Zázrak se nestal ani omylem a realita covidových dní vypukla. Máme za sebou Bídný rok číslo 1

Chválím hejtmana Libereckého kraje, který navzdory prezidentské tlačence, trestuhodné protekci a bezprecedentnímu vyhrožování směr vláda uvedl jasně:

„Očkovat vakcínou Sputnik bude možné, až bude řádně schválena Evropskou lékovou agenturou EMA a to stejným způsobem jako všechny další používané vakcíny Pfizer, Moderna a AstraZeneca. Pokud chce pan prezident někoho odvolávat za to, že nechce umožnit očkování neregistrovanou vakcínou Sputnik, ať si mě přidá na seznam a sežene si k tomu většinu v krajském zastupitelstvu. V Libereckém kraji se neregistrovanými vakcínami očkovat nebude. A je jedno, jestli jde o ruský Sputnik nebo jinou vakcínu vyráběnou kdekoliv na světě.“ (zdroj: FB Martina Půty).

Ještě předtím se nejvýše postavený politik v kraji nechal slyšet, že každý, kdo se chce nechat očkovat, by si měl vybrat, čím. S tím se dá v týdnu, kdy si připomínáme první neradostné výročí od vtrhnutí pandemie do našich životů, jedině souhlasit.

Před rokem nikdo netušil, co bude zítra, za týden, za měsíc, po létě, po Vánocích, za 365 dnů. Kolik bude zmařených životů, kolik zmařených osudů. Kolik dní a nocí se napočítá v pohotovosti v jakémkoliv oboru, kolik vznikne otazníků, na něž dodnes není odpověď. Před 12 měsíci snad každý alespoň doufal, že všeho bude nula, že se koronavirus a paseka, již páchá, Libereckému kraji zázrakem vyhne. Region byl totiž jedním z posledních, kde se zákeřný čínský virus vyskytl. To proto, že jarní prázdniny, které pandemii, ovšem jen mediálně, odstartovaly, tu byly nejpozději a řada lidí do zahraničních hor už neodjela (a dodnes vymáhají peníze z cestovek a agentur).

Zázrak se nestal ani omylem a realita covidových dní začala. V Libereckém kraji se koronavirem od začátku epidemie nakazil zhruba každý sedmý obyvatel. Laboratorně potvrzených je za rok 66.208 případů. Z nákazy se dosud vyléčilo přes 56.000 lidí, to je skoro 85 procent ze všech, co měli od loňského 11. března pozitivní test.

Za poslední týden v souvislosti s koronavirem zemřelo v Libereckém kraji 89 lidí, to je nejvíc od začátku epidemie. Dosavadním maximem bylo 72 úmrtí o týden dříve. Za rok trvání epidemie v kraji zemřelo 966 lidí, kteří měli pozitivní test na koronavirus. Z lidí hospitalizovaných s covidem-19 zemře v nemocnicích v kraji každý pátý. Bilance je neúprosná.

Proto není divu, že nejskloňovanějšími slovy končícího týdne jsou nadále očkování a lockdown. I těm méně bystrým došlo, že máme co do činění se zákeřným zabijákem, který "kácí v každém lese", nejen mezi obézními, věkem starými, tělesně slabými a všelijak nemocnými.

V kraji se očkuje vším, co je schváleno a aktuálně k dispozici, a doznívají vášně kolem přednostní vakcinace učitelů, kterým ale neotevřeli školy, takže se to jeví jako zbytečnost. Není. Už jsem psala, že dokud se nevrátí děti do škol, bude všechno ostatní nepodstatné, vůči dětem a budoucnosti nespravedlivé a společensky i politicky neprůchozí. Proto přednostní očkování pracovníků ve školství se skřípěním zubů chápu.

Co ale chápat odmítám, je přednostní očkování policistů, kteří se tento týden, bez větší publicity, v očkovacím systému posunuli výše. Upřednostňování represívních složek zavání diktaturou, kdy se silové složky hýčkají vždycky. Nechť jsou naočkovaní ti policisté, kteří pomáhají v nemocnicích (jako každý zdravotník), ovšem ostatní policisté – státní i městští - nechť procházejí testováním, jako každý pracující člověk.

Je-li testování bezpečné a dostatečné pro dělníka, pošťáka, popeláře či úředníka, je bezpečné a dostačující i pro četníka. Není důvod, aby byli na nakázanou „buzeraci“ v ulicích a na silnicích chráněni životadárnou látkou, jíž se zemi zoufale nedostává. Zvlášť, když se nepodařilo prosadit, aby byli přednostně očkováni lidé závislí na dialýze. Netuším, kolik takových je, ale asi to nebude číslo, které by zamíchalo celkovou koncepcí.

Věřím ale, že kdyby to šlo, dá každý chlap v uniformě přednost někomu, kdo si vakcínu zaslouží daleko víc než on. Ale ono to nejde – rozkaz zněl jasně…

Nulové příjmy a čekání na kompenzace od státu, který jim v důsledku koronavirové pandemie nedovolil po celou zimu otevřít lyžařská střediska. V takové situaci jsou nyní společnosti, jež na severovýchodě Čech provozují skiareály. Jsou to paradoxy, neboť letošní sezona v Jizerských horách i na Ještědu patřila co do počasí a darů z nebes mezi nejvydařenější a mohla být tudíž ekonomicky nejúspěšnější za posledních x let.

Nestalo se, na horách se děly věci, které do letoška nikdo nikdy nezažil (mj. bobování na sjezdovce, smrťák při jízdě na lopatě, tahání lyžařů za rolbou pod stojící lanovkou). Chci věřit, že tyhle historky zavane poslední letošní sníh a budou se nadále tradovat už jen v rodinách a otevřených hospodách. Jó, to tenkrát v jednadvacátým…

Tak v tom jednadvacátým platil zákaz opustit hranice okresu, o nichž málokdo tušil, kde jsou. To proto, že okresy byly zrušeny dvacet let předtím. Nešly vlastně opustit ani hranice obce. Lidé ale naštěstí rychle vynalezli, že když jdou „courem“ do obchodu ve svém okrese, nebo tam jedou na kole, smí se to. A tak se zrodil cykloshopping a další nouzové odrůdy klasických sportů. Hojně se provozovalo i "služební" sportování, tedy pohyb v rámci práce. 

Za pár let se takové čertstvě získané zkušenosti mohou hodit. Ne kvůli švejkovskému obcházení pravidel, nýbrž kvůli prostému přežití. Pokud se bude vývoj ubírat směrem, který už popsal jistý George Orwell v románu 1984, a který nynější situace v zemi a společnosti kopíruje s děsuplnou přesností, může být schopnost přežít mimo všechny dosud užívané civilizační vymoženosti výhodou.

A když už jsem zabrousila k aktuálně povinné četbě pro dospělé, doporučuji vyhrabat v knihovně nebo si stáhnout Bídné roky, román norského spisovatele Knuta Faldbakkena. Zatím je anoncován jako vědeckofantastický, ale to byl Orwell ještě před pár lety také. A už ho začínáme žít. Neplaším, ale první z bídných roků máme právě za sebou.

Všem normálním lidem přijatelný víkend v mezích zákona.

Alena Roubalová