Liberečtí trenéři vyrazili na stáž do zámoří. Je to jiný svět a slovo "nejde" neexistuje, shodují se

Co bylo hlavním impulsem pro stáž v zámoří?
Bermann: Cítíme potřebu se neustále vzdělávat. Jedním z nařízení akademie jsou mezinárodní vztahy, což ctíme. Když už se na to soustředíme, chceme koukat se vším respektem na země, u kterých cítíme, že nás mohou posunout. Když jsme přemýšleli, kam vyrazit, hledali jsme klub, kde bychom mohli pozorovat, jak to dělají na té nejvyšší úrovni. Měli jsme zájem jet do Kanady nebo Spojených států. Máme to štěstí, že Honza Ludvig tam má syna. A jelikož byl asi čtyřicet let v NHL a je to za mořem velice vážená osoba, v podstatě nám to dojednal.

Jak vzniklo složení, ve kterém jste vyrazili? Bylo ve hře, že kromě vás pojede ještě někdo jiný?
Bermann: Nejlepší by bylo, kdybychom jeli úplně všichni! Vzniklo to ale tak, že oba trenéři juniorky jsou u reprezentací, takže cestují hodně a nebyl na to čas. Richard Lobo je také u reprezentací, koukal jsem tedy spíš do sportovních tříd. Rozhodoval jsem mezi hlavními trenéry, kteří se plynule domluví anglicky a odnesou si tak co nejvíc informací.

Jaké byly vaše první dojmy, když jste se s Jirkou Bermannem bavili o možnosti vyrazit do Spojených států?
Fiala: Pro mě to byla první cesta do zámoří. Na prostředí, kulturu okolo sportu i obrovské návštěvy na juniorské lize jsem se moc těšil. Nejvíc mě ale zaujalo, že jdeme do kompletního programu. Nejen koukat na zápasy, ale být začleněni do celkového chodu týmu.

Jech: Přál jsem si vidět kanadskou juniorku a jsem rád, že se mi to vyplnilo a mohl jsem se zúčastnit. Samozřejmě jsem s potěšením souhlasil. Jak už říkal Vojta, byla paráda, že jsme mohli být s týmem i mimo zápasy a vidět ho v akci. Člověk si myslí, že je to v Kanadě úplně jiné, ale jakmile to vidí na vlastní oči, může si sám udělat obrázek. Jen z novin nejde poznat, jak to tam doopravdy vypadá, na jaké úrovni ti hráči jsou a jak tým pracuje. Je to opravdu špičkové!

Jak vás v Portlandu přijali?
Bermann: Bezvadně! První den jsme trošku cítili, že nevědí, na jaké úrovni se s námi o hokeji mají bavit, ale to není vůbec jejich kritika. Spíš takový červený praporek v rámci toho, jak je český hokej braný ve světě.

Situace se změnila, když vás lépe poznali?
Jech: Bylo cítit z komunikace s nimi, že na ledě víme co a jak. Oni původně nevěděli, že vedení tréninků je u nás prakticky totožné. Byla s nimi skvělá řeč. Všichni trenéři byli dobří chlapi a chovali se k nám otevřeně.

Fiala: I z materiálů, které jsme tam dovezli, jim asi došlo, že ten hokej děláme v českých podmínkách na nejvyšší úrovni.

Bermann: Měli jsme s sebou videomateriály o tom, jak vedeme mládež. Přivezli jsme také playbooky áčka, přípravu áčka na zápasy a spoustu dalších věcí. Některé jsme jim i dali v angličtině, další chtěli sami přeložit. Pracujeme teď na tom, abychom i ostatní materiály přeložili do angličtiny, protože je to vyloženě zaujalo.

Překvapily je tedy vaše znalosti?
Jech: Myslím si že ano. Nevím, co přesně od toho čekali, ale asi to mají tak, že jim do Kanady často někdo jezdí z Evropy. My jsme s sebou měli i zmíněné materiály, o které se zajímali.

A co naopak překvapilo vás?
Bermann: Já už jsem to viděl před třemi lety, když jsem byl za Honzou Ludvigem, avšak teď se mi to znovu potvrdilo. Já se tu každý den dívám do soupisek našich mládežnických týmů a říkám si, jak velkou máme konkurenci. Je to ale zlomek toho, jakou konkurenci mají tam! Profesionalita hráčů na tréninku mě znovu bouchla do očí.

