Liberec ocenil tři významné ženy za mimořádné zásluhy o rozvoj města v oblasti umění, kultury, demokracie a lidských práv

Všechny tři laureátky představil náměstek primátora Ivan Langr. „Naše statutární město právě zažívá skutečně jedinečnou událost, když se rozhodlo udělit vysoké ocenění třem výjimečným ženám, třem hrdinkám své doby, třem jasně slyšitelným hlasům. Všechny ovlivnily a obohatily moderní historii našeho města a jejím prostřednictvím každého z nás,“ řekl Ivan Langr.

Hana Seifertová se do Liberce se svým mužem a sochařem Jiřím přistěhovala v roce 1958, krátce po absolutoriu dějin umění na FF UK, aby zde následujících 12 let úspěšně vedla a po všech stránkách rozvíjela Oblastní galerii Liberec. Originální sochařská sympózia, která Hana Seifertová v letech 1964 a 1969 iniciovala a jako kurátorka i vedla, ukázala, jak silné myšlenkové sdělení může umění ve veřejném prostoru směrem ke společnosti nést. „Sympózia navíc položila základy toho dodnes platného automatického spojení, že Liberec a sochy patří neodmyslitelně k sobě a že výtvarné umění nejen spoluurčuje ráz místa, ve kterém chceme žít, ale je i výrazem míry kulturnosti jeho obyvatel," doplnil Ivan Langr.

PhDr. Hana Seifertová (*1934), historička umění, byla ředitelkou Oblastní galerie Liberec (1958 –1970), otevřela galerii mladým umělcům i výtvarníkům, kteří byli např. v Praze z politických důvodů odmítáni. V srpnu 1968 se s manželem, sochařem Jiřím Seifertem, aktivně zapojili do občanského odporu vůči sovětské okupaci města i země. V roce 1969 uskutečnila ve městě proslulé sympozium Socha a město 1969, které navázalo na úvodní exteriérovou výstavu v roce 1964. Hned na začátku normalizace pak musela z politických důvodů místo ředitelky OGL opustit, následně se stala vědeckou pracovnicí a kurátorkou Sbírky starého evropského umění Národní galerie v Praze.

Věra Vohlídalová se v česko-německé rodině narodila ve válečné londýnské emigraci, ale záhy po osvobození v pětačtyřicátém se její rodiče přestěhovali do Liberce. V roce 1990 zvítězila v konkurzu na ředitelku Státní vědecké knihovny v Liberci. Od té doby je pak její jméno spojeno jak s mnoha občanskými aktivitami, tak zejména s ideou a výstavbou nové liberecké knihovny s židovskou modlitebnou, která byla otevřena 9. listopadu 2000 na místě předválečné synagogy, vypálené nacisty při tzv. křišťálové noci. „Stavba smíření je nejen zvěčnělým testamentem česko-německého odpuštění, zcela mimořádným veřejným prostorem otevřeným každému člověku i každé myšlence, ale také symbolem Věřiny nezměrné duchovní síly, neuvěřitelné osobní schopnosti jít za svým cílem i hlubokou vírou, že dělat správné věci má vždycky smysl,“ zdůraznil náměstek Ivan Langr.

Mgr. Věra Vohlídalová (*1942), ředitelka Státní vědecké knihovny (1990 -2001), občanská aktivistka. Stojí za výstavbou tzv. Stavby smíření, tedy nové budovy Krajské vědecké knihovny se synagogou v autentickém prostoru původní liberecké synagogy, vypálené nacisty za křišťálové noci. Dlouhodobě se angažuje v občanském životě ve prospěch věcí veřejných. Za svou činnost získala mj. cenu Polského svazu knihovníků (1996), cenu saského Svazu knihovníků (2001), cenu časopisu Architekt (2001), Medaili Z. V. Tobolky (2002), Kříž za zásluhy 1. třídy Spolkové republiky Německo (2002), Zlatou medaili Technické univerzity Liberec (2003), Cenu českých knihovníků (2013) aj. V roce 2005 byla s dalšími ženami nominována na Nobelovu cenu míru.

Dagmar Helšusová se narodila v typicky sklářském městě nedaleko Liberce do rodiny krejčové a skláře. I ji formovalo uvolnění pozdních šedesátých let a především vojenský převrat z osmašedesátého. V listopadu 1989 se zapojila do služeb sametové revoluce, stála při samotném založení libereckého Občanského fóra a stala se jeho významnou představitelkou s velkým přesahem za hranice města. V roce 2003 iniciovala a založila unikátní Veletrh dětské knihy, který má děti nejen navracet zpět ke čtené próze i poezii, ale souběžně prohlubovat jejich individuální schopnosti v práci s textem. „Kdybych to chtěl vyjádřit básnicky, řekl bych, že Dagmar předkládá dětem s láskou a osobní vírou všechny vůně, barvy a kouzla, jaké tištěná kniha může mít. V době digitalizované společnosti jde z mého pohledu o téměř nadlidský úkol, o to však vzácnější a důležitější,“ vyzdvihl Ivan Langr.

Dagmar Helšusová (*1950), knihovnice, občanská aktivistka a politička. Už před listopadem 1989 patřila z vůle režimu mezi nepohodlné. V listopadu 1989 se aktivně zapojila do revolučních událostí a posléze se stala zastupitelkou města za OF a Občanské hnutí, později i zastupitelkou kraje. Vždy důsledně hájila ideje svobody, demokracie a lidských práv. V Liberci pak vletech 2002 –2006 vykonávala funkci náměstkyně primátora pro školství a kulturu. V letech 2007 –2009 pak byla ředitelkou Krajské vědecké knihovny v Liberci. V pozici knihovnice celoživotně podporovala a podporuje rozvoj dětského čtenářství, je mj. zakladatelkou Literárního klubu při KVK, zakladatelkou literární soutěže Máj – měsíc poezie, zakladatelkou unikátního Veletrhu dětské knihy (2003), autorkou projektu Děti čtou nevidomým dětem, v rámci kterého se každoročně vydávají audioknihy pro nevidomé a slabozraké děti aj. Za svou činnost v oblasti knihovnictví získala v roce 2015 ocenění Knihovnice roku 2015 v Libereckém kraji.

Medaile města Liberec se uděluje jako čestné ocenění za občanské zásluhy o město Liberec v jakémkoli oboru lidské činnosti. Medaili města lze také udělit za celoživotní zásluhy. Ocenění nelze odejmout.

www.liberec.cz