V německé části Euroregionu Nisa žijí stovky Čechů, výhodné bydlení se nyní stalo pastí

Red.: Liší se nějak obraz Žitavy těchto dní od života v Liberci?
Jan Randáček: Žitava se celkově zklidnila. V ulicích je méně aut, méně lidí je v supermarketech, na náměstích. A to zvlášť teď, kdy tady začala platit obdobná nařízení o vycházení jako v Česku.
Robert Prade: Život v obou městech utichl, řekl bych, že to je podobné. Vycházení a obchody (kromě nejnutnějších), školy, školky, kultura, sport, vše je zakázané. Plus také shromáždění více jak dvou lidí (kromě rodiny). Jen ty roušky, Němci je nepovažují za efektivní ochranu a domnívají se, že jejich nošení vytváří nebezpečný dojem falešného bezpečí.Red.: A co německý naturel a koronavirus?
Jan Randáček: Musím se přiznat, že tohle mě překvapilo nejvíc! Až mi to přišlo jako laxnost. Jakoby si Žitavané říkali, že jsou daleko, že jich se to netýká. Ještě v neděli jste si mohli sednout do kavárny, dokonce jsme objevili jedno otevřené kadeřnictví, přestože mělo mít už zavřeno. O rouškách si Němci myslí, že jsou hlavně pro starší, a skutečně je tady nosí mizivé procento, spíš promile. Jsou opravdu překvapivě "v pohodě", což může být děsivé, na druhou stranu se dá říct, že tu situace není tak hysterická. Dnes jsem na internetu objevil zprávu, že Sasko přijme z Itálie šest vážně nemocných koronavirem. Šest pacientů je hrozně málo, ale je to hrozně velké gesto!
Robert Prade: Úplně to neumím posoudit, ale představa, že by třeba Němci ve velkém šili podomácku roušky, je dost bláznivá. Na to jsou příliš „püntklich“. Zároveň jsou ze své historie citlivější na omezení demokratických svobod. Na druhou stranu i v Žitavě vznikla FB skupina koordinující pomoc těm nejohroženějším.Red.: Na sociálních sítích se denně množí výpady proti pendlerům. Vy za hranicemi přímo žijete. Zaregistroval jste tam nějaké negativní reakce na to, že "couráte" přes hranice tam a zpátky?
Jan Randáček: V posledních dnech jsem byl v Liberci minimálně, takže jsem se s ničím podobným nesetkal. Ale vím od známého, že se s negativní reakcí setkal i ve svém okolí a to dokonce vůči svým dětem. Je to nepochopitelné. Není to tak, že na jih od hranice je vše v pořádku a na sever je vše zamořené. Takovéto černobílé vidění je hrozně nebezpečné a jsem z něho - mírně řečeno - rozpačitý.
Robert Prade: Ne, opravdu zatím ne, uvidíme, až se moje pendlování trochu více dostane na veřejnost. Ale já osobně to mám tak, že i z osobních důvodů je pro mě ochrana před nakažením nejvyšší prioritou. Snažím se chovat maximálně opatrně a odpovědně.Red.: V Žitavě funguje česká komunita. Pravda, teď asi moc ne, ale jak jste fungovali před epidemií? Scházeli jste se, pořádali jste společné akce?
Jan Randáček: Před epidemií jsme se scházeli jednou za 14 dní v hospodě. Nebyla to čistě česká společnost, ale česko-německá. Někteří ze "stammtische" pak vyráželi na víkendové výlety do hor, na různé slavnosti do okolních měst v příhraničí. Bylo to různě intenzivní.
Robert Prade: Ano určitě, funguje tu více různých skupin, do jisté míry všelijak propojených. Probíhají pravidelné „Stammtische“ – hospodská setkání, společná česko-německá výuka jazyka pro dospělé, v nedaleké Hartavě (těsně u Hrádku) je „Schkola“ s rozšířenou výukou němčiny.Red.: Poslední nařízení naší vlády podstatně komplikuje situaci lidem jako vy, jak to budete řešit?
Jan Randáček: Aktuální nařízení vlády nakazuje pendlerům, aby se na tři týdny přesunuli do Německa nebo do Rakouska a po návratu do ČR zůstali čtrnáct dní v karanténě. Zkoušel jsem dohledat informace na webu ministerstva vnitra, ale nevím, jak se to dotkne mě. Jezdím opačným směrem, takže buď bych šel po překročení hranice do karantény, nebo bych mohl v Liberci zůstat tři týdny a pak... Opravdu nevím.
Robert Prade: Mám ze stránek ministerstva vnitra stažené potvrzení pro pracovníky kritické infrastruktury, dnes mi ho potvrdil primátor Liberce. Řídím v Liberci dva azylové domy, v tuto chvíli plné lidí, mužů, žen i rodin s dětmi. Pro Liberec je jednou z priorit udržet tyto služby. Zároveň jsem součástí krizové skupiny zabývající se šířeji problematikou lidí bez domova a současné epidemie. Snad to na hranicích pochopí.Red.: V německém příhraničí pracuje i mnoho Čechů, kteří tam přímo nebydlí. Koho by se podle vás jejich nepřítomnost dotkla nejvíce?
Jan Randáček: Jednoznačně zdejší nemocnice a zdravotní péče obecně. Bez českých lékařů a lékařek by zdejší zdravotní péče byla na pokraji kolapsu.
Robert Prade: Zdravotnictví jednoznačně, v příhraničních ordinacích a nemocnicích je čeština slyšet hodně. To jsem vlastně ještě zvědav, jak se to vyvine.Red.: Byl-li byste nějakou dobu odkázaný jen na německé obchody, co se vám oproti Česku prodraží nejvíce?
Jan Randáček: V poslední době jsme nakupovali jenom v Žitavě. Z Liberce jsme si vozili jen nějaké speciality. Nákupy v Německu nám nejvíce prodražuje koruna. Za poslední měsíc "spadla" z 24,90 až na 27,70 za euro. Prakticky 10 %, což už je citelné. Osobně jsem velkým příznivcem přijetí eura a myslím, že v tomhle Česká republika zaspala. Na aktuální situaci je vidět, že naše koruna je v době krize výrazně zranitelnější než euro a ani vlastní měnová politika České národní banky ji nedokáže ochránit.
Robert Prade: Asi pohonné hmoty a možná jídlo v restauracích, ale to je teď stejně pasé.Red.: U nás byla některé dny vyprodaná například rýže nebo těstoviny, jsou komodity, které v žitavských obchodech chybí?
Jan Randáček: Samozřejmě! V tomhle směru jsme si s Němci podobní, tady tomu říkají křečkování. Některé dny chyběl toaletní papír nebo mléko. Občas bylo málo těstovin nebo polévek v sáčku. Dokonce se v regálech objevovalo omezení na 2 ks určitého zboží na osobu. Ale jinak zásobování funguje bez problému.
Robert Prade: Úplně stejné, v tom jsme si podobní – základní potraviny a desinfekce.

