Recept na úspěch podle Jiřího Pačinka: Kdo chce něco opravdu dělat, ten to musí opravdu chtít a musí ho to bavit!

Otevření Křišťálového chrámu v Kunraticích u Cvikova (MAPA) nepřipadlo na Noc kostelů náhodou. Jiří Pačinek se totiž po rozšíření své pověstné Skleněné zahrady pustil se svými spolupracovníky do realizace další myšlenky. Po domluvě s římskokatolickou církví, s obcí a s obyvateli si pronajal impozantní, mírně chátrající kostel Povýšení sv. Kříže, tyčící se naproti sklárně, a umístil do něj průřezovou expozici tvorby své hutě, přičemž většina ze tří stovek vystavených děl vznikla přímo na jeho píšťale. Takový showroom má málokterá velká sklářská firma, ale pochybuji, že s geniem loci klasicistního kostela z roku 1833. Něco takového je bez přehánění unikátní nejen v Česku. Jiří Pačinek nám při té příležitosti poskytl velmi inspirující rozhovor. Genezi a zajímavosti kolem projektu Křišťálového chrámu, včetně prohlídky kostela, jsme zpracovali formou videorozhovoru, další otázky pak jako rozhovor klasický.

Vaše práce lidé často komentují expresivními výrazy jako „To je boží“ nebo „Ten Pačinek je ďábel“. Kdo je Jiří Pačinek?

Jirka Pačinek je kluk, který má rád sklo a dělá to fakt od patnácti. Ale to, co dělám s mýma klukama, to není o mně, ale o té partě, o našem týmu. Jsme všichni dobře naladěni a jdeme do všeho. Nebojíme se dělat malou skleničku ani ohromný kus. Takže nás to baví, to baví je 50% naší práce.

Sklářství máte v rodině, ale nevypátral jsem, jestli také v rodu. Máte předky z oboru?

Já jsem první sklář v naší rodině. U nás byli většinou bagristi, nádražáci a tak. Mám dva syny. Oba se vyučili jako skláři. Starší pracuje u mě a ten mladší se ještě hledá. 

 Co vás inspirovalo k tomu stát se sklářem?

Já jsem byl sportovec. Dělal jsem řeckořímský zápas a byl jsem v tom hodně dobrej. Trenéři ve mně viděli budoucí hvězdu. Ale pak jsem viděl seriál Synové a dcery Jakuba skláře. Tuším, že byla neděle dopoledne, kdy jsem to zahlídnul, a já se do toho řemesla zamiloval od prvního dílu. Sledoval jsem to týden co týden, tuším, že to bylo třináct dílů, a když to skončilo, věděl jsem, že budu sklář. Přitom jsem už byl draftovanej do první ligy řeckořímského zápasu do Teplic a trenér mě chtěl poslat na vošku, říkal: „Hele vyplň to, budeš asi elektrikář, ale na tom nesejde, protože budeš věčně na žíněnce. Ty nebudeš ve škole, ty budeš úplně jinde!“  To bylo ještě za komunistů. 

Máte nějaké učedníky? Tedy kromě synů?

Já mám spoustu kamarádů, jejichž kluci, nebo spolužáci našich synů, se tu tak různě pomotávali, něco s náma dělali a tak. Ale oni ti kluci u toho nevydrží. Anebo když někteří chtěli třeba zaměstnat a já jim nabídl brigádu s tím, že můžou chodit v sobotu, v neděli, tak oni jsou ti kluci dost líní. Chybí jim taková ta láska, chuť přelézt tu pomyslnou zeď, za kterou to pak už jde snadno. Nejde jim to. Oni už mají vizitky, chtějí velký příjem teď hned. Jsou velcí umělci, ale nic neuměj.  

Na druhou stranu umělecké školy Libereckého kraje produkují každoročně další a další absolventy, kteří vzápětí zjišťují, že ve škole asi naposledy tvořili to, co chtěli, a končí v úplně jiných oborech. Co byste jim poradil?

Já to řeknu tvrdě. Buďto na to mají, chtějí to dělat a dají to, nebo na to nemají už od začátku, kdy si to vybrali, nebo jim to vybrali jejich rodiče. Jsou ještě mladí, nevědí, co chtějí dělat, a na obor jdou s tím, že to nějak dopadne, jenomže pro to nejsou zrození. Sklářství je opravdu velmi složitá věc, náročná nejen fyzicky, ale i proto, že vás čekají mraky, opravdu mraky nezdarů. Ty překonat vydrží málokdo. A to platí o všech oborech pracujících se sklem. Ti studenti mají velké cíle, ale nemají na to, aby jich dosáhli. Už spousta lidí měla talent, ale chybělo jim to další. Neměli propojený talent a potřebnou lásku, píli, pokoru. 

Se sklem pracujete a tvoříte z něj krásné věci třicet let, již polovinu té doby šéfujete sám sobě, máte vlastní huť a galerii, to se povede jednomu ze sta, spíš z tisíce. Bylo to u vás jen o té pověstné píli a houževnatosti, nebo i o štěstí? 

