Fotografie z Listopadu 89 voní dortem z Fruit baru. Instalace před  radnicí zahájila sérii k 30. výročí Sametu

Jednoduchý model dortu sestávající z piškotového korpusu a želatinové čepice vyrobené z kompotu z exotického ovoce se stal v Liberci pojmem. Aby ne. Mandarinky, banány a pomeranče byly k mání jenom o Vánocích a na 1. máje. Čerstvé i jako velice ceněný kompot, který ve špajzu vydržel měsíce až roky. Ve Fruit baru se dorty s kousky banánu, mandarinek či pomerančů prodávaly celý rok…

Mirek se hned po Listopadu 89 zapojil zpět do redakční práce a stal se tak jednou z tváří listopadového přerodu v Liberci. A zdaleka ne kvůli tomuto dnes už ikonickému snímku. Byl u toho, když se liberecké komunistické noviny Vpřed během několika rychlých měsíců přerodily v Nezávislý obdeník Region. Tam jsme se s Mirkem, stejně jako s fotografem Milanem Drahoňovským, začátkem 90. let minulého století potkali. V prvních libereckých svobodných novinách. Mirek Chmel tam svou profesní, normalizací drsně přetrženou dráhu později zakončil, já víceméně odstartovala. Má předlistopadová angažmá nestojí za hovor.

Nepatřím k lidem, kteří před třiceti lety dělali v Liberci revoluci. Tenkrát jsem chodila cinkat klíči na Václavák a hromadně zpívat Jednou budem dál na Letnou. Měla jsem pocit, že se z Prahy na sever už nikdy nevrátím. Osud ale tomu chtěl jinak…

Proto dnes příběhy o tom, co se v Liberci dělo před třemi desítkami let, loudím od zdejších opravdových pamětníků, kteří jsou mými plus minus vrstevníky. Máme tak jistou výhodu, že jsme sice už něčím na ose obstarožní – opotřebovaný, ale stále si všechno dost dobře pamatujeme. A jsme rádi, že jsme u toho byli v plné síle. Jedno, zda v Liberci nebo v Praze.

A proč tak rozsáhlý úvod vztahující se k Listopadu 89? I proto, že tento týden byla na náměstí u liberecké radnice zahájena ústřední instalace věnovaná době, kdy se prolomily ledy totality a země po čtyřicetileté bolševické devastaci vykročila ke svobodě a demokracii. Pokládám tuto originální výstavu v exteriéru za velice zdařilou a mám radost, že se na ní podíleli i studenti, kteří v té době nemohli být na světě. A že se o záměr, scénář i realizaci naopak postarali lidé, kteří tu třeskutou dobu zažili v roli aktivních účastníků.

Svěřit ten úkol lidem pohybujícím se kolem Kalendáře Liberecka, z nichž někteří byli průkopníky místního podnikatelského stavu a později i politiky, bylo od vedení města prozíravé. Komu jinému to měla radnice dát na povel? Populistickým aktivistům s mentalitou zastydlých svazáků, kteří v uplynulých letech dokázali jen pramálo? To sotva.

V týdnu, který je před námi a jenž bude v neděli zakončen 17.listopadem 2019, si připomeneme 30. výročí Sametové revoluce. Chystá se k tomu plejáda dalších vzpomínkových akcí, například v divadle bude představena kniha, která přinese úctyhodnou kolekci fotografií z přelomových dnů. Jak už jsme psali, jejich autorem je Milan Drahoňovský.

Další akce také stojí za pozornost:

Druhým tématem, jež rezonovalo končícím týdnem, je stávka učitelů. Do stávky – nestávky, pořádané školskými odbory v dost nešikovném termínu po podzimních prázdninách či delším ředitelském volnu, se podle finálního součtu nějakou formou zapojilo 136 škol z bezmála 500 mateřských, základních a středních škol, které v kraji jsou. Uzavřených jich bylo 38, dalších 98 škol provoz omezilo nebo se zapojila jen menší část pedagogů. 

Z pohledu čísel žádná hitparáda a z pohledu finálního zisku lehký propadák. Zkrátka, kantoři si toho příliš nevystávkovali. Zaručeně dostanou přidáno 8%, jsou-li dobří, pak se další procenta přikutálí do osobního hodnocení. Což ve srovnání s jinými, stejně náročnými, leč tak mediálně nepropíranými profesemi, není nijak málo. Tak to vidím, samozřejmě dobrovolně neposkvrněna kantorskou zkušeností.

Upřímně, peníze učitelům, stejně jako všem užitečným lidem, přeji. To proto, že by jako stav rozhodně neměli být na chvostě tabulky ohodnocení vysokoškoláků. Jsou ale i daleko hůře honorované profese, které rovněž nelze vykonávat bez diplomu. Vzpomeňme na knihovníky nebo archiváře. A plejádu dalších, kteří celý život jen smutně přihlížejí tomu, jak v republice roste statistický průměrný příjem a jim pravidelně ujíždí vlak.

Řekněme si ale upřímně, že na pedagogickou fakultu, stejně jako na knihovnictví, nikdo chodit nemusí. Může si zvolit školu, po jejímž absolvování nebude závislý na eráru a jeho aktuálních vládcích. Může si zvolit náročnější obor, kdy sice bude v práci od nevidím do nevidím, ale bude za to i patřičně ohodnocen. Bude-li mít štěstí a příležitost.

Když jsem dávala zprávu o stávce školských odborů na náš facebookový profil, dovolila jsem si podotknout, že u této stávky platí, co učitel nebo ředitel školy, to názor, co politik, to názor, co rodič, to názor, pouze děti byly zajedno. Zajásaly, že se zase „ulejou“ ze školy. Vyvozuji z toho, že stávka ve školství je tak nějak z principu odsouzena k nezdaru, protože se nezablokuje ani veřejná doprava, ani nepůjde o život. A protože nejde o život… dál už to znáte.

Hezký víkend.

Alena Roubalová