Král draků vyráží na pomoc Princezně Julii v tažení proti šikaně, bude-li úspěšný, záleží i na vás 

Dvouletý projekt rezortu školství a sociálních věcí statutárního města Liberce zastřešuje boj s šikanou a dětským násilím na základních školách a za svůj si ho vzal přímo náměstek rezortu Ivan Langr. Kromě odborných workshopů pro pedagogy, besed s žáky a dalších akcí je jedním z hlavních výstupů prvního roku právě představení O vílách a Králi draků, ve kterém hrají děti pro děti příběh inspirovaný tragédií třináctileté Julie, kterou dohnala k sebevraždě mimo jiné šikana ze strany spolužáků a jejíž památku připomíná i název projektu Princezna Julie.
A když už jsme u těch názvů, Představení si název a bytosti ze Světa fantazie vypůjčilo z knížky malé autorky Sáry. Jak k tomu došlo, zachycuje video.

Nálepku kontroverzního počinu dal počátkem dubna projektu i představení otevřený dopis. Signatáři z řad odborné veřejnosti pod vedením dětské psychiatričky Šárky Konečné projekt tvrdě zkritizovali, názvem počínaje a celkovou koncepcí konče (ano, v tomto pořadí). Na autorku představení, jehož finální tvar v té době ještě úplně neznala ani ona sama, navíc přišly dvě stížnosti, jedna ředitelce divadla, druhá náměstkovi Langrovi. Třešničkou na dortu byla informace školám, že návštěva představení (které nikdo neviděl) rozhodně není povinná. Otevřené dopisy se píší zpravidla v okamžiku, kdy autoři vyčerpali ostatní možnosti, jak na to, co jim leží na srdci, poukázat. V tomto případě, jak shodně tvrdí Ivan Langr i Jana Hejret Vojtková, před zveřejněním dopisu k žádnému pokusu o dialog ze strany signatářů nedošlo. Jana Hejret Vojtková po předpremiéře prohlásila: "Já bych pochopila, kdyby se to stalo teď, kdyby po představení někdo odešel pobouřený a napsal dopis. To uznám, na kritiky jsme v divadle zvyklí. Takto mi došlo, že jsme zažili šikanu v přímém přenosu a svým způsobem nám to pomohlo, spousta chytrých hlav a lidí s otevřeným srdcem se ozvala na naši obranu."
Nemůžu hodnotit odbornou stránku věci, ale žádná z výhrad uvedených v dopise není neřešitelná, stačil by právě onen dialog obou stran.  Další vadou na kráse obav odborníků je, že zřejmě nešlo o otevřený dopis v pravém smyslu toho slova, protože nebyl poslán napříč mediální scénou, ale selektivně, což může logicky vyvolat dojem, že šlo o politickou objednávku. Takový postup považuji za krajně neprofesionální nejen s ohledem na citlivé téma, ale především proto, že dopis mohl mít u malých herců dopad na víru ve správnost toho, oč se v souboru snaží. Jana Hejret Vojtková k tomu poznamenává: "Lidi vám musí věřit, že to co děláte, téma, které zpracováváte, je správné. Herci kladou otázky a já musím obhájit svoji práci, protože to, co děláme, je autorské divadlo."

Ačkoliv podle mého názoru není hra Jany Hejret Vojtkové dokonalá, musím v první řadě zdůraznit, že kus opravdu stojí za zhlédnutí. Především budete překvapeni, jak kvalitní a vyrovnaný výkon podává jednatřicetičlenný převážně dětský soubor. Dětští herci dávají příběhu věrohodnost, což režisérka Hejret Vojtková dobře ví: "Velmi vehementně jsem si prosadila, aby děcka hrály pro děti. Samozřejmě tu máme i dospěláky, ale v souboru jsou především děti, a když děti hrají dětem, tak si rozuměj a co chceme víc. A třeba je to může motivovat i k zájmu o divadlo." Ano, i kdyby představení jako součást projektu Princezna Julie úplně nenaplnilo svůj cíl, má smysl přinejmenším v tom, co se Janě Hejret Vojtkové povedlo svěřencům předat. Vidět děti ne deklamovat, ale prožívat poměrně složité texty, to je zážitek. Přitom některým je teprve jedenáct let a přesto, že prakticky neslezou z jeviště, nedopouštějí se větších chyb.

