Společenský a politický zvrat v Listopadu 1989 rozhýbali v Liberci středoškoláci. Je to už 31 let

Je to už třicet jedna let, kdy se lidé scházeli na náměstích, cinkali klíči a ze všeho nejvíce si většina z nich přála, aby ten příšerný čas, kdy tu vládli komunisté, konečně skončil. Podařilo se.

Tehdejším náctiletým je dnes k padesátce a tehdejším vysokoškolákům dost po padesátce. Všem aktérům i divákům oněch listopadových událostí je svorně o třicet jedna let víc. To je fakt, stejně jako skutečnost, že v zemi, kterou Sametová revoluce proslavila po celé zeměkouli, po 31 letech zastává roli premiéra bývalý kariérní komunista se záznamem u StB a u moci ho drží komunisté nové generace. To jsou paradoxy...

Byli to zejména studenti, kdo tehdy v Liberci spolu s herci a pracovníky zdejších divadel dění na severu Čech rozhýbali. Listopad 89 dnes každý, kdo v té době pobral rozum, vnímá po svém. Netřeba proto popisovat, co se tehdy dělo, každý má své vzpomínky, svoje příběhy.

Liberec se ovšem od jiných měst v republice lišil tím, že jako úplně první na dění na pražské Národní třídě, kde tehdejší policejní pohotovostní pluk pod dohledem StB zmasakroval povolený a pokojný průvod vysokoškolských studentů pořádaný k Mezinárodnímu dni studentstva, zareagovali středoškoláci.

S praporem se vydali do centra města a později i Leninovou třídou (dnes Masarykovou) směrem k tehdejší Vysoké škole strojní a textilní, dnes Technické univerzitě Liberec. Chtěli svým starším kolegům, z nichž někteří byli na Národní třídě zmláceni obušky, vyjádřit podporu. Tehdejší aktéři dodnes vzpomínají, jak jim učitelé zakazovali opustit lavice, v úniku ze školy jim bránili vlastními těly a vyhrožovali neomluvenými hodinami. Také je varovali před vodními děly.

Ke studentským nepokojům se v Praze záhy přidali pracovníci divadel, přestali hrát plánovaná představení a místo toho s diváky diskutovali o aktuálním dění, zprostředkovávali jim informace o situaci. V Liberci tomu nebylo jinak. Aktivním aktérem této fáze Sametové revoluce byl i režisér Petr Palouš. V Liberci se 18. listopadu 1989 měla v Malém divadle hrát Hrabalova hra Obsluhoval jsem anglického krále. K tomu už nedošlo. Režisér Palouš přivezl z Prahy prohlášení pražských herců a studentů. Přečetl ho místo představení. Liberecká scéna se tak stala prvním mimopražským divadlem, které se ke stávce přidalo.

Nepřehlédnutelnými tvářemi libereckého Sametu byla i Dagmar Helšusová, knihovnice a manželka jednoho z nejvýznamnějších libereckých herců, a Jan Šolc, po roce 1968 z veřejného života odstraněný filosof a nedobrovolný dělník, později poradce prezidenta Václava Havla a vysokoškolský pedagog. Dagmar Helšusová se posléze stala jednou z prvních polistopadových zastupitelek, později náměstkyní primátora a ředitelkou krajské knihovny.

Zní to dnes neuvěřitelně, ale tehdy nebyl internet ani sociální sítě, nebyly mobilní telefony, jen pevné linky ve vybraných bytech (na telefon se čekalo i desítky let) a na institucích. Ne každý ale mohl z práce telefonovat soukromě a už vůbec ne meziměsto. V takovém případě musel na poštu. V Liberci noviny vycházely 2x týdně a tam se první zmínka o třeskutých událostech objevila až 24. listopadu 1989...

Proto se národ mobilizoval prostřednictvím vzkazů a letáků. Ty byly vylepovány na veřejných prostranstvích i výlohách obchodů. Oblíbenou nástěnkou byla "kachlíkárna" - dlouhé oranžové zdi, tehdy samozřejmě bez reklam, v dnes už neexistujícím obchodním domě Ještěd. Mnoho výlepových ploch bylo na vysokoškolských kolejích i v areálu VŠST (dnes TUL).

Ani auta tehdy nebyla v každé rodině a pokud ano, tátové je málokdy půjčovali svým potomkům. Osobními auty jezdili na sever především pražští vysokoškoláci, kteří přiváželi aktuální informace i letáky k výlepu. Státní televize, tisk ani rozhlas v prvních dnech revoluce o dění na Národní třídě a událostech, jež následovaly, vůbec neinformovaly. To se ale časem napravilo, neboť novináři se proti zákazům vedení redakcí vzbouřili.

Známá je například stávka televizních pracovníků, jež se uskutečnila v garážích na Kavčích horách. Vedení televize "vyměklo" a obrázky lidí zmlácených na Národní třídě se konečně dostaly na obrazovky, tedy do každé domácnosti v zemi. Komunističtí šéfredaktoři postupně ztráceli na to, co se bude psát a vysílat, vliv. Jako první celostátní deník o masakru na Národní informovalo Svobodné slovo (tiskový orgán socialistů, součást Národní fronty), odsoudilo ho a vyzvalo k dialogu s KSČ.

Lidé se začali v Liberci scházet na náměstí u radnice, dav den ode dne sílil. První demonstrace se v Liberci odehrála už v úterý 21.listopadu 1989, byla kamerou ze střechy pošty monitorována StB, stejně jako všichni, kdo šli večer do divadla. Účastníci protestních shromáždění si doma vyráběli transparenty a šili státní vlajky. Čas spěl ke generální stávce vyhlášené na pondělí 27.listopadu 1989.

Generální stávka a následné hektické dny odstartovaly budoucnost bez vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a časy, o nichž jsme si mysleli, že jsou onou vysněnou demokracií. Relativně svobodně žijeme dodnes, i když nehezkých kaněk na fungování demokratické současnosti přibývá každým dnem. Mnoho lidí dnes starostlivě hledí kupředu, protože má stále intenzívnější pocit deja vu, tedy že to, co se dnes děje, už zažil. Naposledy před jedenatřiceti lety.

Alena Roubalová