Liberecký zámek, projekt za 11,5 milionu: otevřená soutěž nebo zakázka napsaná pro úzký okruh architektů?

Jde spíše o to, zda jsou podmínky nastaveny tak, aby vznikla skutečná soutěž o nejlepší řešení, nebo zda celý proces směřuje k předem omezenému okruhu uchazečů.

Co se vlastně soutěží?

Město Liberec hledá tým, který:

zpracuje architektonickou studii,

připraví dokumentaci pro povolení stavby,

připraví dokumentaci pro provedení stavby,

zajistí veškerá povolení,

bude koordinátorem BOZP,

bude pomáhat při výběru stavební firmy,

a následně bude vykonávat autorský dozor během realizace.

Cena za tyto služby může dosáhnout maximálně 11,5 milionu korun bez DPH. Samotná rekonstrukce zámku je plánována v objemu přibližně 90 milionů korun. Na tom není nic zvláštního. Otázky začínají vznikat až při pohledu na způsob hodnocení.

Cena rozhoduje jen z dvaceti procent

Většina lidí si představuje, že ve veřejné soutěži rozhoduje hlavně cena. Tady ne. Cena tvoří pouze 20 % hodnocení. Zbývajících 80 % představují reference hlavního architekta. V praxi to znamená, že i výrazně dražší nabídka může bez problémů vyhrát, pokud její hlavní architekt nasbírá dostatek bodů za své minulé projekty. To samo o sobě nemusí být špatně. U památkově chráněného objektu je kvalita projektanta skutečně důležitější než nejnižší cena. Otázkou ale je, zda je zdravé, když o osudu zakázky rozhoduje téměř výhradně životopis jedné osoby.

Soutěží se projekt nebo architekt?

Když se člověk podívá na přiloženou studii Kanceláře architektury města, zjistí zajímavou věc. Nejde o několik neurčitých skic. Studie už poměrně přesně určuje: využití jednotlivých křídel, rozmístění funkcí, etapizaci rekonstrukce, provozní vazby, kapacity prostor, základní dispoziční řešení. Jinými slovy, základní představa budoucího zámku už existuje. Projektant má podle zadání na tuto studii navázat a případně navrhnout lepší řešení.

To vyvolává logickou otázku: Pokud už je funkční koncept z velké části hotový, proč má o vítězi z 80 % rozhodovat právě minulost hlavního architekta? Nejde pak spíše o soutěž mezi jednotlivými architekty než mezi různými návrhy?

Největší problém: neomezený autorský dozor

Skutečná bomba se ale skrývá ve smlouvě. Projektant se zavazuje vykonávat autorský dozor během stavby. To je běžné. Jenže zde není prakticky nijak omezen jeho rozsah. Smlouva požaduje: účast na kontrolních dnech, účast na mimořádných schůzkách, řešení změn během stavby, posuzování víceprací, zpracování alternativních řešení, kontrolu souladu stavby s projektem, účast při přejímkách. Nikde ale není uvedeno: kolik kontrolních dnů bude, jak dlouho bude stavba trvat, kolik hodin má architekt odpracovat, kolik návštěv staveniště se očekává. Představte si, že si objednáte taxík a dopředu máte zaplatit pevnou cenu, aniž by vám někdo řekl, zda pojedete deset kilometrů nebo dvě stě. Přesně tak působí tato část smlouvy.

Projektant má platit i za budoucnost

Ještě zvláštnější je další ustanovení. Projektant má do pevné ceny zahrnout i změny projektu, které vzniknou během budoucí realizace stavby. To je mimořádně odvážný požadavek. Nikdo dnes neví: co se objeví po odkrytí historických konstrukcí, zda nebudou nalezeny další památkově cenné prvky, jaké požadavky budou mít budoucí dodavatelé, zda se nezmění dotační podmínky. Přesto smlouva říká, že projektant s tím má počítat už dnes.

Pro laika to může znít rozumně. Pro projektanta je to ale požadavek typu: „Převezměte odpovědnost i za to, co dnes nemůžete předvídat.“

Není jasné, co se vlastně projektuje

Další nejasnost se týká etap. Dokumentace mluví o čtyřech etapách rekonstrukce. Zároveň ale není úplně zřejmé: zda bude jedno stavební povolení pro všechny etapy, zda budou povolení samostatná, zda se projektuje celý rozsah etap I–III, nebo jen první etapa. Ve smlouvě se sice objevuje formulace, že navazující projektová dokumentace bude řešit etapy I–III, ale způsob realizace zůstává nejasný. To je důležitý detail. Rozdíl mezi projektem za jednu etapu a projektem za tři etapy může znamenat stovky hodin práce navíc.

Proč je studie tak podrobná?

Tady se dostáváme ke spekulacím. Existuje několik možných vysvětlení.

Varianta první, město chce mít vše pod kontrolou. To je nejnevinnější možnost. Kancelář architektury města si připravila detailní podklad, aby budoucí projektant nezačínal od nuly a aby město neztratilo kontrolu nad výsledkem. To by dávalo smysl.

Varianta druhá, město se bojí kreativních experimentů. Zámek je kulturní památka a budoucí provoz bude složitý. Město možná nechce soutěž různých konceptů, ale pouze hledá někoho, kdo již vytvořenou představu technicky dopracuje. Ani to není samo o sobě špatně. Pak by ale možná bylo férovější říci, že se nehledá nový koncept, ale projektant pro dopracování již vytvořeného řešení.

Varianta třetí, podmínky nahrávají úzkému okruhu kanceláří. A právě zde začíná prostor pro kritiku. Pokud většinu bodů tvoří reference, studie už určuje základní směr, smlouva přenáší značná rizika na projektanta, autorský dozor není omezen, pak se okruh firem ochotných podat nabídku výrazně zužuje. Menší kanceláře si mohou říci, že takové riziko nechtějí nést. Nakonec zůstane jen několik velkých hráčů s dostatečným portfoliem a kapacitou. Je to záměr? To z dokumentů nelze prokázat. Je to možný důsledek? Rozhodně ano.

Co by měl zadavatel vysvětlit

Než budou nabídky podány, bylo by vhodné jednoznačně odpovědět na několik otázek:

Jaký rozsah autorského dozoru se předpokládá?

Jaké změny projektu během realizace jsou zahrnuty v ceně?

Budou etapy I–III povolovány společně nebo samostatně?

Nakolik se může projektant odchýlit od studie KAM?

Proč má cena pouze dvacetiprocentní váhu?

Závěr

Na této zakázce není nejzajímavější její cena ani samotný zámek. Nejzajímavější je rozpor mezi deklarovanou otevřenou soutěží a velmi detailně předpřipraveným řešením. Čím více je představa budoucího zámku určena předem, tím méně jde o soutěž návrhů a tím více o výběr konkrétního projektanta. A právě proto bude zajímavé sledovat, kolik uchazečů se nakonec přihlásí. Pokud jich bude málo, může to být první signál, že nastavená pravidla jsou pro většinu trhu příliš úzká nebo příliš riziková.

A ještě jedna věc, město chce s velkou pompu projektovat něco, co se nezrealizuje dříve, než v roce 2033 – 2035 a to v lepším případě. Je totiž nutné nejprve vyřešit, kam se přestěhují úředníci, kteří budovu obsadí od ledna 2027. Dokud se nesníží počet úředníků, nebo si chlapci a děvčata z radnice nekoupí za desítky milionů další budovu tak zuška na větší obsazení zámku může zapomenout.

Dr. Ball