Red.: Cesta do práce se vám přes Petrovice docela prodloužila, o kolik?
Jan Randáček: Jak jsem psal výše - moc jsem toho v posledních dnech nenajezdil. Ale časově je to stejné jako předtím. Jezdil jsem totiž vlakem a jízda vlakem trvá přibližně 40 minut, stejně jako autem přes Petrovice. Ale autem je to trochu dražší a hlavně si nemůžete při cestě číst :-)
Robert Prade: Asi o 15 minut, to je detail. A cesta přes hřeben Lužických hor je krásná. Vlastně i každodenní setkání s policisty, celníky a vojáky při překračování hranic je příjemné. Jsou to fajn lidi na svých místech a cíl máme teď všichni společný. Ale nestálo bych to určitě nechtěl.Red.: A bude vám něco chybět?
Jan Randáček: Já doufám, že ne! Vláda omezuje pohyb pendlerů na tři týdny, pak snad vše bude v pořádku.
Robert Prade: No svoboda, „obyčejná“ lidská svoboda a setkávání s lidmi. Až to přečkáme, a jistě to přečkáme, možná si všeho budeme více vážit.

Děkuji za rozhovorPoznámka: V rozhovoru jsou použity ilustrační fotografie žitavské popartové čtvrti Mandauer Glanz. Bytovky z 80. let 20. století extravagantně vylepšil berlínský umělec Sergej Alexandr Dott v letech 2009 až 2010.
Text a foto Mad