Prezidentské kanceláři budiž ke cti, že na ceremoniál vpustila psa zesnulého hrdiny. Jeden z nejsilnějších momentů na Hradě

02. 11. 2019 | 5:33

Týden zahájený státním svátkem, který byl pro lidi školu povinné i částečně prázdninový, překlopil list v kalendáři a odstartoval listopad. Na Hradě, kde se tradičně udělovala státní vyznamenání, byla i letos roztodivná společnost a někteří velice diskutabilní ocenění. Státní vyznamenání si ale každopádně zasloužil Tomáš Procházka, vojenský psovod z Hrádku nad Nisou, který bohužel nepřežil misi v Afganistanu.

prahaHrad
ilustrační foto

Prezidentské kanceláři budiž ke cti, že na ceremoniál vpustila psa zesnulého hrdiny, který už má jiného psovoda a nadále v armádě slouží. Tento střípek v hradní dramaturgii byl po mém soudu nejsympatičtějším a současně i nejsilnějším momentem celého svátečního dne, jak jej zprostředkovala veřejnoprávní televize.

Nejnesympatičtějšími naopak byly záběry na lidi, kteří ve Vladislavském sále neměli vůbec co pohledávat, protože nemají žádnou ústavní ani společenskou funkci (poradci, manželky hradních úředníků, mlžič s funkcí mluvčího  atd. - ti mají tiše ze zákulisí dohlížet na chod věcí, ne se prsit před kamerami). Z televizního hlediska byl záhadný i vlastní přenos ceremoniálu, kdy se očekávaný detail na hlavního aktéra - prezidenta - nesmyslně překryl nicneříkajícím celkem. To aby v televizi nebylo vidět to či ono, například vysoukané sako či ke krku posunutá kravata, když hlava státu navzdory protokolu usedla ke svému zcela nestátnickému projevu.

Úplně jsem viděla podíl nějakého hradního cenzora na režii přenosu, který velel – tohle střihněte, tohle překryjte… Kabaret i pro laika. Řekněme si upřímně, že nynější prezident ceremoniální část svého úřadu už důstojně vykonávat nedokáže. Jak to vypadá, když z Vítkova odchází s osobním strážcem za ruku? Podobně jako ve filmu To je Sparta! Což je velká pecka.

Jedenáctý měsíc roku přinesl do Jablonce návrat botiček, jimiž městští strážníci obouvají nevhodně zaparkovaná auta. Cílem tohoto opatření není, podle jablonecké městské policie, která si musela zopakovat „obuvnické“ dovednosti, samoúčelná represe, ale zvýšení ukázněnosti řidičů a ochrana všech účastníků silničního provozu - motoristů, cyklistů i chodců. Zejména ti chodci mě zaujali a přemítám, jak jim obuté auto může pomoci… Za špatné parkování řidiči každopádně zaplatí pokutu 2000 Kč, za samotné sundání botičky zatím platit nebudou. V minulosti, do roku 2013, kdy bylo obouvání zrušeno, je to stálo 300 korun.

Automobilů v Jablonci, stejně jako všude po kraji a republice, přibývá a míst k parkování je zoufalý nedostatek. Problémy jsou na sídlištích i v centru města. Když ale radnice přijdou alespoň s nějakým návrhem řešení, hned se strhne povyk. Každý by chtěl mít místo k odstavení auta nejlépe před domem, ale nikdo netouží po tom, aby se hromadně parkovalo jemu na dohled.

Známe to i z Liberce. Každé řešení parkování například v Lidových Sadech, kde je problém nesmírně viditelný, neboť se tu kříží zájmy místních a návštěvníků dvou nejznámějších libereckých atrakcí – zoologické a botanické zahrady, narazí na odpor zde bydlících. A hlasitě je v tom podporují opoziční zastupitelé, čímž ale hájí zejména své privátní zájmy.

Liberecký kraj dotáhl ke zdárnému konci odbojovou akci proti ministerstvu zdravotnictví, které z totální neznalosti věci vypsalo tendr na provozování letecké záchranné služby a nepočítalo v něm, že by zdejší záchranáři mohli nadále lidi zachraňovat z podvěsu vrtulníku. V tom se stali mistry s praxí ze silnic i horského terénu. Dostatek zkušeností mají i v boji s živly, zejména z období povodní. Ministerská expertní skupina ale usoudila, že to i pro specifický Liberecký kraj zastanou jiné základny z okolí, tedy z kolem 100 kilometrů vzdálených míst s doletovým časem min. 25 minut. Řečeno s klasikem, békovina na entou.

Kraj se proti tomu ohradil, na ministerstvu dostali rozum a všechno se má vrátit, i po podpisu smlouvy s výhercem veřejné soutěže, do nynějších kolejí. Záchranáři zkrátka pod vrtulníkem mohou létat i nadále, čímž se ke zraněným v nepřístupném terénu dostanou podstatně dřív než jejich kolegové z Prahy, Ústí nebo Hradce. Tato přívětivá informace vyšla najevo minulou neděli.