Jech: Zanícení a práce v tréninku je obecně na mnohem vyšší úrovni než tady, a to napříč všemi kategoriemi.

Bermann: Ale platí to i v zápasech. Honza Ludvig má pravidlo "Pracuj v tréninku jak nejtvrději dokážeš a zápas pro tebe pak bude procházka." A mně opravdu přišlo, že některé ty tréninky byly náročnější než samotná utkání. Kluci si ani v tréninku nic nedarovali. Když je tady někdo tvrdý, často tím druhého naštve. Ale za mořem jsou za to rádi, protože ví, že ve hře to bude stejné.

Jech: Tady je takový hráč víceméně za exota. Většina hráčů si zatrénuje, ale nikam se moc neposune.

Fiala: Portland má také v týmu několik Evropanů, ale vůbec to nebylo poznat, přizpůsobili se. Letos za ně hraje Dán a Švýcar. Mě na trénincích ohromila soutěživost a taková férová tvrdost, žádná zákeřnost. Bylo to neuvěřitelné, nikdo si nestěžoval, i když byl osekáván. V jakémkoli cvičení, ve kterém soupeřili, to pak bylo ještě o stupeň výš než v průpravných cvičeních na začátku tréninku.

Třeba Skandinávci moc v mládí za moře nechodí, že? Domácí juniorské soutěže mají také velice kvalitní.
Bermann: Přesně tak. A nemají důvod chodit ani díky sportovní kultuře, která je v severských zemích skvěle rozvinutá. Tady, pokud se hráč sám dlouhé hodiny neučí angličtinu, tak ji prostě neumí. To ale není případ Skandinávců, kteří se anglicky baví a mají ten jazyk i v televizi. Není to jen hokej, co je připraví na život v Severní Americe. Jde o celkovou kulturu.

Když se ještě vrátíme ke konkurenci na tréninku, byla zdravá? Tvořili dobrou partu?
Fiala: Určitě. Byli jsme tam dvanáct dní a za tu dobu něco pochytíte. Třeba kluk ze čtvrté lajny to tam při minihokeji neustále hecoval. Bylo to správně nastavené.

Bermann: Za mě fungovali jako parta velmi dobře.

Dá se porovnat chod tamní organizace s tím, jak fungují Bílí Tygři?
Fiala: Principy jsou velmi blízké tomu, co máme tady. Role mezi lidmi jsou podobně rozdělené, vše precizně připravené.

Bermann: Je to podobné jako tady v Liberci. Juniorka má šatny hezky opravené po áčku, máme to provázané obdobně. Obrovský rozdíl vidím v tom, že naši junioři hrají před padesáti lidmi a tamní před několika tisíci. Jiná je i přizpůsobivost hráčů. Přijeli jsme a Portland hrál tři zápasy ve třech dnech. Na jeden přitom jeli asi čtyři hodiny autobusem, další čtyři hodiny zpátky. A nikdo to neřešil. Neviděl jsem, že by třetí den bylo tempo zápasu nižší, než v tom prvním utkání. A to hráli víceméně ve stejné sestavě. Celý tým se po zápase šel protáhnout v chladu na beton, kde jsme my stáli v zimních bundách. Je to jedna z věcí, kterou sem chci zavést. Ale už teď vím, že na mě junioři budou koukat, jako kdybych spadl z Marsu. Nemůžu také pochopit, když vidím, že si junioři nebo dorostenci hrají v šatně na mobilu. Tam se to neděje. Musí začít být profesionály o hodně dřív, jelikož jinak tam prostě nebudou.

Řešili jste tyto záležitosti právě i se zámořskými trenéry?
Bermann: Já jsem to s nimi řešil před třemi roky a vůbec moje dotazy nechápali. Už jsme se na to znovu neptali, protože je to něco podobného, jako kdyby se nás tázali krasobruslaři, proč nemáme zoubky na bruslích. Já bych taky nechápal, na co se vlastně ten člověk ptá.

Vyjížděli jste i na jiné zápasy, kde jste potkali některé liberecké hráče, ať už jde o Lukáše Paříka, Honzu Cikharta, Michala Teplého nebo Kryštofa Hrabíka. Jaká od nich byla odezva?
Fiala: Snažili jsme si udělat program, abychom kromě Portlandu stihli co nejvíc zápasů. Bylo velice příjemné se s klukama potkat a popovídat si. I oni pookřáli, když nás viděli.

