Liberec důstojně připomněl 80. výročí heroického činu Sira Nicholase Wintona

Iniciátorem myšlenky byli zde působící britský lektor a koordinátor programu Erasmus Christopher Muffett a pedagožka a sbormisryně Jana Konvalinková. Tato neobyčejně aktivní dvojice se již podepsala pod více pozoruhodnými akcemi. K dosud nejvýznamnějším patří The Festival of Nine Lessons and Carols, což je komponované adventní pásmo biblických textů, prokládané vánočními koledami. Projekt Vlaky naděje, vytvořený k poctě Sira Nicholase Wintona, je založený na podobném principu, sborový zpěv střídá četba osobních výpovědí zachráněných "Wintonových dětí". Potud by šlo říci, že bylo vytvořeno jakési scénické pásmo. Jenže když přijmou pozvání tři opravdové pamětnice, které navzdory tomu, že jim je kolem devadesáti, i aktivně přispějí svým poselstvím, dostane se vše na úplně jiný level, ozdobený přítomností izraelského velvyslance Daniela Merona a nejvyššími zástupci města a kraje. Původně přislíbila účast i Wintonova dcera Barbara, pečující a rozvíjející tatínkův odkaz. Akci pořádala Technická univerzita v Liberci ve spolupráci s Římskokatolickou farností, arciděkanstvím Liberec a statutárním městem Liberec. Záštitu nad ní převzali primátor Zámečník i hejtman Půta. Liberecký kostel sv. Antonína Velikého byl do posledního místa zaplněný již dlouho před začátkem programu. Hudební těleso tvořily spojené sbory Bohemia Chór TUL, Aurea Rosa U3V TUL, žáci ZŠ ve Světlé pod Ještědem a Dětský sbor Výšinka (ZŠ Aloisina Výšina Liberec). Ačkoliv zpěv megasouboru nebyl bez chyb, na celkové vyznění večera to nemělo vliv. Komponovaný, skoro hodinu a půl dlouhý pořad byl naprosto strhující a plný emocí. Své o tom ví primátor Jaroslav Zámečník, který byl pozván i na předpremiéru do ruprechtického Památníku obětem šoa, když konstatuje: "Já to viděl již před nějakou dobou, tak jsem si myslel, že to tady zvládnu bez emocí, ale mýlil jsem se, opět mě to úplně dojalo." Večer měl oficiální i neoficiální dohru na liberecké radnici, kde Wintonovy děti převzaly pamětní medaile města Liberce a slíbily předat symbolický křišťálový vláček Barbaře Wintonové. Ještě bych se rád vrátil k Nicholasu Wintonovi. Za svůj čin byl několikrát nominovaný na Nobelovu Cenu míru a dostal mnoho řádů a vyznamenání, připomenu jen Řád Britského impéria, titul Sir a z těch českých Řád Bílého lva. Sir Winton prakticky až do své smrti v požehnaném věku sta šesti let aktivně pomáhal potřebným na mnoha různých frontách, o čemž se paradoxně ví mnohem méně. Pražskou akcí z předvečera 2. světové války se nikdy nechlubil, považoval se jen za člena týmu. Proto se o "jeho dětech" dlouhá léta nevědělo a celá věc vešla ve známost až roku 1988, kdy se příběhu ujala historička E. Maxwellová, následovalo pozvání do BBC a život rodiny Wintonových se ze dne na den změnil. 
A kdo jsou ony tři čiperné dámy, ve svém věku aktivnější než leckdo o půl století mladší? Máme pro vás na závěr tři videorozhovory, které leccos napoví. Bližší informace hledejte na www.pametnaroda.cz.

Lady Milena Grenfell-Baines (*1929 Praha) se po válce do Československa nevrátila, vystudovala ošetřovatelství a péči o malé děti. Žije v Prestonu nedaleko Manchesteru v severní Anglii, angažuje se v česko-britských kulturních a společenských vztazích. Britům objevila českou remosku, proto se jí někdy přezdívá paní Remoska. V roce 1999 byla vyznamenána cenou Gratias Agit udělovanou Ministerstvem zahraničí ČR.

Zuzana Marešová (*1932 Praha) se po válce vrátila i s rodiči do Československa, ale několikrát zvažovala emigraci. Byl na ni činěn nátlak i ze strany StB. Žije v Praze.

Ruth Hálová (*1926 Český Krumlov) se po válce vrátila do Československa a vystudovala mikrobiologii na přírodovědecké fakultě v Praze, v současné době žije v Jižních Čechách.

Text a obraz Mad, rozhovory Darka