Snění o budoucnosti prezentuje navzdory názvu československé sklo a bižuterii éry budování socialismu a je pozoruhodným příspěvkem do mozaiky naší historie

Něco z toho se dokonce vyrábí dodnes, jak ukazuje expozice rozdělená stěnou na dvě paralelní části. Jedna představuje sklo vyráběné mezi lety 1948 až 1998, druhá mapuje totéž období v produkci bižuterie. Vy můžete přecházet, porovnávat, vrtět hlavou, nebo naopak obdivovat věci, kterým jejich návrháři i při sériové výrobě vdechli nepochybnou estetickou a uměleckou hodnotu. Že jde o opravdu významný výstavní počin, na vernisáži potvrzovala přítomnost špiček politického a veřejného života. Přijel se podívat ministr kultury Martin Baxa, poslanci PSP ČR Jarmila Levko a Petr Beitel a kraj reprezentovala radní Květa Vinklátová.Výstava je přitom vlastně výstupem prvního vědeckovýzkumného projektu, který muzeum zrealizovalo v rámci Programu na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity pro léta 2016 až 2022. Dalším výstupem, trvalejším než dočasná expozice, je rozsáhlá, fotograficky bohatá publikace v češtině a angličtině.Petr Nový to rozvádí slovy: „Z našeho pohledu ten projekt měl tři zásadní výstupy, výstavy s publikacemi. Výstava Kaleidoskop vkusu byla věnovaná výstavám české bižuterie v Československu a v zahraničí. Druhá výstava, nazvaná Hledání rovnováhy, byla věnovaná československému lisovanému sklu. Konečně tato třetí výstava všechno shrnuje, ale zároveň se snaží hledat novou periodizaci, tematické bloky, kdy se něco zásadního změnilo, spojit krásné věci s příběhy, které se k nim váží, s lidmi, kteří je navrhovali, ačkoliv o nich veřejnost třeba nevěděla.“Jména mnohdy velmi zajímavých tvůrců, ve své době u výrobků málokdy uváděných, můžou být pro mnohého návštěvníka hlavním bonusem, který si z výstavy odnese. Většina z nás má totiž dodnes doma věci ze skla, které jsme považovali za jakési anonymní produkty. Díky svědomité práci správců sbírek dnes jejich autory známe. Jsou mezi nimi taková výtvarnická esa jako například Stanislav Libenský, Věra Lišková, René Roubíček, Miluše Roubíčková-Kytková, František Vízner, Jiřina Žertová, Pavel Hlava, Libuše Hlubučková nebo Jaroslav Kodejš.Výzkumný tým byl podstatně širší, než bývá zvykem u běžných výstav. Vedl ho šéfkurátor Petr Nový, kterému pomáhaly kurátorky Kateřina Nora Nováková, Kateřina Hrušková a Dagmar Havlíčková. Přispěli rovněž Alena Braunová a Jaroslav Polanecký. Scénografii výstavy navrhl architekt Jan Stolín a grafiku David Matura.Šlo opravdu o velmi rozsáhlý výzkum. Dva roky zabralo jen objíždění různých firem, vzorkoven a institucí u nás i na Slovensku, aby se zjistilo, co v různých sbírkách je. Ukázalo se, že jablonecké muzeum má sbírku nejen bižuterie, ale i skla, která je naprosto unikátní a nikde jinde neexistuje, takže tři stovky vystavených exponátů bylo z čeho vybírat. Pro hlubší proniknutí do projektu je také dobré nahlédnout do vydané knihy, která je na výstavě k dispozici. Máte-li zájem, můžete si ji koupit přímo v muzeu.Výstava má opět velmi zajímavou scénografii, která se v poslední době v jabloneckém muzeu stává pravidlem. Tentokrát byl úkol svěřený již zmíněnému Janu Stolínovi a Davidu Maturovi. Prostoru dominuje červená barva, kterou ti dříve narození pamatují z vitrín agitačních středisek. Na tomto pozadí se skví obrovská pěticípá hvězda. Prostor jako takový je striktně rozdělený zdí na sklo a bižuterii. Ve zdi je několik průchodů, takže můžete přecházet a porovnávat paralelní vývoj těchto dvou komodit.Je to velmi působivé, evokuje to stísněnost komunistického diktátu a na první pohled to vypadá jednoduché jako pověstná facka. Architekt Stolín ale upozorňuje, že geneze nápadu zase tak jednoduchá nebyla a v týmu bylo nutné nalézt konsensus, protože: „V těch prvních návrzích měla být stěna umístěná diagonálně, expozici by dala jinou dynamiku. Zvolené řešení, stěna umístěná na osu, má zase větší logickou vazbu k tehdejšímu režimu. Takže diskusí jsme nakonec dospěli k tomuto řešení a původní návrh použijeme, až tu třeba jindy bude vystaveno méně věcí.“Název výstavy vám asi v prvním plánu vybaví velkohubá budovatelská hesla, ale Petr Nový nabízí jiný důvod: „Snění o budoucnosti to je proto, že jiný sen má zákazník, jiný sen má výrobce a jiný sen má designer. Ne vždycky se sejdou. A když se musí nějak domluvit výrobce s designerem, aby šla věc vyrobit, tak z toho někdy vzniknou velmi zajímavé věci. Na výstavě pár takových provokací máme.“V údivu nad tím, co všechno tehdy putovalo zejména na zahraniční trhy, neměli bychom zapomínat, v jaké atmosféře tehdy návrháři pracovali. Petr Nový to na závěr shrnuje slovy: „Když se oprostíme od kontextu doby, zjistíme, že i v deformovaném systému mohly často vznikat krásné věci. Zároveň ta výstava je ale i o tom, že přes ty věci bychom neměli hodnotit tu dobu. To se bohužel stává, že se adoruje něco, co by se adorovat nemělo. Třeba že v šedesátkách se krásně tvořilo, ale ona to stále byla smlouva s ďáblem, cesta jednou nohou do pekla, provázená mnoha úskalími a příkořími.“Text a foto Mad