Bermann: Hrozně rád jsem je viděl, byla to zajímavá zkušenost. Zase z toho cítím, že kluci udělali pokrok. My je tady o něčem přesvědčujeme, oni pak odejdou. Na jejich místo je v zámoří dlouhý zástup zájemců, takže oni musí začít trenérovy pokyny do puntíku plnit, protože jinak nehrají nebo nedostanou na ledě takový čas, jaký by chtěli.

Jech: Rozhodně jsme je rádi viděli, a myslím, že i oni nás. Když v cizině po dlouhé době potkají někoho známého, rozhodně je to podpoří. Pro některé hráče je to velká škola. Tady patřili mezi lídry mládežnických týmů a v Kanadě rázem nemají zdaleka jisté místo v sestavě. Dojde mu, že musí máknout, někoho v týmu přeskočit a změnit svůj přístup. Nikoho tam nezajímá, že nehraje. Ale třeba Lukáš Pařík je první gólman a chytá parádně.

Bavili jste se i s ostatními českými hráči?
Bermann: Viděli jsme třeba Michala Guta, jenž hrál velmi dobře, až mě to překvapilo. Viděli jsme také jiné, kteří nás tak nenadchli, ale nechci jim nakládat. Potkali jsme se s Michalem Teplým, ten hrál podle našeho názoru velice solidně.

Mluvili jste s nimi i o životě? Jak je těžké osamostatnit se na druhé straně světa?
Fiala: Většinou tam bydlí v rodinách. Honza Cikhart dokonce žije v jedné rodině s Kryštofem Hrabíkem. Mají auto, takže dojíždějí na tréninky. Dojezdová vzdálenost bývá do dvaceti minut od stadionu. Stejně to má i Lukáš Pařík.

Bylo pro ně hodně těžké aklimatizovat se na jiné podmínky?
Jech: Hlavně se museli vypracovat do role top hráče tady, aby tam mohli na nějakém levelu začít. Kluci odcházejí jako hvězdy své kategorie, jsou v reprezentaci. Tam ale přijdou a zjistí, že jsou jedni z mnoha. Často navíc na jejich místo připadá ještě několik lepších hráčů. Musí je to donutit k práci a odolnosti, to je podle mě největší šok.

Bermann: Přidal bych zkušenost odsud. Když jde třeba hráč z deváté třídy do dorostu a je tam první rok, rodiče si často myslí, že ho trenér musí tlačit, aby tam měl hodně minut, že je přeci mladý. Ale v zámoří to takhle vůbec nefunguje. Honza Ludvig tam má syna, který je skvěle fyzicky vybavený, hraje i přesilovky. Pro mě to byl nejlepší bek, kterého jsem v té soutěži viděl. Ale když tam přišel, ze začátku moc nehrál. A Honza Ludvig tehdy jako otec říkal, že je mladý a musí platit svoji daň. My tuhle vlastnost nemáme.

Jech: Nějakým rodičům se to těžko vysvětluje. Mají pocit, že nastupovat v kategorii, kde vyniká, bude hráče brzdit, a tak chtějí, aby působil výš. Jenže většinou je to tak, že tam ten kluk prostě nemůže hrát výraznější roli. Když hráč chvíli zůstane ve své kategorii, nic se tím nezpozdí.

Fiala: Odlišná byla i atmosféra na zápasech. Neviděl jsem, že by někdo sprostě nadával rozhodčímu. Svůj tým podporuješ, i když se mu nedaří. Jsi spíš naštvaný na druhý tým, že ti ty góly dává, ne na své kluky, kteří je dostávají. Na druhou stranu, i když tým prohrával, jeho hráči dál makali na sto procent.

Jech: Až na absolutní výjimky tam nikdo nejde proti rozhodčím. Neexistuje, že by za nimi jezdili nebo diskutovali. Ve hře je obrovský rozdíl oproti našim soutěžím. Ať je sebetvrdší zákrok, hráči se neválí a chtějí hrát. A to je tam mnohem více sekání a nechtěných zákroků na obličej. Jednoho hráče tam "rozpárali," měl pak asi deset stehů. Ale nejdříve dohrál třetinu, nějak ho zalepili a zase naskočil do zbytku utkání. Nestalo se, že by ležel, chtěl si vymodlit faul a musel zdravotník na led. Jeden hráč se válel a vybučela ho za to celá hala! Diváci svůj tým za každé situace podporují. I když je pod tlakem a soupeř ho zamkne v pásmu, tleskají gólmanovi, že nedostal gól, a hráčům, že to kolem brány zvládli odehrát. Není to jako tady, kde je tým třeba druhý v tabulce, nepovede se mu pár střídání a hala na ně začne pískat, že se flákají.

