V končícím týdnu se uvedla do pohybu občanská společnost pod heslem Není nám to jedno a pod číselným označením 4:36
Celostátní společenské pnutí, jež přinesl poslední říjnový týden, lze shrnout jediným tvítem ze sítě X, cituji: "Babiš má zásadní problém - jde s tlupou dementů proti té chytré půlce národa." I tak lze charakterizovat události, které rozpohybovalo noční jednání sněmovny směřující k ochočení si veřejnoprávních médií. Dění, jemuž byla přišita čísla 4:36, prohloubilo už tak dost hluboké příkopy mezi vládním a opozičním elektorátem.
Nebudu shrnovat, co předchozích sedm dní přineslo v nejvyšších politických patrech, jak a proč k tomu došlo. Necítím se povolána tlumočit děje, jež může každý nahlížet po svém, má-li o to zájem. Podstatné je, že se v týdnu, který přepůlil státní svátek, uvedla do pohybu občanská společnost pod heslem Není nám to jedno.
Co vlastně oné v perexu zmíněné půlce národa není jedno? Například to, že koalice chystá náhubky pro zaměstnance veřejnoprávních médií, kteří mohou začít oprašovat základy autocenzury. Starší poučí mladší. Naváže-li se totiž financování rozhlasu a televize na státní rozpočet, začne logicky platit Kdo platí velí. Což není ten nejlepší nápad, nejen vzhledem k tomu, kdo tady aktuálně velí.
Ale...
Jako někdejší televizní regionální direktorka mám velké zásoby srovnávacích historek, kterak fungovaly veřejnoprávní a komerční televize. Pro všechny jsme totiž svého času byli v postavení dodavatelů regionálního obsahu, takže televize platily a tudíž i velely. Moje zkušenosti ovšem končí před patnácti lety, takže s aktuální praxí sloužit nemohu...
Nicméně: Píšou se desátá léta 21. století a pro komerční televizi stačil v terénu pro natočení příspěvku dvoučlenný štáb. Pro veřejnoprávní musel být trojčlenný, neboť se neznámo proč nesměly používat klopové miktrofony. Prý to na obrazovce nevypadá dobře a povinností bylo používat "bambus", tedy mikrofon umístěný na dlouhé tyči, který nebyl v záběru vidět. A protože kameraman točil a redaktor držel svůj mikrofon, musel být na place ještě třetí člověk, držák mikrofonu pro respondenta. Znovu podotýkám, že to, co popisuji, je pravěk televizní žurnalistiky, ale bylo to tak.
Zřejmě i proto, že komerční televize byly firmy s jedním barákem, stovkami zaměstnanců v Praze a desítkami "privátních" redaktorů v regionech. To Česká televize byla instituce s mnoha baráky a pomocnými objekty, tisíci zaměstnanci v Praze a stovkami redaktorů v regionech. Jistě, oba typy televizí dělaly rozdílný objem práce, ovšem k odlišnostem v řádech důvod nebyl nikdy. Reportáž, čili souměřitelný produkt, šlo pořídit dvěma lidmi pro komerční TV i pro ČT.
Tady někde zřejmě začínají argumenty, ale především domněnky a báje, jak je provoz veřejnoprávních médií nehospodárný. Pokud ano, už dávno je měly odpovědné instituce srovnat ekonomickými nástroji. Když se o to nyní někdo snaží nástroji politickými, je pochopitelně zle. Až tak, že se aktivizuji studenti i Letná. Což je pár dnů před 37. výročím Listopadu dost silný signál, jakkoliv to slovo nesnáším.
A přitom zdaleka nejde o měsíčně ušetřené dvě stovky pro peněženku každé české domácnosti. Nápad financovat veřejnoprávní média méně penězi přímo ze státního rozpočtu je sice ukázkově populistický, rovněž ale i velmi krátkozraký. Vzhledem ke stavu státního rozpočtu s astronomickým schodkem je každý nový mandatorní výdaj nesmyl. Už proto, že mandatorní výdaje mají neuvěřitelnou schopnost nezastavitelně a nenávratně bobtnat.
Jistý politik na sítě napsal: Volala mi nějaká babička a ptala se, když teď na poplatcích za rozhlas a televizi ušetří těch 205 Kč, tak jestli ta bomboniéra, co si za to koupí, pomůže s urychlením termínu u doktora. Že by tu operaci už fakt potřebovala...
