Adrien Bartovič: Hokej mi chyběl, ale vracím se mentálně silnější a o to více natěšený

Nyní bojuje o místo v extraligovém týmu Liberce, aby mohl navázat na otce Milana, který hájil barvy Bílých Tygrů v minulosti.

Bartovič po sezoně 2021/22, kterou prožil právě v Liberci, působil v mládežnických týmech Malmö. Loni v červenci se s reprezentační osmnáctkou připravoval na Hlinka Gretzky Cup, namísto soubojů se soupeři ale nakonec sváděl bitvu o život. Selhala mu játra, zachránila ho rychlá transplantace.

Jeho šance na přežití nebyly velké, ještě menší pak byly naděje, že bude znovu hrát hokej. Žádné obavy z návratu na led ale neměl. "Hokej mi hrozně chyběl, to byl pocit, který ve mně převažoval. Obavy měli spíš rodiče, hlavně mamka se bála, jak to bude po té zdravotní stránce. Ale mně chyběl hokej tak moc, že jsem ani nepřemýšlel nad tím, že bych se měl bát," řekl Bartovič.

Cítí se dobře, tvrdá příprava libereckého týmu ho dostatečně prověřila. "Po fyzické stránce jsem v pohodě. Po té roční pauze to bylo náročné, ale den ode dne jsem se cítil lépe. A postupně se mi vracely i všechny návyky, co k hokeji patří. Teď už se cítím opravdu skvěle," pochvaloval si Bartovič.

"Jedinou nevýhodou je, že musím do konce života brát prášky potlačující imunitu. Také mám ochranný pás na břicho, ale to mě nijak neomezuje. Svalovou hmotu jsem nabral zpátky a rychlost se neztratila," uvedl.

S Bílými Tygry trénoval už od května, na konci července pak podepsal první profesionální kontrakt. S vedením se dohodl na dvouleté smlouvě. "Když přišla nabídka z Liberce, tak jsem neváhal. Vyrůstal jsem tady. Byla to výzva a makám na tom, abych byl součástí extraligového týmu a odehrál za něj co nejvíce zápasů."

Vedle toho, že se vracel do známého prostředí, byl Liberec skvělou variantou i s ohledem na podmínku lékařů - aby to bylo blízko Praze. "To pro případ, kdyby se náhodou něco stalo. Liberec je hodinku cesty, což je v pohodě. Ale kdybych byl někde v Kanadě, jak jsem dříve také zvažoval, tak by asi nebylo ideální letět sem do Čech za doktorem 12 hodin, aby mi pak třeba řekl, že je všechno v pohodě a mohu letět zase zpátky. Takhle by to mělo být ale snad maximálně dva roky," řekl Bartovič.

Během nucené absence v něm ještě vzrostla chuť splnit si hokejové cíle. "Chybělo mi to tak moc, že bych řekl, že jsem byl až naštvaný. Nejdříve jsem byl smutný, že nemohu nic dělat. Hodně nocí jsem i probrečel, když byl zrovna loni Hlinka Gretzky Cup. Všude se řešilo, jak tam kluci hrají, zatímco já jsem byl v nemocnici a bojoval o život. To bylo mentálně hodně náročné," uvedl.

Osudu se však postavil čelem. "Pak jsem si řekl, že když se budu jen litovat, tak to nikam nepovede. Zdravě jsem se naštval a pracoval na tom, abych se krůček po krůčku vrátil tam, kde jsem byl."

Důležitou roli při jeho návratu sehráli blízcí. "Zatímco jindy se bavíme s tátou hlavně o hokeji, snažil se mi pomoct, abych v té těžké době myslel na jiné věci. Ale nebyl to jen táta, také máma, babička, děda, hodně mi pomohli kamarádi. Mamka vedle mě ležela v nemocnici do té doby, dokud ji lékaři nevyhodili," vzpomínal s úsměvem Bartovič.

Vytěsnit z hlavy hokej úplně nedokázal. "Většina mých kamarádů je z hokeje, tak jsem se snažil bavit hodně s těmi ostatními, aby mi ty myšlenky od hokeje pokud možno utekly. Moc se to nedařilo. Měl jsem to pořád v hlavě, že ostatní hrají a já nemůžu. Myslím si ale, že mě to celé mentálně posílilo," řekl Bartovič.

čtk