Památky v Libereckém kraji děkují! Veřejnost může opět online hlasovat v soutěži Patrimonium pro futuro

O Cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro se za Liberecký kraj zúčastní tři nominované památky ve třech různých kategoriích. V kategorii Obnova památky byla nominována Schubertova vila v Hrádku nad Nisou. Za kategorii Prezentace a popularizace získal nominaci Pavel Šercl a jeho Jizerskohorské technické muzeum v Bílém Potoce. Poslední soutěžící památkou je kaple Božího hrobu v Liberci, která byla nominována v kategorii Záchrana.

Odborná komise libereckého pracoviště Národního památkového ústavu nominovala trojici památek, které se příkladnou péčí místních samospráv a nadšenců výrazně podílejí na prezentaci památkového fondu v Libereckém kraji. Celostátní odborná porota vybírá vítěze v jednotlivých kategoriích (obnova památky, restaurování, památková konverze, objev/nález roku, prezentace a popularizace, záchrana památky). Veřejnost může podpořit některý z návrhů na Cenu bez ohledu na soutěžní kategorii.

Na webu Národního památkového ústavu získají hlasující informace o tom, co se v loňském roce povedlo objevit, zachránit, obnovit nebo prezentovat a kdo se o to zasloužil. Hlasovat však lze pouze pro jednu nominaci ze všech navržených. Hlasování probíhá na webových stránkách NPÚ do 30. září 2021.

Schubertova vila v Hrádku nad Nisou je honosné rodinné sídlo, které si nechal vystavět v roce 1924 dle návrhu proslulé drážďansko-liberecké kanceláře Lossow & Kühne Oswald Schubert – ředitel největší hrádecké textilní továrny. Vila barokizujících forem kombinovaných s neoklasicismem, populárním mezi válkami v německých jazykových oblastech, sloužila dosud jako knihovna. Její vlastník, Město Hrádek nad Nisou, podal roku 2015 návrh na její prohlášení kulturní památkou, ke kterému došlo o rok později. Následně bylo zadáno zpracování projektové dokumentace celkové obnovy a památkové rehabilitace pro účely komunitního centra. Samotná obnova proběhla v letech 2019–2020 podle dochované historické dokumentace. Město Hrádek nad Nisou aktivně a pozitivně vystupovalo jak v procesu prohlášení kulturní památkou, tak při následném výběru projektanta. Architekt Jakub Středa z libereckého Projektového ateliéru David zpracoval projekt památkově citlivé obnovy a jak v průběhu přípravy projektu, tak během stavby příkladně spolupracoval s odbornou organizací. Totéž platí o referentovi investičního úseku Města Hrádek nad Nisou Jiřím Palasovi, který nejen na této stavbě prokázal zanícené zaujetí památkovou problematikou.

Ladem ležící areál textilní továrny, dnešního Jizerskohorského technického muzea v Bílém potoce, jejíž počátky sahají do roku 1852, zakoupil Pavel Šercl s otcem Iljou v roce 2002. V přízemí hlavní výrobní budovy a přilehlých prostorách zřídili specializovanou dílnu na opravy historických spalovacích motorů. Dlouhodobě spolupracují s Vojenským historickým ústavem v Praze a iniciovali prohlášení celého areálu kulturní památkou. Stalo se tak roku 2011. V úzké spolupráci s orgány památkové péče přistoupili k postupné rehabilitaci areálu, sloužící také jako Jizerskohorské technické muzeum. Za jeho hlavní exponát je nutno považovat předně samotné budovy. Zájem vlastníka se v současné době soustředí na zprovoznění parního stroje Ringhoffer z roku 1894, původně z kunínského lihovaru. Svými parametry se jedná o obdobnou pohonnou jednotku, která se v objektu původně nacházela. Prostory druhého patra hlavní budovy naplňují expozice letectví a leteckých motorů. V nejvyšším patře budovy je pak situována expozice textilních strojů, dlouhodobě zapůjčených Katedrou textilních technologií Technické univerzity v Liberci, a rozsáhlá sbírka šicích strojů sběratelky Pavlíny Cvrčkové. Své místo zde mají také relikty z  okolních průmyslových areálů, které tak vytvářejí hodnotné industriální lapidárium. Jde o profesionálně vedenou soukromou muzejní instituci, která se těší stále stoupajícímu zájmu veřejnosti. Stavební obnova probíhá striktně dle dochované původní stavební plánové dokumentace a v úzké spolupráci s odbornou organizací státní památkové péče.

Fundátorem kaple Božího hrobu v Liberci byl liberecký soukeník Andreas Josef Wondrak, autorem architektonického řešení stavitel Johann Josef Kuntze, autor řady libereckých klasicistních domů a přestavby kostela Nalezení sv. Kříže. Pražské arcibiskupství povolilo stavbu dopisem adresovaným do Liberce 13. ledna 1772. Kaple se skládá ze dvou částí, předsíně a hrobu, zvenčí tvořeného oválným závěrem, lemovaným z exteriéru osmi sloupy, vynášejícími lomené oblouky. Specifikem této stavby bylo její situování jako samostatného objektu uprostřed města před západním průčelím kostela sv. Antonína Velikého. Obvykle Svaté hroby tvořily součást klášterů, kostelů, nebo se nacházely na okraji měst. V roce 1865 byla kaple rozebrána, aby nepřekážela dopravě v dynamicky se rozvíjejícím Liberci a znovu postavena na bývalém hřbitově při kostele Nalezení svatého Kříže, kde se nachází až dodnes.

Na stavu památky se postupem doby podepsala nedostatečná údržba, poslední kapkou byla krádež měděných plechů ze střechy, která přispěla k dnešnímu havarijnímu stavu. Naštěstí se ke vzniklé situaci postavilo Město Liberec, které si objekt pronajalo a záhy přistoupilo k náročné obnově. Nejdříve proběhla oprava lucerny, provedená restaurátorem Radomilem Šolcem. Na tu navázaly stavební práce, kterých se zhostila ve vzorné kvalitě místní firma Aron House pod vedením Roberta Hese, dle projektu zpracovaného Martinem Volejníkem.

Cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro s podtitulem Společenské ocenění příkladů dobré praxe vyhlašuje a uděluje NPÚ od roku 2014 ve snaze zhodnotit a vyzdvihnout, co se v oblasti památkové péče podařilo, a ocenit ty, kteří se o úspěšné dílo přičinili.

TZ/Alžběta Sakařová