Cvaknul jsem studenty před domem a pak se do konce roku nezastavil, vzpomíná po třiceti letech Milan Drahoňovský

A protože měl fotoaparát na krku a prst na spoušti ve správný čas a na správném místě, a má pořádek v archivu (!), je dnes nejvyhledávanějším pamětníkem listopadových událostí roku 1989 v Liberci. Fotograf Milan Drahoňovský.

Dnes mu táhne na šedesátku, je dědečkem dvou vnuček a díky poptávce po jeho snímcích z Listopadu 1989 se právě teď probírá děním, které zažil před třemi desítkami let. „Celý víkend jsem byl na chalupě, takže mi 17.listopad 1989 v Praze unikl. Když jsem ale v pondělí vyšel před dům na Masaryčce, tehdy Leninově třídě (kde dodnes bydlí a má i ateliér), potkal jsem skupinu studentů s vlajkou. Cvaknul jsem je a od té doby se do konce roku nezastavil,“ líčí fotograf, jehož snímky z liberecké epizody Sametové revoluce jsou dnes už natolik legendární, že je lze zařadit do stejné kategorie, jako fotky jeho o generaci staršího kolegy Václava Toužimského, který pořídil snímek tanku bořícího dům na tehdejším Náměstí Bojovníků za mír v srpnu 1968.

Vpřed, kde pracoval jako nestraník, byl orgánem OV KSČ a vycházel v úterý a v pátek. Do úterního vydání žádné fotografie z dění v ulicích Liberce neprosadil, soudruzi v redakci o tom nechtěli ani slyšet. „Tehdejší šéfredaktor Tvrzník se hodil marod, odešel na neschopenku a pak jsme ho už nikdy neviděli,“ vzpomíná Milan.

V redakci tehdy pracoval se dvěma vrstevníky, Miladou Medkovou, dnes Prokopovou, a bohužel už zesnulým sporťákem Jardou Sedlákem, a s těmi se rozhodli, že se zapojí. Ne tak úplně do redakční práce, protože technologické možnosti (nejen v polygrafii) v tehdejší době příliš aktuálnosti neposkytovaly. Události pádily jak splašené a všechno, co by do novin zařadili jako horkou aktualitu, bylo v čase vydání periodika zastaralé. Vždyť uzávěrka úterního vydání byla v neděli večer, resp. pondělí ráno pro aktuality, a uzávěrka pátečního vydání ve středu, max. čtvrtek ráno… Během těch hodin se přitom ulicemi proháněly dějiny.

Proto se zapojili jinak než soudruzi kolegové očekávali. Milan fotil, oba redaktoři spolu s ním jezdili po školách a továrnách a snažili se lidem říkat pravdu. Měli kontakt na pražské aktéry, byli ve spojení s lidmi z divadla, kde revoluce fakticky začala. „Nikdy nám nikdo během našich spanilých jízd po školách a fabrikách nevyčetl, že pracujeme v komunistickém plátku, byli rádi, že se dozvědí nějaké informace, jiné, než kterými je masírovali v práci,“ vzpomíná fotograf, který pronikl i do televizního zpravodajství.

„Když jsem dofotil sundavání rudé hvězdy, která desítky let strašila na špici radniční věže, všiml jsem si, že kolega z televize má u mikrofonu nějakého zasloužilého komunistu, který vykládal, slušně řečeno, velké nepravdy. „Nacpal jsem se před mikrofon a řekl, že ten pán bohapustě lže. Pak jsem se v televizních zprávách viděl několik dní,“ vychází Milan Drahoňovský vstříc našemu přání, aby vyprávěl „nejlepší historku“ z revoluce.

Milanovy fotky jsou nyní k vidění na pražských Příkopech, kde je instalována výstava ČTK, která zahrnuje i fotografie z regionů. Tam vystavuje s Petrem Šimrem, který před třiceti lety také fotil, ovšem tehdy jako člen legendárního Fomaklubu. K tomu musel zvládnout i svůj úvazek v divadle a fungovat jako řidič. Přesto má Liberec díky těmto dvěma místním fotografům na pražské výstavě asi nejpočetnější a nejreprezentativnější regionální zastoupení. Právě i díky Milanu Drahoňovskému, který na otázku, zda si uvědomuje, že se jeho práce stala součástí liberecké historie, odpovídá řečnicky a skromně: „Byl jsem u toho, byl jsem fotograf, co jiného jsem měl dělat...“.

Jeho snímky staré třicet let tvoří i rozhodující obsah instalace, která je už od pondělí k vidění na libereckém Náměstí Dr. E. Beneše (bývalý Mírák, tedy Nám. Bojovníků za mír). Jsou v hojné míře zastoupeny i v knize Liberec 1989, Sametová revoluce, která bude veřejnosti představena 17. listopadu 2019 v Divadle F.X.Šaldy. „Jakkoliv by se mohlo zdát, že kniha nemůže přinést nic nového, nic, co by už nebylo zveřejněno, opak je pravdou. Moje fotky jsou nově opatřeny popisky k tomu, co zachycují. Vypadá to jednoduše, pár slov popisku, ale zkuste po třiceti letech dohledat, nebo si jen vzpomenout, kdo je ten či onen či kde je to vlastně foceno,“ prozrazuje Milan detail k chystané knize.

Kromě toho poskytl své snímky i pro výstavu v divadle či na univerzitě, tedy na institucích, kde před třemi desítkami let odstartovalo lámání ledů. A s jeho svolením jeho fotografie můžeme publikovat i na našem portálu.

Není žádným tajemstvím, že jsme byli s Milanem kolegové. Pracovně jsme se potkali roku 1991 v obdeníku Region, který vznikl ze Vpředu po Listopadu 89. Milan tam stejně jako já ale vydržel jen do jeho privatizace. Odešli jsme, protože nám nevyhovoval tehdejší způsob zprivatizování v režii ONV (předchůdce okresního úřadu). Noviny se dostaly do rukou nejvyšší nabídce, byť o ně měli zájem i tehdejší zaměstnanci. A poučení tuší, kdo tehdy, pár měsíců po Velkém třesku, měl v Liberci peníze…

„Přestal mi vyhovovat i způsob práce, novinařina se začala bulvarizovat a já nechtěl fotit skandály a dělat fotokoláže k drbům,“ upřesňuje Milan Drahoňovský. Odešel na volnou nohu, protože měl živnostenský list už z předlistopadové doby, a živí ho to dodnes. Slušné jméno měl tehdy, výborné jméno má dodnes.

Já zakotvila v německém vydavatelském domě, který Liberci přinesl první plnohodnotný deník, dodnes vycházející Liberecký den, později přejmenovaný na Liberecký deník. Tam už s námi Milan nepokračoval, nahradil ho právě ten „druhý“ fotograf libereckého Sametu, Petr Šimr.

Ale to už je úplně jiný příběh.

Alena Roubalová

Fotogalerie: Milan Drahoňovský (jedná se o naskenované originální snímky).