Lenka Morávková, jediná performerka na Bohemian Cristal Instrument, je ve světě populárnější než v Česku

Lenku jsem viděl poprvé vystupovat na velkolepém večírku Ateliers Kolektiv, uspořádaném právě u příležitosti IGS 2012 (mé archivní video naleznete ZDE). Její multimediální show s názvem Sklo vyteklo z prasklé vany, do které zelenovlasá čarodějka zakomponovala videoprojekci,  zvuky produkované při výrobě skla a autentické lokální výpovědi, mě tehdy nadchla. Když jsem zjistil, že je v Česku a u příležitosti Muzejní noci v Jablonci nad Nisou bude mít workshop a koncert, neváhal jsem a domluvil si s ní rozhovor.Red.: V roce 2012 jsme byli v rámci IGS pozvaní na dost šílený až punkový večírek, kde jste vystupovala, a já vás napřed považoval za cizinku. Pak jsem zjistil, že jsem zažil vaši premiéru.

Lenka Morávková: Ano, jednalo se o první představení nástroje Bohemian Cristal Instrument. S performancí Sklo vyteklo z prasklé vany jsme už předtím objeli republiku a vystoupili mj. i na Nové Scéně Národního Divadla.

Red.: Vaše vystoupení Sklo vyteklo z prasklé vany byl spíš sociální dokument než hudební vystoupení. Pamatujete se na to?

Lenka Morávková: Samozřejmě. Pro mě to bylo spojení obojího – multimediální koncert a sociokritický dokument. Byl to jeden z nejrozsáhlejších projektů, které jsem dosud realizovala. Pracovalo nás na něm asi 6 umělkyň z různých oborů  (mj. Linda Čihařová, Tereza Rullerová, Saša Benická, Hanka Poislová, …) a přípravy trvaly přes půl roku. Ten multimediální projekt vznikl v době největšího úpadku našeho sklářství. Mám pocit, že to byl vlastně začátek mé práce se sklem, tedy přesněji se zvukovou podobou skla, takové přetavení sklářské tradice do zvuku. Byla to sociálně kritická sonda založená na autentických zvucích ze skláren a rozhovory s lidmi, kteří byli tou situací průmyslové krize ve sklářství postiženi. Udělala jsem rozhovory s dvaceti lidmi a z nich pak vybrala pět hlavních aktérů, kteří se stali se svými názory a příběhy průvodci celé performance.  Asi půlhodinovou produkci jsem rozdělila do několika tematických celků  - o vztahu ke sklu, o důvodech krize, kdo za to může, jak z toho ven, … Bylo to hodně na dřeň. 

Red.: Kam jste od té doby došla? 

Lenka Morávková: Už tehdy jsem měla pocit, že bych měla žít v Americe, zejména v Los Angeles. Před tím jsem žila v Barceloně a vyzkoušela jsem si, že poznávat svět, jiné kultury, je skvělé. Třeba kultura Španělů, jejich temperament, mi ohromně vyhovoval a obohacoval mě. Ale na druhou stranu jsem měla pocit, že to tam úplně dobře nefunguje po stránce hudebního byznysu. Není tam tolik vydavatelství ani festivalů, málo příležitostí obecně.  Když jsem si představovala, kde bych ráda žila v další periodě svého života, myslela jsem na Los Angeles. Tam jsou vydavatelství, která mě hudebně zajímají, jsou tam hudebníci, jejichž tvorba mě motivuje a tamní energie je taková dravá. Když nejste draví a dynamičtí, téměř nemáte šanci. Měla jsem pocit, že to jsou věci, které se mnou hodně rezonují. V té době jsem byla na doktorátu v Čechách, ale přišlo mi to polovičaté. A polovičaté věci pro mě obecně nemají smysl, tak jsem nejdřív odjela na stáž na půl roku na University of California v Los Angeles (UCLA) abych si vyzkoušela, jestli je LA to, co mě baví. A bylo to ono. Poté jsem se přihlásila do USA na celý doktorandský program a dostala se na University of California Riverside (UCR). Jenomže to je univerzita v poušti, sto kilometrů od LA a já zjistila, že jsem to celkově podcenila. Myslela jsem si, že doktorát je cesta, jak dělat víc hudby v LA, ale opak byl pravdou. Byla jsem zpátky ve škole od osmi od rána do osmi do večera, četla čtyři sta stránek textu týdně a neměla soboty ani neděle, nestíhala jíst ani spát. Moje umělecké projekty začaly umírat a moje frustrace narůstala. Tolik energie jsem dala do toho, abych konečně byla v Americe a dělala to, co chci, ale ve výsledku jsem zabitá uprostřed pouště na univerzitě, kde není nic, jen obrovské, suché balvany a dálnice. Nakonec jsem zjistila, že musím volit.  Poprvé v životě doopravdy a napřímo, což v Čechách moc nemusíte, tady jde neustále dělat víc věcí tak nějak napůl a ono to nějak projde. Nároky jsou tu obecně mnohem menší. Tam bych buďto byla opravdu pět let zavřená ve škole a veškerá moje hudební kariéra by byla dead, anebo jsem musela udělat ostrý střih a začít dělat hudbu stoprocentně. Po roce a půl a pár poradách s mými mentory na univerzitě jsem si dala na škole odklad, získala 01 visum pro výjimečné umělce a už jsem se tam nikdy nevrátila. 

