Zdá se, že používáte prohlížeč, který nepodporuje dnešní standard pro zobrazování obsahu na webu. To může způsobit, že některé části webu nemusí fungovat správně. Doporučujeme Vám prohlížeč aktualizovat nebo si stáhnout takový, který dnešní standard splňuje.

Aktualizovat

Nastavení cookies

"Cookies" jsou malé soubory prohlížeče, které nám umožňují dočasně ukládat informace ohledně vašeho zařízení a vás, jako uživatele, výhradně v době, kdy procházíte portál Genus. Tyto soubory nám pomáhají získat informace o návštěvnosti a chování uživatelů, na základě kterých web průběžně vylepšujeme.

Cvaknul jsem studenty před domem a pak se do konce roku nezastavil, vzpomíná po třiceti letech Milan Drahoňovský

08.11.2019 | 5:12

Během Listopadu 1989 nafotil po Liberci dva tisíce snímků, řada z nich dnes tvoří nejnosnější součást a obrazovou osu výstav a akcí pořádaných k třicátému výročí Sametové revoluce. Byl tehdy kmenovým fotografem novin Vpřed, které v Liberci vycházely dvakrát týdně.

DRahonaFB
Milan Drahoňovský před svou asi nejznámější fotografií, dnes již ikonickým snímkem z Listopadu 89. Foto: Petr Šimr

A protože měl fotoaparát na krku a prst na spoušti ve správný čas a na správném místě, a má pořádek v archivu (!), je dnes nejvyhledávanějším pamětníkem listopadových událostí roku 1989 v Liberci. Fotograf Milan Drahoňovský.

Dnes mu táhne na šedesátku, je dědečkem dvou vnuček a díky poptávce po jeho snímcích z Listopadu 1989 se právě teď probírá děním, které zažil před třemi desítkami let. „Celý víkend jsem byl na chalupě, takže mi 17.listopad 1989 v Praze unikl. Když jsem ale v pondělí vyšel před dům na Masaryčce, tehdy Leninově třídě (kde dodnes bydlí a má i ateliér), potkal jsem skupinu studentů s vlajkou. Cvaknul jsem je a od té doby se do konce roku nezastavil,“ líčí fotograf, jehož snímky z liberecké epizody Sametové revoluce jsou dnes už natolik legendární, že je lze zařadit do stejné kategorie, jako fotky jeho o generaci staršího kolegy Václava Toužimského, který pořídil snímek tanku bořícího dům na tehdejším Náměstí Bojovníků za mír v srpnu 1968.

Scan ikonické fotografie. Liberec, listopad 1989, foto Milan Drahoňovský

Vpřed, kde pracoval jako nestraník, byl orgánem OV KSČ a vycházel v úterý a v pátek. Do úterního vydání žádné fotografie z dění v ulicích Liberce neprosadil, soudruzi v redakci o tom nechtěli ani slyšet. „Tehdejší šéfredaktor Tvrzník se hodil marod, odešel na neschopenku a pak jsme ho už nikdy neviděli,“ vzpomíná Milan.

V redakci tehdy pracoval se dvěma vrstevníky, Miladou Medkovou, dnes Prokopovou, a bohužel už zesnulým sporťákem Jardou Sedlákem, a s těmi se rozhodli, že se zapojí. Ne tak úplně do redakční práce, protože technologické možnosti (nejen v polygrafii) v tehdejší době příliš aktuálnosti neposkytovaly. Události pádily jak splašené a všechno, co by do novin zařadili jako horkou aktualitu, bylo v čase vydání periodika zastaralé. Vždyť uzávěrka úterního vydání byla v neděli večer, resp. pondělí ráno pro aktuality, a uzávěrka pátečního vydání ve středu, max. čtvrtek ráno… Během těch hodin se přitom ulicemi proháněly dějiny.

Drahoňovského ikonické fotografie jsou nyní součástí instalace na Nám. E. Beneše. Foto: Artur Irma

Proto se zapojili jinak než soudruzi kolegové očekávali. Milan fotil, oba redaktoři spolu s ním jezdili po školách a továrnách a snažili se lidem říkat pravdu. Měli kontakt na pražské aktéry, byli ve spojení s lidmi z divadla, kde revoluce fakticky začala. „Nikdy nám nikdo během našich spanilých jízd po školách a fabrikách nevyčetl, že pracujeme v komunistickém plátku, byli rádi, že se dozvědí nějaké informace, jiné, než kterými je masírovali v práci,“ vzpomíná fotograf, který pronikl i do televizního zpravodajství.

