SPŠT Liberec vlastní nejucelenější kolekci textilních strojů v republice, osmdesátileté mašiny stále slouží výuce

O způsobilost strojů pro výuku se starají tři lidé. Odborný učitel Jan Teplý ve škole pracuje víc jak čtyřicet let a pod palcem má dvě dílny přádelnických strojů. Oborem odborné učitelky Lenky Fuxové je tkaní. O tkalcovské stroje, zaplňující další dvě dílny, pečuje sedmnáctým rokem. Otázkou ale je. co bude dál, až tito odborníci odejdou do důchodu. Lenka Fuxová to zatím částečně vyřešila tak, že přesvědčila absolventku školy Pavlínu Albrechtovou, aby dala přednost školství před průmyslem a postupně jí předává své znalosti. Rozhovor vedeme v kabinetu vedle dílen ukrývajících sbírku o jejíž existenci nemá tušení většina Liberečáků. 

Red.: Školní budově je 110 let, jsou nějací jubilanti i mezi stroji?
Lenka Fuxová: Průměrný věk strojů se pohybuje kolem čtyřiceti, padesáti let. Máme tu určitě stroje i osmdesát let straré, ale přesně to nevíme. Škola je totiž získávala z fabrik. K mnoha z nich se nám ani nepodařilo dohledat dokumentaci, takže zde pracují třeba jen dvacet let, ale ve skutečnosti jsou mnohem starší.
Jan Teplý: Dá se předpokládat, že dva, možná tři stroje pocházejí z úplného začátku působení školy v této budově. Já se to snažil dohledat na dobových záběrech, které se dochovaly, ale ani z těch to úplně přesně určit nelze. 

Red.: Která mašina je nejcennější?
Jan Teplý: Tak pro děti a pro laickou veřejnost, která sem občas chodí na exkurze, jsou nejatraktivnější provázkové stroje na výrobu oplétaných šňůr. Máme tu zástupce tří generací a jeden z nich právě patří mezi ty naše vůbec nejstarší stroje. Jinak srdcem každé přádelny je mykací stroj, máme čtyři druhy, takže to je asi to nejzajímavější z pohledu odborníka. 

Red.: Setkají se vaši studenti s těmito stoji vůbec ještě v praxi? 
Lenka Fuxová: S některými ano, ale tady přece vůbec nejde o toto, ale o pochopení principu, a ten je stále stejný. Jen ty naše staré stroje jsou pro výuku mnohem vhodnější než stroje moderní. Například proto, že jsou pomalé. Je rozdíl, jestli stroj jede se dvěma sty nebo dvěma tisíci otáčkama. Staré stroje navíc nemají všude senzory. To my moc nevykřikujeme kvůli bezpečnosti práce, ale já jsem schopná některé kryty sundat a žákům vše názorně při pomalých otáčkách ukázat. To s moderní mašinou dělat prostě nelze. Sem se rádi chodí dívat, jak to funguje, i studenti z TUL a naopak my se chodíme dívat k nim na stroje moderní. Takže tu je i tato spolupráce. 

Red.: Žáci kterých oborů s těmito stroji přijdou do styku?
Lenka Fuxová: V první řadě studenti textilnictví, ti na těchto strojích přímo pracují. Od druhého ročníku mají v průměru čtyři hodiny dílenské praxe týdně. A oděváři se tady na to také podívají, aby pochopili, co se s plošnou textilií děje, než se vyrobí. 

Red.: Vaše mašiny sice nejedou jako ve fabrice, ale na rozdíl od muzea, kam se lidé na věci chodí dívat, si tady ještě něco odpracují. Kdo vám všechny ty stroje udržuje?
Lenka Fuxová: My sami. Kolega si svoje stroje seřizuje sám. On je zdatný praktik a dělá to celý život. Já jsem vyloženě teoretik, ale mnoho věcí jsem se už taky naučila. Kromě toho si sem zvu, tak na dvacet hodin ročně, jednoho důchodce. 