Což mi slouží jako perfektní oslí můstek pro průnik do tuzemského zdravotnictví. Bonboniéra za dvě stovky totiž neřeší vůbec nic. Snažila jsem se najít odborného lékaře jako náhradu na jiného, který mě vyloučil z evidence, neb jsem u něj pět let nebyla. Já prostě po doktorech, s výjimkou povinných prevencí, z dlouhé chvíle nechodím, neboť zatím naštěstí nemusím.
Musela jsem až nyní.
V osmi z deseti obvolaných ordinací nepřijímali nové pacienty a ve dvou zbývajících pak měli volný termín na jaro/léto příštího roku za poplatek 1500 CZK splatný ihned, ještě před možností se na ten jediný volný termín objednat. Netvrdím, že by 1500 korun nějak zruinovalo můj rozpočet, ale jsem příznivcem principů. Ráda zaplatím lékaři za cokoliv, ale až po výkonu, ne za možnost se objednat. A jak to dopadlo? S využitím svých investigativních zkušeností a schopností jsem našla lékaře mezi Libercem a Prahou. Vzal mě do týdne a nechtěl nic platit ani předtím, ani potom. Zaplatím až za nadstandardní služby, pro něž má ordinace legální ceník.
Píšu to všechno proto, aby bylo úplně jasné, že za dvě stovky ve zdravotnictví nepořídíte vůbec nic. Ani léčivo namíchané podle lékařského předpisu v lékárně. I to stojí dvojnásobek...
Tím vším chci ale především říci, že tato republika má daleko větší starosti a problémy než poplatky za veřejnoprávní média vztažená na domácnost, ne na jednotlivce. Takže, i když se váš potomek na ČT nedívá ani omylem, tak tatík určitě (modelově) nepohrdne sportovním přenosem a matka už se těší na večerní seriál. To vše na třech přijímačích hrajících odlišný program. Rodině to jako bonus přináší absenci rvačky o přepínač. A kdyby ti tři šli do kina, zaplatí podstatně více než 205 CZK.
Pokročme k aktuálnímu pnutí ve vládním ANO. Tak dlouho jeho krajská předsedkyně kmitala mezi radnicí, parlamentem a senátorskou kampaní, až se jí buňka v Libereckém kraji rozdrolila pod rukama. Mnoho zajíců, myslivcova újma. Hnutí ANO mizí v Libereckém kraji nejen za něj zvolení zastupitelé, ale i poslanec a spolu s nimi i voliči. Odůvodnění jsou různá a protože fakt netuším, co se ději uvnitř ANO - a je mi to upřímně jedno - nebudu to ani nezasvěceně komentovat. Zvenku to ovšem vypadá na důkaz rčení, že žádný strom neroste do nebe.
A končíme, podle mého názoru, událostí týdne. Nový senátor a brzy i čtyřnásobný exhejtman Libereckého kraje dal vědět, že se chystá starostovat v domovském Hrádku nad Nisou. Tuto funkci už zastával, tudíž to nemá být nic divného... Upřímně, pro mne to tedy divné je. Domnívala jsem se, že si odchází do Senátu uvolnit ruce od regionální politiky. Po čtrnáctiletém maratonu na krajském výsluní. Neodhadla jsem ho...
Martin Půta evidentně není vyklusávací typ. Po hlavě se míní vrhnout do další nikdy nekončící práce starosty, po níž si tu a tam odjede "vyklusnout" do horní komory parlamentu s tím, že pozici starosty a senátora lze v pohodě skloubit. Zřejmě ano, jeho partajní kolegové z kraje toho jsou důkazem, ovšem...
Což takhle dát si Senát?
Pouze Senát. Alespoň pro začátek bez vedlejšáků ve volebním rajonu. Přiznám se, že já Půtu nepodezírám, že by funkce kupil kvůli penězům, jak už mu zase neomaleně předhazuje jeho letitý "fanklub". Já se domnívám, že se stal závislým na politice a z ní pramenící moci, což ovšem není nic záporného. Jen místy nepochopitelného...
Horní komora si zaslouží schopné lidi na plný úvazek... Už proto, že její význam v politickém uspořádání země neustále stoupá. Nyní už je opravdovou, nejen deklarovanou pojistkou demokracie. A právě proto si zaslouží osazenstvo, které jí bude k dispozici 24/7.
Hezký podzimní víkend.
Alena Roubalová