Je to samozřejmě o tom všem, co jsem již řekl, ale je to i o štěstí. Já v životě potkal super lidi. Již v patnácti, když jsem šel do učení, tak jsem potkal pana Novotného, který se stal mým mistrem, pak zaměstnavatelem a výborným kamarádem. Potkal jsem Bořka Šípka, Reného Roubíčka a další. Ono se o nich pořád mluví, ale je to pravda, to je moje sklářská rodina a ti mě vedli. Já byl takovej blbísek, kluk, kterýmu se líbilo sklo. Uteklo mnoho let, než jsem to všechno pochopil. A díky těmto lidem, kteří mi říkali i docela nepříjemnou pravdu, jsem tady. Jinak bych možná skončil, kdo ví kde. Takže, měl jsem kolem sebe lidi, kteří mě vedli, učili mě, byli mi inspirací. Za chvíli mi bude padesát a někteří z nich již nežijí. Rady bych teď vlastně měl dávat já. A já je chci dávat, ale jak jsem řekl, každý, kdo chce něco opravdu dělat, to musí opravdu chtít a musí ho to bavit. Jaký máte pocit, když zpětně vidíte svá raná díla?

No, mám husí kůži, já tam vidím ty chyby, které vy třeba ani nevidíte. Ale zároveň mi nevaděj, protože vím, jak těžké je ty věci vyrobit. Vím, jak dlouhá ta cesta je. Spíš si říkám, že jsem rád, že dnes už dělám jinak. Mám jiný styl, díky sklářské kariéře trošku jiné myšlení. 

U některých vašich výrobků jsme se setkali i s názorem „Je to pěkný, ale je to kýč“. Co vy na to?

To je hrozně jednoduchý, záleží na tom, kdo to říká. Lidi jsou různí, někdo tomu rozumí, někdo nerozumí. Kolikrát i ti, kdo tomu rozuměj, tak to pochválí. Já na to vůbec nedbám, protože i kýč se dobře prodává. Když se něco dobře prodává, tak uvažuji, že to je hezký, a otázka „co je to kýč“ je přece strašně komplikovaná.

Jak jde u vás dohromady komerce a volná tvorba?

My máme zaměstnance a ty potřebuji nějak uživit a děláme pro každého, kdo si u nás chce něco objednat. Pro jednotlivce i pro firmy. Jsou tři okruhy prací. Jednak jsme subdodavatelé pro další firmy, například pro výrobce lustrů. Pak jsou různí umělci, co k nám jezdí, to je zase taková ta druhá parta. Přijede k nám umělec, má nějaké vize, nápady a my je přeneseme do skla. A konečně je třetí kategorie, to jsem já jako Pačinek a to je asi to, o čem se bavíme. To jsou věci, co si chci vyzkoušet.  Někdo řekne „Hele, uděláš mi pejska, hada?“ A já jdu a zkusím to. A něco vznikne, něco se povede na poprvé, něco třeba na popátý. To není o tom, že bych o tom nějak hodně přemýšlel. Jdu to zkusit, selský rozum mi říká „Udělej to takhle“ a ono to nějak dopadne. 

Máte nějak rozděleno, co vytváříte zde v Kunraticích a co v Lindavě?

Teď jsem to vyřešil, mám už jen jednu sklárnu. Doma v Lindavě jsem pec zhasnul a galerii zrušil. Já už to plánoval delší dobu, protože mít dvě sklárny není sranda, ale ten koronavir to urychlil o rok. Takže teď už mám jasno, všechno dělám tady a je to pro mě lepší. Přehodnotil jsem svůj život a budu bydlet tady. Je vůbec něco, co vás na vaší práci štve?

Tak štve mě spousta věcí, ale já jsem optimista, takže to vždycky nějak schroupnu. Ale co mě opravdu štve, je, když pro nějakého zákazníka něco vyvzoruji a on pak přeběhne k jiným, levnějším sklářům a sklárnám. Já jsem člověk, kterej, když někdo řekne „Poslyš, je toto reálné, dokázal bys to?“, tak jdu a zkusím to, je to pro mě výzva. Jde to? Dokázal bych to? Přemýšlím o tom tak dlouho, až se mi to nakonec většinou povede. Ale to je zkušeností, kterou si musíte v životě vybudovat. Jenomže pak ta věc vznikne, je krásná, je jednoduchá, a když tam ten fígl najdete, tak to už může zopakovat kdekdo, tedy když je jen trochu šikovnej.A pak mě štve politika a zákony. Třeba když vyrobím sklo, dám ho na fakturu a dotyčný mi nezaplatí. Udělá si jinou firmu a já ty peníze už nikdy nedostanu. Člověk musí být i psycholog, aby toto odhadnul. Mně teď takto visí ve vzduchu milion a půl, který již nikdy nedostanu.Skončeme optimisticky. Obligátní otázka na závěr, co vás na vaší práci nejvíc baví?  

Já mám jen jeden koníček a to je moje práce. Tedy, v poslední době jsem o tom hodně přemýšlel a zjistil jsem, že já opravdu nemám žádný jiný koníček. Ale mám moji krásnou manželku a to je takový můj druhý koníček. Pochopil jsem, že se chci věnovat jí, sám sobě, nám všem. To jsem dřív nechápal. Byl jsem takovej hrr do práce, práce, práce. Utekla mi spousta věcí, děti mi utekly, jak se říká mezi prstama, protože jsem pořád jen pracoval. Ono to taky není dobrý.Děkuji za rozhovor.          Text, foto, video Mad, videorozhovor Darka