Red.: Takže pro koho teď pracujete? Co vás živí?

Lenka Morávková: Jsem svůj boss (smích), pracuju pro sebe. Poprvé v životě mě teď živí pouze hudba,  především koncerty s nástrojem Bohemian Cristal Instrument a také workshopy, přednášky, nahrávám v LA do filmů, vydala jsem album UNICODE EP, teď plánuju nové album svého elektronického projektu MY NAME IS ANN. Až bude víc času, tak bych ráda zase udělala nějakou interaktivní uměleckou instalaci nebo konceptuální performance.  Koncerty se snažím dělat více jako site specific zážitky, tedy vytvořené jako unikátní produkce pro konkrétní místo. Mám pocit, že můj nástroj, tím jak je specifický, se ne úplně hodí do běžných klubů a raději hraju méně koncertů, ale dám jim větší péči. Vlastnosti mého nástroje podle mě víc vyniknou na speciálních místech, kde jde pak i o jedinečný zážitek pro diváky. Red.: Jak vaši produkci vnímá publikum v různých zemích?

Lenka Morávková: Je to hodně různé. Když jsem začínala, první rok jsem hrála hlavně v Americe a tam cítím, že je dodnes příjemně ovlivňuje éra hippies. Jsou velmi otevření všemu novému a navíc někteří jsou esotericky ladění,  zajímají se o svoji mysl, o to, jak na sobě pracovat po psychické i fyzické stránce, aby byli nejlepší verzí sami sebe. K tomu používají různé prostředky a jedna z těch praktik vede přes zvuk a hudbu (sound healing, sound bath). I zvuk může být uzdravující. Takže když hraju v téhle subkultuře, mám často pocit, že lidé přistupují k mému nástroji z úplně jiného úhlu. Jsou hodně citliví ke zvuku samotnému a jeho různým přesahům a také silně naladění na sebe samotné a navzájem ve své komunitě. Pak tam je druhá skupina, lidi umělecky zaměření, kteří v tomto projektu vidí něco velmi unikátního, futuristického a inovativního.  Další skupinou jsou lidi od filmového průmyslu, kteří zase oceňují jedinečnost zvuku nástroje, která je ohromně rozmanitá a ničemu nepodobná. Na koncertech se mi spojuje i několik generací, což se mi u jiných projektů dosud nestalo. 
Naproti tomu v Čechách jsem měla při prvních koncertu trochu problém. V naší pivní festivalové kultuře lidé čekají něco jednoduššího, skladby  sloka – refrén -  konec -  potlesk. Na prvním menším festivale, kde jsem tu hrála, jsem si připadala jako androgynní exot, na kterého lidé koukali nejdřív s otevřenou pusou. Ve výsledku pak byli nadšení, kupovali ode mě alba a zvali na panáky, ale první chvíle pro ně byla trochu šok. Ale i to je podle mě dobře. Moje mise je přinášet něco nového, je to výzva, která může lidem otevřít dveře někam dál. Pak jsou samozřejmě festivaly, kde se cítím dobře a publikum je zvyklé na rozmanitost – např. vystoupení na Colours of Ostrava nebo Ostravské dny nové hudby, kde jsem také vystupovala. V Americe mám pocit, že jsou lidé zvyklí i na éteričtější hudbu na festivalech. Možná to souvisí i s legalitou marihuany, která často navodí vyšší hladinu citlivosti a vnímání. Ambientní, jemná hudba je pak taková vlna, do které se ponoříte, a dobrodružně objevujete její  mnohovrstevnatost nebo se jen necháte unášet. A pak je ještě jedno publikum – a to je u nás ve sklářském kraji. Sklo tu máme všichni v krvi, ať už s ním pracujeme nebo nás jen obklopuje. A koncert se skleněným nástrojem tak získává další symboliku spojenou s lokálním prostředím. Pro mě je to hodně srdcovka a často jsem naměkko, když cítím propojení s naším krajem, lidmi kolem, rodinou, přáteli a lokální kulturou i přírodou. Je to pocit, že někam patříte a někdo vás zná už od dětství, někomu na vás záleží. Zejména po delší v době v LA, které umí být pěkně studeně odcizené,  je to jako balzám. 
Red.: Jsou nástroje univerzální a nástroje speciální, jako je ten váš. Co na Bohemian Cristal Instrument hrát lze a co nikoliv?

