Pořádně to podpal, ať můžeme hasit! Semily oslavily 150 let hasičského sboru velkolepým srazem parních stříkaček

Parní stříkačky usnadňovaly hašení velkých požárů zhruba od začátku 19. století. Na rozdíl od továrních parních strojů a lokomotiv jejich éra skončila již roku 1912 ruku v ruce s rozšířením spalovacích motorů. Kromě jiných nevýhod byla jednou z příčin právě problematická rychlost dosažení nominálního výkonu.
Historických parních stříkaček je dnes v Česku kolem pětadvaceti. Dvě jsou k vidění například v Muzeu hasičské techniky v Chrastavě. Ale funkčních kusů je pouze patnáct, což znamená, že na sobotním setkání v Semilech jste mohli vidět opravdu reprezentativní vzorek nejzajímavějších a ve většině případů bez přehánění zcela unikátních strojů.
Setkání parních stříkaček, často spojená s nějakou soutěží nebo s pokusem o rekord, nejsou žádnou novinkou. Letošní sraz byl již devátý. Ten první se v červnu 2008 konal rovněž v Semilech a byl na něm vytvořen český rekord v dopravě vody na dálku, konkrétně na 2 920 m.
Letos se rekordy nelámaly, nicméně doprava vody na dálku se stala vyvrcholením dne i tentokrát. Posádky všech deseti unikátních parních stříkaček se rozmístily se svými stroji ve zhruba stopadesátimetrových rozestupech po trase dlouhé 1 300 m, aby si mohly předávat čerpanou vodu.Princip byl jednoduchý, první stříkačka nasála vodu z ramene Jizery v parku Ostrov a čerpala ji do vyrovnávací kádě druhé stříkačky před mostem. Ta vodní štafetu poslala kolem hřiště do centra a tak dále, až stříkačka desátá, stojící pár desítek metrů od stříkačky první a patřící domácímu SDH Semily I, „hasila“ přepravenou vodou rozpálené děti. 
Pod kotli se hromadně zatopilo úderem třetí hodiny. Roztápění a natlakování strojů mělo trvat asi dvacet minut, nicméně první voda dorazila od zdroje k desáté stříkačce až asi za hodinu, což se může zdát být na hašení potenciálního požáru tak říkajíc s křížkem po funuse. Ale je pravda, že okruh měřil 1,3 km a vodu dopravovaly víc jak sto let staré mašiny.
Slávek Kopřiva ze Sboru dobrovolných hasičů (SDH) Bořitov, mi vysvětluje, že kdysi to opravdu fungovalo: „Topilo se dřevem, vše muselo být připravené již na zbrojnici. Kočí v podstatě jen škrtl zápalkou, zapřáhl koně a jelo se k ohni. Když byla tato mašina (pozn.: má na mysli jejich stroj z roku 1885) nová a v cajku, tak stíhala hasit během sedmi minut. Já to teď stíhám za dvanáct minut. V tom se, pane, dodnes dělají závody, je to oficiálně měřená disciplína!“ Letmým průzkumem zjišťuji, že i u ostatních se časy pohybují kolem patnácti minut a že doba startu logicky záleží na výkonu a tedy na objemu kotle s vodou, kterou je třeba ohřát.
Možná vás napadlo, jak to je s památkovou ochranou těchto strojů. Na seznamech památek je většinou nenajdete. Marek Vrtilka, starosta sboru SDH Semily I, připomíná starou pravdu, která platí nejen pro historické stroje: „Jakmile máte něco památkově chráněné, tak je to strašně nebezpečné v tom, že na všechno potřebujete schválení. Třeba již jen takový detail, že my tu máme připojení novou hadicí, což z hlediska historického není správně. Dokonce si myslím, že takovéto srazy by se s památkově chráněnými stroji možná ani nedaly pořádat.“
Během obchůzky krásných starých strojů se dozvídám nejrůznější, někdy až bizarní příběhy. Například Jaroslav Grosman ze SDH Roztoky u Jilemnice mi prozrazuje: „Můj táta dělal u této stříkačky strojníka. On ji zachránil, protože měla být v šedesátých letech oficiálně sešrotovaná v rámci hesla, že je třeba se všeho starého zbavit. Táta stříkačku schoval do stodoly a sehnal přes kamarády papíry o odevzdání nějakého jiného šrotu, protože vše muselo být doložené. Když pak byla ve dvaasedmdesátým oslava výročí založení sboru, tak stříkačku slavnostně vytáhl a všichni koukali jako blázni, že existuje.“
Jaroslav Grosman je hasičem již od svých šesti let a jablko ani tentokrát nepadlo daleko od stromu, dcera Tereza zde tatínkovi pomáhá stříkačku zprovoznit, ač je vlastně již exhasička. „Jako malá jsem byla dobrovolná hasička a jezdila jsem na soutěže, teď už nemám tolik času, tak pomáhám alespoň s údržbou parní stříkačky a jezdím s ní na různé akce,“ vysvětluje mi Tereza. 