S dějem dobře komunikuje povedená autorská hudba Lucie Malingerové, členky souboru. Jana Hejret Vojtková vysvětluje proč: "Stalo se to, že jsme se s Luckou jako tým našly v létě a ono to začalo takto do sebe zapadat. Lucie začala psát písničky dřív než já text a najednou jsme zjistily, že to funguje. Přesně jsem cítila, kam co dát. Myslím, že my dvě spolu dokážeme velké věci. To myslím ve smyslu otevírat lidem srdce, což je hodně důležité a divadlo je pro to dobré médium." Lucie dodává: "Já měla něco hotové, ale na zkušebně jsem pak zjistila, že ještě hodně věcí chybí. Tak hudba dovznikala během zkoušení, protože tehdy dovznikal i scénář. Díky tomu to tam přesně sedlo."
Kvalitní je i práce se světly, s videem a se speciálními efekty. I když je využitý (snad kromě sněhu a bublin) celý arzenál světelného a efektového parku Malého divadla, Pavel Hejret, autor světelné režie, vše dávkuje smysluplně a funkčně. Palec vzhůru si zaslouží kostýmy. Asi byste neuhádli, že jsou údajně složené z komponentů zakoupených v sekáči.
Scénografické řešení plně využívá prostor Malého divadla. Jeviště, schované za poloprůhlednou textilií, na kterou se také promítají videosekvence, je Světem fantazie (chcete-li nebe), pozemský život se odehrává pod jevištěm na ploše připomínající hřiště.

Tím se dostávám k hodnocení inscenace samotné. Do Světa fantazie přichází děvčátko evokující Julii a společně s pohádkovými bytostmi nahlíží od osudů lidí, poodkrývá motivy jejich jednání. Násilníkům je umožněno zakusit život v kůži obětí. Představitelka "Julie", již ve svých třinácti letech zkušená herečka Julie Kabešová, o své postavě říká: "Možná vám to přijde divný, ale mně se ta role líbí a hraje se mi i dobře, protože je hodně emotivní a já mám emotivní role ráda, do nich se vždycky vžiju." Protože ve Světě fantazie vládne Král draků, kterého ztvárnil Ivan Langr, dovolím si rovněž zhodnotit herectví pana náměstka. Ivan Langr byl obsazen již do ekologické hry Má to smysl, první inscenace Jany Hejret Vojtkové. Tam odvedl výkon, ze kterého běhal mráz po zádech. Tentokrát sice získal jako Král draků jednu z hlavních rolí, ale je to role nevděčná. 90% doby sedí nebo majestátně stojí za již zmíněnou záclonou, je k nepoznání proměněný v draka a jeho hlasu je efektem dodána dračí intonace. To není poloha, ve které byste mohli plně zúročit své schopnosti.  

Nejsilnějšími momenty inscenace jsou scény demonstrující lidské odcizení a okamžiky dávající divákům ochutnat pocity šikanovaných, ponížených, lidí, kteří jsou na dně.  Na publikum jako z prasklého vodovodního řadu stříká energie a emoce. Mnozí diváci byli pohlceni natolik, že se neubránili dojetí. Jana Hejret Vojtková to komentuje: "Divadlo má dráždit, probouzet v lidech emoce, tedy nejen smích, ale i pláč, vztek. A když se to probudí, tak to máte možnost poslat pryč. Když to udusíte, někde v sobě to stále živíte. My to tady taky probuleli, když jsme to tvořili, a ty děti to hrají opravdu s obrovským nasazením." Velmi silně působí i dvě výpovědi paní Moravcové, Julinčiny maminky, poskytnuté Českou televizí z pořadu Pološero. Jana Hejret Vojtková zdůrazňuje: "Za sebe jako autorka říkám, že to představení není o Julii, za sebe říkám, že je pro Julii, její památce, její mamince a všem,  kteří si něčím podobným prošli."