A náhle se zjevilo více strůjců takového úspěchu. Ozvala se zcela neviditelná poslankyně za ANO a Liberecký kraj Jana Pastuchová, že to vlastně nebyl nijak velký problém a že k jeho odstranění přispěla i ona, protože správně pochopila zadávací dokumentaci. Brnkla ministrovi zdravotnictví na svatbu a bylo to. Když to oznamovala na svém facebooku, neopomněla připojit sérii smajlíků a dalších podivných grafických značek. Jak to mají v ANO ve zvyku a zřejmě ke k tomu nabádá komunikační manuál politické divize Agrofertu.

Samozřejmě tím na svém profilu rozvířila diskusi, do níž se zapojili nejen představitelé kraje a někteří starostové, ale i výkonní záchranáři či lékaři. Tlumočit a pískat to nebudu, přečtete si. Podstatné je, že liberečtí letečtí záchranáři nebudou do budoucna fungovat jako nesvéprávná servisní skupina jiných leteckých záchranářů, která musí počkat, až přiletí vrtulník a mistři odjinud. Na tom panovala shoda i během výměny názorů mezi krajem a poslankyní, která nedávno povýšila na pozici šéfky sociálního výboru parlamentu.

Poslední říjnový týden přinesl dalších osm osobností, které získaly Poctu hejtmana za zásluhy o dobré jméno Libereckého kraje doma i ve světě. Je mezi nimi i Markéta Pechová, která jako první handicapovaná plavkyně překonala kanál La Manche. Markétin příběh byl široce medializován, takže se zastavím u turnovského rodáka Jaroslava Rudiše, spisovatele, autora divadelních her, filmových scénářů i komiksů. I on je totiž příkladem, jak kraj proslavit daleko za hranicemi.

V jeho oficiálním životopise se píše, že vyrostl v Lomnici nad Popelkou. Navštěvoval gymnázium v Turnově po něm vystudoval Pedagogickou fakultu Technické univerzity v Liberci obor němčina – dějepis. Dále studoval v Praze a Curychu. Pobýval i v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě. Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a naposledy jako novinář v deníku Právo. Nyní je spisovatelem na volné noze a dokáže patřičně zúročit všechna svá předchozí angažmá. Proslavila ho už jeho prvotina Nebe pod Berlínem (2002). Kniha získala Cenu Jiřího Ortena a byla také oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. Román byl přeložen do pěti jazyků.

Aktuálně je Rudiš populární díky celovečernímu filmu Národní třída, natočeného podle jeho nejpřekládanější knihy. S blížícím se výročím 17. listopadu je scénář temné komedie o dění, které započalo před letos jubilejními 30 lety, stále aktuálnější.

Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají "národní hrdina", protože jako policista zasahující v listopadu 1989 na Národní třídě „dal jednou ranou dějiny do pohybu". Vandam, hlavní hrdina Národní třídy, má rovnou několik vlastností až nadmíru typických pro dnešní dobu. Vedle jeho životní frustrace, která spočívá v tom, že nezvládl adaptaci na nový společenský systém, je tu i narcismus, asi hlavní psychická choroba naší doby. A přes to, a možná i kvůli tomu, je to sympaťák, který má dobré srdce a v tom, co cítí a dělá, má asi tak stejně pravdu jako vy a já, uvedl před premiérou režisér filmu.

Sluší se dodat, že titulní role chlápka z panelákového sídliště, který se pouští i do předem prohraných bitev, se zhostil Hynek Čermák, seriálový Rapl. Ten je spolu se jménem scénáristy Rudiše a režiséra Altrichtera dostatečnou zárukou, že se ztvárnění „sametového dění“, nahlíženého z nečekaného úhlu pohledu, dostalo do vhodných rukou. Byť je jiných „roztáčečů“ kol tuzemských dějin na filmovém páse zachyceno povícero. Stačí si vzpomenout na Něžné vlny Jiřího Vejdělka, kde se rovněž v jedné z hlavních rolí objevil Hynek Čermák a kde velký třesk, jenž skončil pádem bolševického režimu, odstartoval panic spěchající za svou vyvolenou do propůjčeného bytu na Národní.

Ostatně, výročí Listopadu 1989 bude už za dva týdny, v neděli. Existuje tudíž reálná šance, že se alespoň jeden ze zmíněných filmů dostane i na televizní obrazovky. Bude to bezesporu užitečnější než všechny projevy, vzpomínky či analýzy tehdejších událostí, jimiž už jsme a ještě 14 dní budeme z obrazovky syceni. Navzdory tomu, že každý může tehdejší překotné děje vnímat jedině úhlem vlastního pohledu.

To zase bude nových, v honbě za dosud nepublikovanými listopadovými „storkami“ mediálně stvořených hrdinů, kteří se někde a u něčeho nachomýtli.

Příjemný první listopadový víkend.

Alena Roubalová

Načítám...
Napiš komentář
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace