Dvě století, dva umělci, jeden boj o svobodu. Na jeviště Šaldova divadla vstupuje Molière jako postava Bulgakovova dramatu 

Bulgakov se skrze život francouzského komediografa vyznává ze svého vlastního osudu spisovatele, který byl umlčován mocí, ale nikdy se jí nepodrobil.

Oba autoři – Molière i Bulgakov – žili v časech, kdy se smích stal nebezpečnou zbraní. Molière zesměšnil falešnou zbožnost své doby a zejména vůli své hře Tartuffe byl označen za rouhače. Bulgakov odhaloval absurditu sovětského systému, za což byl systematicky cenzurován. Každý z nich musel čelit nedůvěře mocných, přesto oba věřili, že divadlo může říkat pravdu i tam, kde je pravda zakázána. Bulgakovova hra o Molièrovi proto není pouhou biografií, ale především odvážnou obhajobou umělecké svobody – v níž autorův obdiv k francouzskému dramatikovi přerůstá v osobní vyznání.

Zajímavé je, jak blízko si byli, ačkoli je dělí tři století. Molière měl na dvoře Ludvíka XIV. jistou přízeň krále, ale jeho ochrana byla vrtkavá a podmíněná poslušností. Bulgakov zažil podobný paradox, když mu Stalin po sérii zákazů nabídl místo v Moskevském uměleckém divadle – gesta laskavosti, která měla své hranice. Oba věděli, že kdo se živí slovem, stojí na tenké hranici mezi úspěchem a zatracením. A oba pochopili, že skutečné vítězství umělce spočívá v tom, že se odmítne vzdát své pravdy, i kdyby to znamenalo ztrátu pohodlí, jistoty či života.

Bulgakov psal Molièra v době, kdy už byl prakticky vyobcován z literárního světa. Jeho hry se nesměly uvádět, jeho jméno mizelo z plakátů. Přesto zůstal věrný psaní – a právě tehdy se vrátil k postavě komediografa, který umíral na jevišti po premiéře Zdravého nemocného. Dva umělci spojení přes propast staletí se tak setkávají ve chvíli, kdy se život stává součástí divadla a divadlo posledním způsobem, jak se bránit smrti i zapomnění.

Režie se ujal Ivan Krejčí, umělecký šéf cenami ověnčeného ostravského divadla Aréna, kterého liberečtí diváci již dobře znají díky jeho předešlým zdejším inscenacím (Revizor a Úklady a láska v činohře či Evžen Oněgin v opeře). Ten všechny výše uvedené paradoxy do inscenace důmyslně zapracoval. Hodně se přitom opíral o vyzrálý liberecký soubor, jeho režie je v tom nejlepším slova smyslu „herecká“. Nesnaží se exhibovat opulentními jevištními obrazy, v centru jeho inscenace stojí herci, jako svébytní spoluautoři inscenace. Svou výpověď rozehrává na kontrastu půvabu a krásy divadla a krutosti moci. Pod jeho vedením na jevišti vzniká magický svět, v němž se komedie mísí s tragédií a smích s tichem. Historický rámec Ludvíkovy Francie se tu prolíná s napětím doby Bulgakovovy. Stylizovaná poetika je podpořená nápaditou scénou Martina Šimka, originálními kostýmy Jany Hauskrechtové i působivou hudbou Ondřeje Švandrlíka.

Dramaturg Jiří Janků k tomu říká: „Hra není jen životopisným dramatem o Molièrovi, ale také výraznou výpovědí o životě Bulgakova. V souhrnu je pak vzkazem o tom, jak je potřebné bojovat proti aroganci moci, a také o tom, jak je potřebné hájit pravdu proti lžím a pomluvám. A tím je opravdu velmi současná.“

Premiéry proběhnou 10. a 12. října 2025 v Šaldově divadle.

TZ DFXŠ/Eleonora Kočí