Náměstek pro školství poslal do obecné diskuse názor, aby byly od dubna prázdniny a část léta se učilo

Ivan Langr napsal: Tak jo, mnohé rodiče asi nepotěším, ale mám za to, že daleko lepší by bylo vyhlásit od 1. dubna plošné dvouměsíční školní prázdniny a výuku posunout do června a července, to už by školy mohly fungovat ve standardním režimu. A v srpnu dětem nabídnout ještě jeden měsíc prázdnin na zotavenou, od září pak nový školní rok.

Co si budeme povídat, tímto způsobem se děti stejně nic nenaučí, látku řádně nezafixují, návaznosti nebudou účinně fungovat, a učitele tak jako tak čeká práce od začátku. A jak už jsem psal v týdnu ve svém komentáři, podstatnější momentálně je, aby děti byly šťastné, usměvavé, bezúzkostné a tedy maximálně odolné. V tom bohužel mechanický přístup mnohých kantorů nepomáhá. Ale berte to jen jako výraz svobody projevu jednoho regionálního politika, co se šestým rokem plete do školství.

A v neděli odpoledne pokračoval:

Proč vyhlásit prázdniny a přesunout výuku – 2. díl

Musím přiznat, že můj včerejší post ukončit školní rok a vyhlásit prázdniny vyvolal docela zajímavé názorové fórum (politický folklór vyjímám jako tradičně nudný). Bohužel mu z mého pohledu schází to nejpodstatnější – aspoň pokus o univerzální pohled. Veskrze všichni totiž naprosto logicky hodnotíme současnou mimořádnou formu vzdělávání jen ze svého autonomního, tj. domácího (ano, mnohdy i sobeckého) pohledu, a to ještě jen z perspektivy několika prvních dnů. Nesnažíme se už přemýšlet globálně a v horizontu měsíců. Jaké jsou skutečnosti?

1. Po vyhlášení nouzového stavu přestala náplň kalendářního roku plynout v tradičních zajetých kolejích. Dlouho teď nebude nic stejné. Je proto žádoucí najít čas i pro nastolování a podporu pro prosazování témat, která bychom předtím viděli až jako anarchistická (například návrh senátora Michaela Canova udělit letos všem maturantům maturitu úředně – když napíšu, že se mi to líbí, budu nejspíš obviněn z prospěchářství, protože mám dceru v maturitním ročníku :).

2. Škola jako instituce je v kolektivním vnímání naprosto nezastupitelná. A to nejen ve výchově a vzdělávání, ale i v sociálních interakcích (např. přímý kontakt učitel – žák je dlouhodobě nenahraditelný, o ostatních nemluvě), ve schopnosti alespoň do jisté míry snižovat sociální práh pro děti z ekonomicky nestabilních rodin, ve schopnosti vytvářet jakž takž rovnocenné příležitosti pro děti se zdravotním hendikepem či z kulturně odlišného prostředí (některé tyto kategorie se vzájemně prostupují, jiné jsou odlučitelné), ve schopnosti zajistit konkrétní speciální pedagogickou či odbornou péči atd. Zkuste si jen poctivě odpovědět aspoň na pár následujících vybraných otázek –

Jak může učitel spravedlivě zprostředkovat výuku i těm, kteří zkrátka nemají počítač, možná ani stálé internetové připojení (webináře, cloudy aj. jsou tedy univerzálně nepoužitelné)? Jsme připraveni ve jménu mimořádnosti odepřít určitou míru kvality vzdělávání dětem ze sociálně slabých rodin?

Co děti se speciálními vzdělávacími potřebami, které mají přiznaný nějaký stupeň podpůrného opatření? V Česku jich aktuálně je 133 tisíc, z toho 27 tisíc ve speciálních třídách a mnohé z nich potřebují speciální pedagogickou péči, tedy aktivní zapojení odborníků.

Co děti z odlišného kulturního a životního prostředí, které v mnoha případech vyžadují individuální pedagogický přístup a úzkou spolupráci učitelů s rodinou? Aktuálně je jich v Česku vykazováno 16 tisíc, v reálu jich ale bude daleko více.

A rodiče, kteří nejsou z důvodů své kapacity (přirozené, (ne)získané vzděláním, didaktickým (ne)uvažováním, časové, psychické aj.) disponováni poskytovat domácí vzdělávání? Protože přes maximální přístup kolegů - učitelů teď potřebují všechny děti ze základních škol i mnohem větší dopomoc rodiny, než tomu bylo ještě docela nedávno. Což o to, první týden či dva se to dá zvládnout, protože se víceméně opakuje vyložená látka, ale dřív či později musejí učitelé začít s novými celky, a tehdy se míra samostatnosti dětí logicky sníží.

Základní umělecké vzdělávání? Aktuálně je v takřka pěti stech ZUŠ zapsáno 254 tisíc dětí. Z mého pohledu to není jiný typ vzdělávání (rozuměj postradatelný), naopak, děti zde získávají tak důležité společenské základy estetické a hodnotové. Do jaké míry může existovat v současné době mimořádného školního roku?

Konečně, co předškolní vzdělávání? Mateřské školy nejsou hlídacími agenturami (minimálně ty státní), ale nenahraditelná výchovně-vzdělávací zařízení. Pokud pomyslím jen na kategorii předškoláků – budoucích prvňáků, hovoříme zhruba o 100 tisících dětech. Většinu z nich asi dokáže na školu v reálu připravit i rodina, ale co ti zbylí? V MŠ je dále na 16 tisíc dětí se speciálními vzdělávacími potřebami atd.

Na řadu z těchto otázek si zatím neumím sám odpovědět. Že to všechno v pohodě dva tři měsíce budeme zvládat doma a přes počítače? To je nesmysl. Berte můj názor ale je jen jako výzvu k diskuzi, nic víc.

Zdroj: FB