Asi nejvzdálenějšími účastníky byla posádka vyslaná SDH Klatovy. Kvůli zácpě v Praze jí cesta trvala 6 hodin. Pavel Lajpold, velitel klatovského SHD, pochází již ze 3. generace hasičů a popisuje mi, jak se stříkačka, která údajně roku 1881 hasila Národní divadlo, do Klatov dostala: „Náš sbor ji vlastní od roku 1892. Rok před tím ji pražský hasičský sbor předváděl v Klatovech na náměstí poté, co Klatovy vyhořely a chtěly tedy pořídit nějaké výkonné čerpadlo.“ Město ji koupilo za 3200 zlatých jako starší stroj. Stříkačka byla totiž vyrobená již v roce 1881. Tato parní stříkačka je také ve své kategorii jednou z vůbec nejdéle sloužících, v činné službě byla až do roku 1955.
Jednu z největších rarit setkání nepřivezli hasiči, ale bratři Pavel a Jiří Trojánkovi z Oldříše (okres Svitavy). Pavel Trojánek vysvětluje, proč je jejich stroj tak pozoruhodný: „Naše stříkačka je kombinací parní a ruční. Jedná se o rakouský patent. Na světě jsou jen tři tyto stroje. Jednu mašinu má technické muzeum ve Vídni, druhá je zašitá v Česku v jedné staré hasičárně a konečně ta naše je jediná, která dodnes pracuje. Jezdí se na ni dívat muzejníci ze zahraničí, protože takovýto funkční stroj ještě neviděli.“
Jak ale bylo řečeno výše, unikátní byly všechny stroje. V Kvítkovicích si dokonce dali tu práci a pátrali, zda jejich stroj je opravdu poslední. Jiří Čáp, velitel parní stříkačky z Kvítkovic, vysvětluje: „Stříkačka patřila sboru v Chrudimi, tam byla odstavená v kopřivách a my ji sehnali přes centrum hasičského hnutí Přibyslav v roce 1987. Pátrali jsme i u firmy, která je pokračovatelem původního výrobce Černý - Němec - Slatiňany, a zjistili jsme, že toto je pravděpodobně opravdu jediný dochovaný stroj.“
Jednou z typických vlastností parních stříkaček je, že vlastně každý vyrobený kus je originál nemající na světě kopii. To potvrzuje Jiří Čáp, když dodává: „Zrenovovat nám naši stříkačku pomohli kamarádi z lokomotivního depa Přerov, co jezdívali na páře, a ukázalo se, že on byl ostatně vlastně každý stroj originál včetně součástek. Když jsme tento stroj rozebírali, tak jsme například zjistili, že každý píst má jiný rozměr, a vše jsme tedy museli rozebrat a zkreslit každý díl zvlášť.“
Na konec jsem si nechal mašinu, která uzavírala štafetu a patří SDH Semily I. Tuto parničku si Semilští jako svoji první parní stříkačku pořídili v roce 1904 po mohutné kampani. Vždyť stála 8 400 korun, ovšem tehdejších. „Tenkrát se udělala sbírka a v září 1904 pak dorazila vlakem ze Smíchova od pana Smekala. Byla občas používaná ještě v pětatřicátém roce. Dnes Semily úspěšně reprezentuje na soutěžích, je dokonce držitelkou tří národních rekordů,“ chlubí se Marek Vrtilka, starosta sboru SDH Semily I.

Dnes má semilský sbor 110 členů, z nich víc jak polovinu tvoří mládež. Možná je to dáno i tím, že poté, co byl ustaven profesionální hasičský sbor a dobrovolní hasiči byli v roce 2009 vyřazeni z IZS, je hlavní funkcí SDH Semily I především práce s mládeží a činnosti na poli společenském. To ale neznamená, že by zdejší dobrovolní hasiči jen vedli kroužky, pořádali plesy a podobné akce. „My jsme k dispozici, když jsou nějaké opravdu větší katastrofy jako třeba povodně,“ upřesňuje Marek Vrtilka. 
Sto padesáté výročí založení SDH Semily I neoslavil jen povedeným srazem parniček. Součástí oslav je ještě výstava v muzeu. „Je to taková určitá splátka dluhu vůči našim předkům a pak také jsme si při té příležitosti udělali pořádek v naší historii,“ uzavírá Marek Vrtilka. Parními stříkačkami Semily žily v sobotu, výstavu ale můžete navštívit až do poloviny listopadu.
Text a foto Mad