Několik nocí v nemocnici jsem probrečel, svěřuje se Adrien Bartovič. Svůj zatím nejtěžší zápas ale vybojoval

Jak jsi zvládl přípravu po tom všem, čím sis prošel?
Po roce pauzy od hokeje to pro mě bylo náročné. Každým dnem a zápasem jsem se ale cítil lépe a lépe a postupně se do toho dostával. Pak už se mi začaly vracet i návyky, které k hokeji patří. Teď už se cítím skvěle.

Po jaké době tréninků se ti návyky vrátily?
Spíš bych řekl, že až po utkáních. Ta jsou přece jenom něco jiného než tréninky. Dále to byly takové maličkosti. Hodně duelů jsem sledoval na videu a musím říct, že už hraju jako předtím.

Nebál ses po tom roce svého návratu?
Spíš mi to chybělo. Ani jsem nepřemýšlel, že bych se měl bát, to spíš moji rodiče. Máma se hlavně obávala toho, jak to bude vypadat po zdravotní stránce.

Jak jsi na tom se zdravím teď?
Fyzicky jsem v pohodě. Jediná nevýhoda, kterou budu mít do konce života, jsou prášky potlačující imunitu. Takže jsem stále nakřáplý, ale to je jediné. Sem tam nějaký kašel. Svaly už jsem nabral zpátky a rychlost jsem snad neztratil.

„Lékaři mi řekli, že bych měl hrát blízko Prahy, kdyby se něco stalo.“

Jaké byly tvé pocity, když se ti dostalo možnosti trénovat s A-týmem? A jak moc sis věřil?
Nejdřív jsem řešil, kam po té pauze půjdu hrát. Podmínkou od doktorů bylo, aby to bylo někde blízko Prahy. Když proto přišla nabídka jít hrát do libereckého "áčka", neváhal jsem. Vyrůstal jsem tady a vždycky jsem zdejší hráče obdivoval. Ať už to byl můj táta nebo ostatní kluci, kdy jsou teď někteří z nich v kabině. Výzva to byla, ale makám na tom, abych byl součástí týmu.

Proč jsi dostal podmínku hrát v blízkosti Prahy?
Můj plán, kdyby bylo všechno v pohodě, byl počkat ve Švédsku na draft. Měla mi tam končit smlouva a poté jsem chtěl odejít do kanadské juniorky. Lékaři mi ale řekli, že pro případ, kdyby se něco stalo, bych měl zůstat blízko. Liberec je od Prahy hodinu. Kdybych byl v Kanadě, najednou mi začalo být blbě a doktor mi řekl, ať přiletím, tak by nebylo ideální podstupovat dvanáct hodin letu. A motat se někde po letištích.

Předpokládám, že tato podmínka platí jen dočasně…
Mělo by jít o nějaké dva roky.

Jaká další opatření musíš dodržovat?
Mám ochranný pás, ale to je minimum. Myslím, že skoro každý hráč něco má, buďto na rameni, nebo někde jinde. Já to teda mám na břicho, ale neomezuje mě to. Jsem s tím spokojený.

„Mamka se mnou v nemocnici ležela pomalu čtyřiadvacet hodin, než ji doktoři vyhodili.“

Když má člověk takhle vynucenou pauzu od hokeje a musí ho sledovat jen zpovzdálí, neroste v něm ještě více chuť se vrátit?
Určitě je to pravda, chybělo mi to hrozně moc. Až bych řekl, že jsem byl naštvaný, že nemůžu nic dělat. Hodně nocí jsem i probrečel, hlavně když byl Hlinka Gretzky Cup a já byl v nemocnici. Všude se řešilo, jak kluci hrají, a já mezitím bojoval o život. To bylo hodně mentálně náročné. Pak jsem si ale řekl, že když se budu jen litovat, tak to nikam nepovede. Zdravě jsem se naštval a pracoval krůček po krůčku, abych se vrátil tam, kde jsem byl.

Jak ti k návratu pomohl táta?
Byla to celá rodina, kamarádi... Neřekl bych, že jsem to řešil jenom s tátou. Celý život taky žije hokejem, takže se s ním samozřejmě bavím hlavně o něm. Ale v tu dobu mi pomáhal, abych nemyslel jen na led a snažil se myslet na něco jiného. Hodně mi pomáhala i mamka. Ležela tam se mnou v nemocnici pomalu čtyřiadvacet hodin, dokud ji doktoři nevyhodili. Pokoušel jsem se bavit taky s kamarády, kteří nejsou od hokeje, abych na něj nemyslel. Přece jenom většina mých přátel jsou z velké části spoluhráči.

www.hcbilitygri.cz