Co se tedy týče nonverbálního předání pocitů, možnosti vcítit se do člověka s problémem, funguje představení na výbornou. Horší už je, jak to drží pohromadě. Z inscenace čiší obrovská snaha pojmenovat všechny problémy a vykřičet je do světa. Hraje se nejen o šikaně, ale i o nefungující mezilidské komunikaci, o lidských srdcích zakonzervovaných v igelitu jako fláky masa prodávané v hypermarketu a dáme si i trochu ekologie. To vše probíhá v několika dějových liniích a rovinách. Pro Janu Hejret Vojtkovou je tato rozevlátá snaha o všenápravu věcí typická, jenomže to, co u Má to smysl působilo jako autorský rukopis, zde pracuje proti celku. V některých chvílích jsem měl pocit, že se dívám na abstrakci vytvořenou automatickou kresbou po velkém duševním vypětí. Podle mě by přistřižení větví a důslednější držení se hlavních tezí, které měly být publiku předány, rozhodně neškodilo.

Odpověď, proč se tak v inscenaci děje, dává vlastně sama autorka, když se vyznává: "Já nejsem režisérka, já jsem herečka, která do toho začala fušovat a zachycuje svoje pocity. Daří se mi ty moje pocity přenést na členy souboru, dostat je z nich zpět ven. A dále, toto není ZUŠ, já jsem bláznivej herec. Psala jsem to, protože mi to srdce říkalo a hlava radila. Teď budu trošku čarovat, ale není to úplně z mé hlavy. Věříte-li v něco nadpřirozeného, v anděly nebo tak, tak ti nesli vzkazy lidem a chci věřit, že si to přitáhne lidi, kteří to mají vidět. " Ano, to je přesné a vlastně to hru skvěle shrnuje.

Myšlenka, že se vše spraví, když vybalíme svá zakonzervovaná srdce, vše si vyříkáme, porozumíme si, odpustíme si a obejmeme se, je krásná, ale idealistická a v závěrečném víru emocí trochu utopila dvě další podstatná sdělení. Za prvé, Král draků sice na samém začátku malou vetřelkyni kárá, že opuštění života pozemského a odchod do Světa fantazie není dobrým řešením, ale pak to nějak zapadne a děvčátko se v jeho říši dobře zabydlí a dokonce si i zakraluje. Nějak mi uteklo sdělení, že ten pohádkový svět se reálnému životu nevyrovná a za chvíli se přejí stejně jako kbelík cukrové vaty. Ještě víc mi chybělo důrazné připomenutí toho, že každý z nás, kdo před šikanou a násilím přivíráme oči, se stáváme spolupachateli. Mám námět. Na ZŠ, kam chodila má dcera, osmáci a deváťáci občas šikanovali nižší ročníky. Když naše páťačka viděla, jak si zase vzali do parády její dvě kamarádky, vyřešila to razantně. Vlétla mezi ně a jednomu z agresorů způsobila zranění, kvůli kterému musel vyhledat lékařské ošetření, prokousla mu totiž ruku. Vzhledem k tomu, že byl o hlavu větší a o hodně kil těžší, to byl adekvátní způsob boje. Problém byl vyřešený, ale za viníka označená a potrestaná byla ona. Teprve když jsem si na absurdní důtku stěžoval na třídních schůzkách, začali se přidávat ostatní rodiče na stranu naší dcery a opatrně potvrzovali šikanu vyšších ročníků...  

Ale moji kritiku neberte zcela vážně, po představení jsem si udělal bleskový průzkum mezi dětmi, kterých v publiku byla zhruba čtvrtina, a na otázku, o čem inscenace je, mi všichni dotázaní odpověděli v rámci svého věku správně. Hra již byla přijata na červnový festival školní mládeže v Žitavě. Němci sami zajistili překlad. A optimistická je i Jana Hejret Vojtková: "Napíšeme anotace a pošleme je do škol. Do těch škol již sice přišel mail, že na to chodit nemusí (na něco, co nikdo zatím neviděl, až dnes), takže je to na rodičích a dětech, které to viděly. Samozřejmě to musí dětem učitelky vysvětlit, ale pevně věřím, že to bude fungovat. Příklad tu je. Díky paní ředitelce (míněna ředitelka DFXŠ Jarmila Levko) se nám podařilo naimplantovat do programu představení Má to smysl a opravdu jsme již měli dvanáct repríz po dvou stovkách dětech. A Ivan Langr dodává: "Opravdu to záleží na školách, najdou nás tady v Malém divadle."

Text, foto, video Mad