Bermann: Musím ale říct, že v tomto ohledu se Liberec v posledních letech zlepšuje. Hodně o tom s rodiči mluvíme. Pořád je ale na žákovských zápasech v ČR více nepřátelská atmosféra, než tam na juniorech, kteří hrají před televizí a před skauty.

Dala by se atmosféra na juniorských zápasech v zámoří přirovnat třeba k té extraligové?
Fiala: Navštívili jsme jedno utkání, kde byla velká hala pro dvanáct tisíc lidí zaplněná asi z poloviny. Byli jsme taky v Seattlu, který hrál derby s Portlandem. Hala pro čtyři a půl tisíce diváků byla narvaná k prasknutí. Lepší atmosféru jsem na hokeji nezažil!

Bermann: Byla to ještě lepší atmosféra než tady na play-off, všichni fandili celých šedesát minut.

Jech: Když tam diváci na ten hokej jdou, chtějí se bavit. U nás je to nastavené tak, že musíme za každou cenu vyhrát. Myslím si, že čeští fanoušci hokeji rozumí snad i více než američtí. V některých ohledech tomu ovšem rozumí až nesmyslně moc.

Jakou pozici měl hokej v Portlandu? V NHL tým nemají, tak jak vnímali juniorskou soutěž?
Fiala: Na prvním místě je basketbal, sídlí tam Blazers. I hokej má ale neskutečnou podporu. Lidi tím žijí, nosí dresy a klubové oblečení.

Co vás v Americe kromě hokeje ještě zaujalo?
Fiala: Zaujala mě vstřícnost lidí, například personálu na hotelu. V Čechách by si člověk řekl, že jsou snad až vlezlí, jenže oni chtějí být prostě milí.

Jech: Jsou otevření. Když řeknete, že jste z Evropy, zajímá je to a bavíte se s nimi, ať je to uklízečka nebo manažer. Zajímavá je také bezpečnost na silnici. Člověk si říká, proč mají na dálnicích maximální povolenou rychlost jen 110 km/h, ale všichni to dodržují a cesty jsou mnohem bezpečnější. Tady pořád někam spěcháme, což o nich neplatí.

Bermann: Honza Ludvig to říká hrozně hezky. Říká, že v Čechách jsme na sebe hodní na ledě a zlí mimo led. V Americe je to přesně naopak.

Fiala: Strašně mě potěšilo, že nás Honza Ludvig pozval na večer ke svému kamarádovi Tomovi McViemu, bývalému kouči i hráči NHL a AHL a dlouholetému skautovi. Ukázal nám prsten pro vítěze NHL, který získal jako skaut Bostonu. Poslouchat jeho příběhy a debatovat o hokeji v takové společnosti bychom vydrželi určitě déle než pár hodin. Bylo to úžasné zpestření našeho pobytu.

Bermann: Dlouhé hodiny jsme probírali hokej. Dělil se s námi o zkušenosti z NHL, ale i z nižších soutěží. Byl to nádherný večer. Zajímavé bylo, že když trénoval v AHL, pro každého hráče si jel a každého odvezl, aby prokázal respekt. I když se s nějakým hráčem pohádal a prakticky ho vyhodil, stejně jej naložil do auta a na letiště ho sám odvezl.

Jech: Zažil toho v hokeji hodně, trénoval už v sedmdesátých letech. Měl pod sebou třeba Kasatonova a Fetisova, špičkové evropské obránce, kteří se spolu nesnášeli. Na ledě ale působili v jedné dvojici, byli absolutní profíci a bojovali jeden za druhého. Nepřekonatelné problémy z osobních životů se na ledě vůbec nepromítly.

Věříte tedy, že se díky této stáži může celá organizace Bílých Tygrů znovu posunout?
Bermann: Rozhodně. My se tu hromadu let bavíme o tom, jak zlepšovat dovednosti u hráčů a oni nám ukázali svoji cestu. Myslím si, že jejich forma sem přenositelná je, byť se nedá srovnávat množství zápasů. Když to vidíte, řeknete si, proč to tak neděláme taky. A nechcete použít slovo "nejde."

www.hcbilitygri.cz