Dvě muzea, dvě výstavy, dva pohledy dvou různých autorů na Liberec 2. poloviny 20. století. Pro Liberečáky dvě příležitosti oživit si vzpomínky

Začnu výstavou Otty Vávry seniora v Technickém muzeu Liberec, protože měla vernisáž o hodinu dříve než výstava Petra Šimra v Severočeském muzeu v Liberci.
Otto Vávra (1921 - 1994) je celkem neznámá, přesto zajímavá postava regionální fotografie. Narodil se v Jiřetíně pod Bukovou, ale již jako jedenáctiletý přišel do Liberce. Po zakončení kvinty libereckého reálného gymnázia studia zanechal a přešel do učení. Do konce 2. světové války se pak živil jako drogista a obchodník s fotopotřebami, což tehdy s drogistickým zbožím těsně souviselo.Od konce roku 1945 začal fotografovat. Nejprve ve Fotocentrále. Po komunistickém puči přešel do Poslužného kombinátu města Liberce, který si pamětníci pamatují spíše pod pozdějším názvem Komunální služby Liberec. Zde pracoval až do důchodu v oddělení reklamní tvorby. Vyráběl například diapozitivy s reklamami, které se tehdy promítaly před produkcí (podobně jako dnes upoutávky na filmy).Na jeho práci by asi nebylo nic zajímavého, kdyby si nekoupil deskový fotoaparát Magnola a nepořídil s ním obrovské množství záběrů. Tyto záběry, vzniklé v šedesátých letech minulého století, by možná navždy zapadly, kdyby Ottu Vávru juniora, také fotografa, nyní pracujícího v Liberecké škole fotografie jako zkušební komisař při rekvalifikačních zkouškách, nenapadlo zmínit se o sbírce fotografovi Šimonu Pikousovi, spolumajiteli školy. Pikous pro svoji tvorbu používá analogovou techniku s důrazem na staré postupy, tedy i na práci s deskovým fotoaparátem.Šimon Pikous se notně poškozeného a během let stěhování značně prořídlého archivu skleněných desek a plochých filmů chopil a jal se ho citlivě restaurovat. Výstava ve fotoexpozici Technického muzea Liberec, pořádaná Libereckou školou fotografie, představuje první plody práce. Je zde vystaveno šest velkých fotografií Liberce. Záběry mají nepochybně dokumentární hodnotu.Součástí výstavy jsou i tři trochu menší fotografie krajiny. Jedna z nich je zvláště zajímavá, protože je pořízena na infrafilm přes rubínový filtr, takže má tak trochu zpřeházenou černobílou škálu. Infrafilmy nebyly běžně dostupné, ale k deskám se člověk mohl občas dostat, protože se používaly v letecké fotografii. Kdo tedy čekal kroniku života starého Liberce, byl nepochybně zklamán. Žádné streetfoto nenajdete. Vávra sice fotografoval i na kinofilm, ale zatím byly objeveny jen rodinné fotografie.To je dáno již podstatou práce s neohrabaným deskáčem Magnola, který byl navíc vybavený objektivy ne zrovna excelentních parametrů, takže se muselo dosti clonit a pracovat se stativem. Naskýtá se otázka, proč Vávra zvolil právě tuto techniku, když v šedesátých letech bylo i na komunistickém trhu několik velmi slušných lidových fotoaparátů na svitkový film, například slavný Flexaret. Odpověď bychom asi museli hledat v jeho zaujetí pro profesi reprodukčního fotografa.

Je velká škoda, že nebylo vyrobeno více fotografií, což je dáno jednak rozměry fotoexpozice a pak i tím, že Šimon Pikous celý restaurátorský projekt hradí z vlastní kapsy. Myslím, že velké Vávrovy fotografie, rozmístěné na mobilních panelech mezi historickou technikou, by celou expozici posunuly na vyšší level.

Na rozdíl od skromné ochutnávky ve fotoexpozici Technického muzea je bilanční výstava Petra Šimra v Severočeském muzeu velkolepá až přebujelá. Zabírá celý velký sál v přízemí. Je zde k vidění osmdesát osm fotografií.Petr Šimr se narodil roku 1947 v Liberci a jeho cesta k fotografii byla poměrně klikatá. Po absolvování zemědělského učiliště ve Frýdlantu šel na vojnu a pak se živil jako řidič. Systematicky fotografovat začal až roku 1972, ale fotografie ho lapila a již nepustila, ač ne vždy ho živila. Již roku 1977 spoluzakládá tehdy slavný liberecký Fotoklub při ROH DPL (v roce 2001 se pak stal předsedou následnického Fotoklubu Obscura).V letech 1980 až 1983 studuje Institut výtvarné fotografie v Olomouci a tehdy již pravidelně vystavuje, nicméně dále se živí jako řidič. Fotografem na volné noze se stává až roku 1992 a pracuje jako fotoreportér především pro Liberecký deník. Od roku 2013 je v penzi. Petr Šimr je zastoupený ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci a v archivu Svazu českých fotografů.Protože Šimr je, dá se říci, veřejně známou osobou nadregionálního významu s bohatou publikační činností, tak na výstavě hodně fotek poznáte, ač jste třeba netušili, že jsou od Šimra. Jinak jádro tvoří fotografie z osmdesátých let, a jak jsem pozoroval, větší část návštěvníků si přichází připomenout staré časy, podívat se na ulice, které radikálně změnily podobu, na události, které dnešní mileniálové znají jen z historie.Hlubšímu pohledu na fotografie brání paradoxně výstava samotná. Počet fotografií je totiž tak velký a svým způsobem monotematický, že po shlédnutí dvaceti fotek registrujete, že se již nejste schopni dokonale soustředit a u padesátého záběru, zjistíte, že se již nedíváte, ale jen procházíte mezi šedými panely. Na to má recept kurátor výstavy Luděk Lukůvka, radí: „Nezapomeňte, že muzeum je stále zadarmo, a nesnažte se vše vstřebat napoprvé. Zahrňte muzeum do plánů svých procházek a stavte se častěji třeba na půl hodinky, na hodinu."“Text a foto Mad