Red.: Co bude, až odejdete do důchodu?
Lenka Fuxová: Nejde jen o ty stroje, ale i o teorii. Já mám vystudovaný obor tkalcovství, kolega přádelnictví. Dnes tyto obory jako takové neexistují. Momentálně jsme s kolegou poslední dva lidi v republice, kteří tento obor učí. Finanční hodnocení taky není oproti jiným specializacím nejlepší, tak jsem zvědavá, kdo to jednou bude učit. Co se týče oboru Textilnictví, je naše škola jediná v republice. Přitom co těch škol kdysi bylo! Třeba já jsem absolventkou textilky v Ústí nad Orlicí. Teď se sem výroba z Asie vrací, firmy nás prosí o absolventy. Zatím se spoléhá na to, že se to ty děti doučí v praxi. Já jsem přesvědčila jednu naši bývalou studentku, aby sem šla učit, a já jí to tu pomalu předávám. Ale ve školství obecně to takto zařízeno není. My máme výhodu, že máme osvícenou paní ředitelku. 

Red.: Vraťme se ke strojům, kde sháníte náhradní díly?
Jan Teplý: Něco máme schované z dřívějška a tím, že ty stroje nejsou tak vytížené, tak těch dílů není zapotřebí tolik.
Lenka Fuxová: Textiláci po celé republice drží spolu. To byste například nevěřil, kolik součástek lidé zachránili pro případné další využití. Třeba když jsme sháněli pro jeden stroj dvě nová ozubená kola, tak nástrojárna chtěla pět a půl tisíce za jedno. Nakonec nám je jeden důchodce poslal v balíčku s přáním štěstí textilu.

Red.: O některé kusy vaší sbírky měli prý zájem i zástupci různých technických muzeí a hrozilo, že vám některé stroje odvezou. Je to pravda?
Lenka Fuxová: Ano, nájezdy byly, ale my je naštěstí přesvědčili, ať si dojdou do bývalého Bytexu ve Vratislavicích. Odtamtud jsme chtěli doplnit naši sbírku i my, aby byla ucelená, ale cena byla mimo naše možnosti.
Jan Teplý: To víte, je to atraktivní i v případě, že se ty stroje nespustí. Například žakáry jsou jako muzeální stroje velmi zajímavé. Takže ten záměr tady byl. 

Red.: A vy jste nikdy o myšlence zřídit ve škole muzeum neuvažovali?
Jan Teplý: Ano, koketovalo se s myšlenkou vytvořit zde z části dílen žijící interaktivní muzeum, a kdyby ten projekt vyšel, tak ta suma za nákup strojů z Vratislavic by v rámci projektu nebyla tak nepředstavitelná. 
Lenka Fuxová: Když jsem sem před sedmnácti lety nastoupila, rýsovala se i určitá možnost vytvořit školní projekt interaktivního muzea podpořený z fondů EU. To nám tehdy bohužel uteklo. Svého času, když tu ČT filmovala, nabídla škole, že stroje odkoupí s tím, že zůstanou u nás. Němci tu točili seriál Tannbach, tam hrály nejen naše stroje, ale i my. Tak jsme se dostali do nabídky Liberecké filmové kanceláře.

Red.: Když nyní firmy zoufale volají po kvalifikovaných absolventech, není větší šance zrealizovat interaktivní muzeum, které by obor propagovalo?
Jan Teplý: To je otázka. Teď je opravdu trend nejen exponát ukázat, ale i nechat si ho vyzkoušet, zvláště v oboru řemesel. Takže je naděje, že by se myšlenka dotáhla, ale je to pochopitelně otázka financí.

Red.: Počítám, že o expozici by byl zájem, muzeí zaměřených na textilní výrobu po republice moc není.
Jan Teplý: Ne ne, teď už se to rozjelo a textilních muzeí je poměrně dost. 
Lenka Fuxová: Jsou to většinou muzea při fabrikách nebo v nějakých vesnicích, kde vystavují to, co měli ve své oblasti, ale nemají ucelené sbírky. Takto ucelenou sbírku tkacích strojů máme největší. Když viděli fotky našich strojů pracovníci velkého textilního muzea v Japonsku, tak jim spadla čelist. Je škoda, že když se rušila škola v Jilemnici, tak se nám nepodařilo stroje, které by naši sbírku doplnily, přivézt, protože pak by naše sbírka bývala byla nejkomplexnější na světě.

Red.: Jaká je šance si vaši sbírku prohlédnout?
Jan Teplý: Tak radnice sem přivedla lidi v rámci svých tematických vycházek o libereckých čtvrtích. Jednou jsme byli zařazeni i do programu Dnů evropského dědictví. Zájem byl velký a lidé, co se přišli podívat, byli velmi překvapeni, co zde máme. 
Lenka Fuxová: Jsou dny otevřených dveří anebo po telefonické domluvě jsme schopni opravdovým zájemcům individuálně vyjít vstříc.Děkuji za rozhovor.       Text a foto Mad