřít nic. Mrazivá symbolika...

Zastavení druhé: Když jsou párky a gulášovka za tři bony, ale veksláka nepotřebujete, stačí GooglePro širokou veřejnost TUL uspořádala minifestival 30 let svobody, večírek v retrostylu, kdy jste za pohoštění platili tulexovými bony, na první pohled nerozeznatelnými od těch pravých tuzexových. Bony jste získali za správné odpovědi na ne zcela triviální otázky týkající se dění okolo a po 17. listopadu.Problémy se správnými odpověďmi měla kupodivu spíš střední generace než školáci. Paní Markéta k tomu se smíchem podotýká: "Dnes ty malé děti vědí víc než my. My to už ve škole nestihli, ale oni se novodobým dějinám věnují mnohem více." Co se týče účasti, byl jinak výborně připravený program velkým propadákem, bohužel. Možná to je tím, že opět nešlo o akci, kterou by si přímo naplánovali studenti, jak jsem se naivně domníval. Na přímou otázku mi Miroslav Brzezina,  rektor TUL, na festiválku v roli výčepního, potvrzuje, že: "Organizátorem je Technická univerzita v Liberci, konkrétně to má na starosti tisková mluvčí Barbara Jónová." Když vidí můj neskrývaný údiv, dodává: " ...a pochopitelně s přispěním některých studentů." Na oslavě jsem zastihl i krajského radního a náměstka hejtmana Petra Tulpu. Z malé účasti nevyvozuje žádné závěry, když konstatuje: "Oslavit si to může každý jak chce, ale podstatné je, že to výročí by se mělo neustále připomínat, je jedno, jestli kulturou nebo jinak, takže za tento počin TUL tleskám a já budu dělat všechno pro to, abychom k tomu středoškoláky dostali."

Zastavení třetí: Na skok za pány Krylem a DrahoňovskýmSouběžně s mejdanem na TUL měla v Malé výstavní síni naproti liberecké radnici vernisáž výstava dřevořezů Karla Kryla a fotek Milana Drahoňovského, který byl ve správný čas na správném místě a zdokumentoval nečekaný koncert Karla Kryla v libereckém Áčku uprostřed největšího revolučního kvasu.S trochou nadsázky se dá se říci, že Milan Drahoňovský je tváří letošního kulatého výročí, fotky mu visí nejen v Liberci, ale i v Praze a tvoří podstatnou část knihy Liberec 1989. Ale i v případě této vernisáže již Malá výstavní síň zažila lepší časy. Opět škoda, podvečer to byl velmi příjemný, prostý projevů politiků. Po pravdě řečeno by si řadu citátů zdobících zdi a dotvářejících koncepci výstavy mnozí dnešní politikové za rámeček nedali.

Zastavení čtvrté: Nečekané setkání s Eliškou, studentkou, kterou baví politikaA konečně, 17. listopad 2019 v centru Liberce, kde nebyl na závěr slavnostního shromáždění ke 30. výročí Sametové revoluce odhalený žádný umělecký artefakt, ale speech corner. Náměstek Ivan Langr, autor nápadu, Liberečanům vysvětlil symboliku nezvyklého počinu takto: "Úmyslně to není umělecké dílo, protože tehdy to byl civilní, ne nějaký umělecký boj, takže by to měl být civilní, občanský symbol. Proto tady dnes odhalujeme schod na rohu nádherné liberecké budovy jako součást přirozeného řečniště. Sem se může postavit kdokoliv, kdo má co říci, a sdělit to jakémukoliv shromáždění. Využijte svobody, kterou máme. Postav se a mluv."

Jako první z obecního řečniště promluvila studentka Gymnázia Jeronýmova, Eliška Loumová. K této roli přišla docela zajímavou cestou, Eliška mi vysvětluje: "S náměstkem Ivanem Langrem hraji divadlo (pozn: oba jsou členové Hereckého studia DFXŠ) a zároveň jsem již několikrát navštívila zastupitelstvo a politicky se angažuji ve spolku Milion chvilek pro demokracii. Takže jsem známá jako studentská aktivistka a Ivan Langr mě oslovil, zda bych s ním nechtěla pomník odhalit. 17. listopad je pro mě neskutečně důležitý, tak jsem samozřejmě kývla a je pro mě velká pocta, že jsem mohla být ta první, která na něm promluvila." Pěkná tečka na závěr, že? Text, foto, video Mad