Městský architekt se bude muset vypořádat i s aktivistickým pojetím rozvoje Liberce

Událostí tohoto týdne je ale bezpochyby soud, před nímž se řešilo, jak to bylo s libereckým kostelem sv. Máří Magdaleny. To je ten nádherný komplex trochu stranou centra krajského města, s nímž byly velké plány. Zbyla z nich jen pachuť, navěky pošramocené lidské osudy, dluhy a jedno velké nic. V částečně opraveném kostele mocně hlodá zub času, jenž nakonec bude jediným vítězem celého příběhu.

Přelíčení je ale tak mediálně sledované výhradně proto, že na lavici obžalovaných sedává i nejmocnější muž kraje – hejtman. Z celého průběhu procesu, jehož druhé kolo bylo tento týden nakonec jen třídenní, čiší mnohé a na jakékoliv hodnocení je příliš brzy. Co ale vyhodnotit lze, to je vystoupení šéfa opoziční Změny Jana Korytáře. Ten před soudem vypovídal v roli svědka. Svou povinnost ale splnil podivně. Svědek totiž musí vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet.

Po mém soudu nezamlčel, co se šušká, ale jak dalece je to pravdivé, toť otázka a úhel pohledu. Rozhodně veřejně sdělil to, co jeho parta šířila po veřejném prostoru už hodně dlouho. S odkazem na to, že orel much nelapá, bohužel i beztrestně. Na jeho propagandistickém kanále občas stálo, že má hejtman nějaké pletky. A z toho Korytář vydedukoval, že právě svoje mimomanželské aktivity musel financovat z úplatků. Že by podle sebe soudil jiné?

Tahle část Korytářovy výpovědi asi bude mít pokračování u jiného soudu, protože se mohl dopustit křivé výpovědi. Jak se vzápětí nechal slyšet hejtman, hodlá to řešit. Bez toho má starostí nad hlavu a netřeba mu přitápět ještě v ryze soukromé věci.

Diskuse, která se poté strhla, nasvědčovala, že jedna část veřejnosti u toho hejtmanovi musela svítit, protože šířila hodně zasvěcené řeči, ta druhá, bystřejší, byla zdrženlivější s tím, že je to výhradně privátní věc, která u soudu neměla co dělat.

Proč s tím Korytář u soudu vyrukoval, ví jen on. Třeba chtěl rozehrát melodrama podobné storce bývalého premiéra, kterému také zlomila vaz milenka. Hlavně to je ale celé ukázkově mimo mísu a dokresluje to charakter Jana Korytáře. Stejného Jana Korytáře, který také není ukázkový rodinný typ. Více se v jeho soukromí patlat nebudu, moudří vědí.

Soud byl odročen na září, takže nás čeká další kolo. Čím více se budou přibližovat krajské volby, tím více se bude zahušťovat frekvence odkazů na to, co Korytář předvedl z pozice svědka. Někdo tomu bude tleskat, jiný si nad zoufalcem lokální politiky v oranžovo - zeleném dresu s chutí uplivne.

Druhým zásadním tématem týdne byla velká voda, jež zahrozila ve Frýdlantském výběžku a pod Jizerskými horami. Kdyby se tamtéž před devíti lety neodehrála skutečná apokalypsa, z níž se lokalita sotva otřepala, asi by to nebylo nic dramatického. Jenže, devět let není tak dlouhá doba, aby se to lidem i tamním politikům, z nichž mnozí jsou na obecních úřadech dodnes, nevrátilo. Moc dobře vědí, že stoupající voda není žádná atrakce.

Tady si dovolím vystřihnout poklonu starostovi Hejnic Jaroslavu Demčákovi, který pouštěl na síť pěkně zčerstva dostatek informací, čímž novinářské obci ušetřil hodně práce. Pan starosta má vůbec dar informovat o věcech podstatných. Díky jeho facebookovému profilu vešlo ve známost, že Hejnice dostaly dotaci na výstavbu mateřské školky, nad čímž se dlouho vznášel otazník.

Konečně začíná být jasno kolem financování liberecko – jablonecké tramvaje. Dávno jí přezdívám „lochneska č. 11“, byť jí už možná křivdím. Léta jsem s ní nejela, takže nevím, jaké výkyvy má dnes. Každopádně: Liberecký kraj přispěje v příštím roce na zajištění provozu tramvajové linky 11 mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou 25 milionů korun, to je o sedm milionů víc než letos. Podle právníků může dát kraj bez soutěže maximálně milion eur (tedy 25,785 milionu Kč). Podíl kraje představuje třetinu peněz potřebných na financování linky. Polovinu zaplatí Liberec, zbylých zhruba 17 procent Jablonec nad Nisou. Vyplývá to z memoranda, které už schválilo jablonecké zastupitelstvo a v příštích dnech jej budou mít na stole i zastupitelé krajští a liberečtí. Tak snad se vše obejde bez komplikací a tramvajová linka, o níž se pěje až v Národním divadle, bude lesem jezdit dál.

Je to ale pořádná „drahuška“: Provoz stojí ročně zhruba sto milionů korun, kolem 15 milionů představují příjmy z jízdného, o zbylé náklady se musí podělit Liberec, Jablonec a Liberecký kraj. O spolufinancování vyjednávaly samosprávy od loňského roku. Dohoda je jednou z podmínek, aby mohl liberecký dopravní podnik žádat o dotace na rekonstrukci zbylého úseku tratě mezi oběma městy a na prodloužení tramvajových kolejí v Jablonci přes centrum na autobusové nádraží.

Jasno je i kolem budovy libereckého Uranu, která dostane nový kabát, na celkovou rekonstrukci peníze nejsou, resp. hledat se nebudou. Facelift musí prozatím stačit. Co by za něj dala legendární podještědská restaurace Berlín, která, řečeno s klasikem, chřadla, chřadla až uchřadla. To znamená, že půjde k zemi. Tato informace měla na našem FB profilu velký ohlas, co člověk, to historka. Berlín zkrátka patřil k rozverné etapě života mnoha generací a našinec se s ní jen těžko loučí.

Stejný osud čeká i nedalekou restauraci Mošner, která by také mohla vyprávět...

Liberec bude mít městského architekta, který by měl mimo jiné zajistit koordinaci rozvojových projektů, vytvoření územních studií nebo koncepci dopravy. To zní dobře. Kancelář architekta by měla mít šest zaměstnanců a má začít fungovat od července. Jde jen o to, kdo v čele nového odboru stane, nakolik bude respektován odbornou i poučenou veřejností a jak dalece bude schopen čelit aktivistickému pojetí rozvoje města, jež se v Liberci jako pýr rozšířilo v posledních letech.

V oblasti rozvojových koncepcí je v krajském městě každopádně práce jak na kostele. To je úsloví (průpovídka, rčení), nikoliv narážka na nebohý kostel sv. Máří Magdaleny. Ostatně, na něm je nejlépe vidět, jak v reále vypadá práce na kostele a jak také může dopadnout.

Hezký víkend.

Alena Roubalová