Lenka Morávková: Každý nástroj, ať klasický nebo experimentální, je svým způsobem omezený konstrukčním designem. Stejně tak i na Bohemian Cristal Instrument jde zahrát cokoliv, co respektuje design a tóny, které mám na nástroji nebo jeho naladění, stejně jako na jiných nástrojích. Na klavíru také nezahrajete mikrotonální kompozici, protože vám tam mikrotóny chybí. Nástroj také můžu přeladit, pokud třeba. Jako demonstraci na něj občas hraju Vltavu, ale jinak mám výhradně svůj vlastní repertoár. Uskalím jsou skladby, kde bych měla hrát staccata, protože nástroj přirozeně vytváří dlouhé, dlouho doznívající tóny. Ovšem dá se na něj hrát i perkusivně, a to téměř na každou jeho část. Ale jelikož si skladby skládám sama, tak naopak vycházím z toho, co na nástroj zahrát lze, a zároveň se to snažím dotahovat dál. V současné době mám ale k sobě i kapelu, takže tím se tenhle projekt zvukově i dynamicky rozšiřuje. Obecně mám ale pocit, že BCI je taková svéhlavá entita a já se jí spíš musím přizpůsobit. Je to hodně specifická skladatelská dynamika. 

Red.: Váš nástroj je unikát, zvuk vytvářejí skleněné tyče, ale vy na něj klidně i před koncertem necháte si zkusit zahrát i malé děti. Nebojíte se?

Lenka Morávková: Ne, nebojím se, ani náhradní tyče s sebou nevozím. Stejně by oprava trvala, i kdybych je měla s sebou na místě. Ale možná nad tím do budoucna zapřemýšlím, doteď mám stále další priority k řešení. Jestli se v tom projektu něčeho bojím, tak to jsou úplně jiné věci než toto – např. při přeletu z Los Angeles do Austinu mi odaretovali kolečka na mém boxu pro nástroj. A když na něj čekám na nadměrných zavazadlech, najednou slyším ten box plnou parou jet po pásu dolu, naběhla jsem  tam a jen tak tak jsem ho plnou silou zastavila, aby nevyletěl z pásu a nástroj se nerozbil. Lidé kolem stáli zmrazení s otevřenou pusou, já slzy v očích děsem a úlevou. To mívám upřímně náběhy na zástavu srdce. Oproti tomu jsou děti hrající na nástroj radost.

Red.: A co váš dnešní repertoár, na co se lidé, kteří by vás rádi slyšeli, můžou těšit?

Lenka Morávková: Připravili jsme na dnešek největší světelnou show, kterou jsme zatím udělali. V téhle podobě, s celou kapelou, světly a lasery, je to stále čerstvé, asi třetí koncert. A v této světelné variantě pro Jablonec máme premiéru, tak se na to moc těším. Poprvé jsem takhle projekt představila v lednu na největším showcaseovém festivalu v Evropě, nizozemském Eurosonicu, kde jsem reprezentovala Českou republiku. Na celém projektu v jeho podobě s kapelou a světelnou show pracuji dál a jsem zvědavá, kam až to dojde. Teď pracuji na nové hudbě pro BCI i pro My Name Is Ann, chtěla bych do konce roku vydat nová alba obou projektů. V létě budu hrat zřejmě na Open Air v Crossu v Praze. Právě bookujeme podzim, zatím tam máme USA, Španelsko, Německo a snad přibude i něco v Česku. Informace budou na našich stránkách (bohemiancristalinstrument.com, www.mynameisann.com, FB), popřípadě se lidé mohou zapsat do newsletteru na webu a budou jim přicházet pozvánky na koncerty :)

Red.: Děkuji za rozhovor.

Text, foto a jablonecké video Mad. Kalifornské video a klip The Forest pro tuto reportáž laskavě zapůjčila Lenka Morávková.