„Když jsem dofotil sundavání rudé hvězdy, která desítky let strašila na špici radniční věže, všiml jsem si, že kolega z televize má u mikrofonu nějakého zasloužilého komunistu, který vykládal, slušně řečeno, velké nepravdy. „Nacpal jsem se před mikrofon a řekl, že ten pán bohapustě lže. Pak jsem se v televizních zprávách viděl několik dní,“ vychází Milan Drahoňovský vstříc našemu přání, aby vyprávěl „nejlepší historku“ z revoluce.

Scan originálního snímku z roku 1989. Sundavání hvězdy z radniční věže, listopad 89, foto: Milan Drahoňovský

Milanovy fotky jsou nyní k vidění na pražských Příkopech, kde je instalována výstava ČTK, která zahrnuje i fotografie z regionů. Tam vystavuje s Petrem Šimrem, který před třiceti lety také fotil, ovšem tehdy jako člen legendárního Fomaklubu. K tomu musel zvládnout i svůj úvazek v divadle a fungovat jako řidič. Přesto má Liberec díky těmto dvěma místním fotografům na pražské výstavě asi nejpočetnější a nejreprezentativnější regionální zastoupení. Právě i díky Milanu Drahoňovskému, který na otázku, zda si uvědomuje, že se jeho práce stala součástí liberecké historie, odpovídá řečnicky a skromně: „Byl jsem u toho, byl jsem fotograf, co jiného jsem měl dělat...“.

Jeho snímky staré třicet let tvoří i rozhodující obsah instalace, která je už od pondělí k vidění na libereckém Náměstí Dr. E. Beneše (bývalý Mírák, tedy Nám. Bojovníků za mír). Jsou v hojné míře zastoupeny i v knize Liberec 1989, Sametová revoluce, která bude veřejnosti představena 17. listopadu 2019 v Divadle F.X.Šaldy. „Jakkoliv by se mohlo zdát, že kniha nemůže přinést nic nového, nic, co by už nebylo zveřejněno, opak je pravdou. Moje fotky jsou nově opatřeny popisky k tomu, co zachycují. Vypadá to jednoduše, pár slov popisku, ale zkuste po třiceti letech dohledat, nebo si jen vzpomenout, kdo je ten či onen či kde je to vlastně foceno,“ prozrazuje Milan detail k chystané knize.

Drahoňovského fotografie tvoří základ nejen výstavy v centru Liberce. Jsou také součástí knihy, která vyjde 17. listopadu. Foto: Artur Irma

Kromě toho poskytl své snímky i pro výstavu v divadle či na univerzitě, tedy na institucích, kde před třemi desítkami let odstartovalo lámání ledů. A s jeho svolením jeho fotografie můžeme publikovat i na našem portálu.

Není žádným tajemstvím, že jsme byli s Milanem kolegové. Pracovně jsme se potkali roku 1991 v obdeníku Region, který vznikl ze Vpředu po Listopadu 89. Milan tam stejně jako já ale vydržel jen do jeho privatizace. Odešli jsme, protože nám nevyhovoval tehdejší způsob zprivatizování v režii ONV (předchůdce okresního úřadu). Noviny se dostaly do rukou nejvyšší nabídce, byť o ně měli zájem i tehdejší zaměstnanci. A poučení tuší, kdo tehdy, pár měsíců po Velkém třesku, měl v Liberci peníze…

„Přestal mi vyhovovat i způsob práce, novinařina se začala bulvarizovat a já nechtěl fotit skandály a dělat fotokoláže k drbům,“ upřesňuje Milan Drahoňovský. Odešel na volnou nohu, protože měl živnostenský list už z předlistopadové doby, a živí ho to dodnes. Slušné jméno měl tehdy, výborné jméno má dodnes.

Sametovou revoluci v Liberci začali středoškolští studenti. Foto: Milan Drahoňovský

Já zakotvila v německém vydavatelském domě, který Liberci přinesl první plnohodnotný deník, dodnes vycházející Liberecký den, později přejmenovaný na Liberecký deník. Tam už s námi Milan nepokračoval, nahradil ho právě ten „druhý“ fotograf libereckého Sametu, Petr Šimr.

Ale to už je úplně jiný příběh.

Fotografie z FB Petra Šimra zachycuje instalaci na Nám. Dr. E. Beneše v Liberci. Ikonické fotky jeho kolegy M. Drahoňovského jí dominují.

Alena Roubalová

Fotogalerie: Milan Drahoňovský (jedná se o naskenované originální snímky).