SALANSKY & Co., liberecké designové studio bratří Jana a Ondřeje Salanských, provokuje vizemi nejen skleněnými

Designové studio SALANSKY & Co. vede Jan se svým bratrem Ondřejem a při práci se vzájemně doplňují. V únoru sourozenci otevřeli showroom (nad kavárnou Sweet City na rohu Ruprechtické a Budyšínské ulice). Zde se uskutečnil i náš rozhovorMáte v rodině nějaké kreativní příbuzné?

Jan Salanský: V podstatě ne, ale je pravda, že naše máma má textilní školu a my ji od malička sledovali při šití nejen oblečení, ale i kostýmů na různá představení. Takže ta kreativita může pocházet od ní.

Ondřej Salanský: Rodiče nás vedli k hudebnímu vzdělání, takže to bylo spíš o té kytaře a o bicích. Naši tehdy měli rockový klub Golet. Tam jsme vlastně vyrostli, tam také mohlo být to podhoubí.Kdy jste dospěli k rozhodnutí „Ano, toto chci dělat“ a začali na tom pracovat?

Jan Salanský: Já k tomu tíhl od mala. Přitahovalo mě kreslení, fotografie. Kreativní činnosti mě uklidňovaly. Střední škola byla tvorba a design nábytku. Opravdu se to zlomilo na vysoké škole, která mi převrátila pohled na svět a ukázala cesty k tvorbě.

Ondřej Salanský: Mě k tomu dovedl bratr. Já vystudoval strojní průmyslovku. Tam to o nějaké kreativitě nebylo vůbec. Pak jsem postupem času vystudoval na TUL marketing, což je již obor kreativnější. S bráchou jsme se na společných projektech ale potkali až v dospělosti, já jsem o šest let starší. Pořádali jsme třeba různé opravdu velké akce i v zahraničí. Postupně to dospělo do fáze spolupráce na 100%.Jak jste si rozdělili funkce ve firmě? Většinou se o vás píše, že Jan je hlavou, která tvoří, a Ondřej zajišťuje marketing...

Jan Salanský: Ono to je vždycky propojené. Brácha podle mě nedělá úplně marketing, ale spíš zodpovídá za produkční část. A produkční část zpětně dává mantinely kreativitě, což je pro mě super. Okamžitě dostávám zpětnou vazbu od někoho zvenčí, od někoho, kdo nežije v mé kreativní bublině.

Otázka na Jana. Předpokládám správně, že fakultu umění a architektury liberecké TUL jste zvolil proto, že tam tehdy působil Bořek Šípek?

Jan Salanský: Ano, to byl jeden z důvodů. Já se původně hlásil i do Ústí (Poznámka: Univerzita J. E. Purkyně), tam jsem se nedostal a jedna z dalších možností byl čerstvě založený Enviromental design tady v Liberci, který vedl Bořek Šípek.
Než jste s bratrem založili vlastní firmu, působil jste po studiích v Preciosa Lighting jako designer. To je pozice, po které řada absolventů škol marně touží. Proč jste již po třech letech odešel?

Jan Salanský: Pozice designera je v Preciosa Lighting různá. Já zpočátku pracoval na pozici designera, který převezme od klienta zadání, jak má svítidlo vypadat, a designer tomu dá vyrobitelnou formu a pošle to do výroby. Byla to skvělá zkušenost, ale já potřebuji autorství dávat víc na povrch. Vedení od začátku vědělo, že nemůžu osm hodin sedět na jedné židli a že potřebuji víc kreativity. Tak mi dávali stále více i jiné úkoly, například když přišel klient, který si nevěděl rady

Jako vítěz soutěže Master of Crystal jste asi nešel do Preciosy, ale Preciosa přišla za vámi…

Jan Salanský: Ne, oslovil jsem je já. Oni mě zařadili do jakéhosi startovacího kempu pro studenty absolventy a pak mě na základě toho přijali. Vzhledem ke zkušenostem jsem získal i post ve štábu té soutěže.Když se člověk podívá na vaše portfolio, zaujme ho nejen kreativita, ale i to, jak široce jste rozkročený mezi materiály, technologiemi a vyjadřovacími prostředky. Je to dáno požadavky zákazníků, nebo to je filozofie vaší práce?

Jan Salanský: Dá se říci, že to je filozofie. Například to sklo je pro mě spíš prostředníkem sdělení než primární tvůrčí hmotou. A také to je o těch příležitostech. V současné době máme víc příležitostí pracovat se sklem a baví nás to, což je super. Ale jsme otevřeni jakékoliv matérii, se kterou se dá pracovat a je nám blízká.

Na TUL spolupracujete s katedrou materiálů, takže nejste jen designer, ale i technik, vědecký pracovník. Co je u vás vejce a co slepice? Designerská idea a pak hledání technologie, způsobu, jak věc vyrobit, anebo naopak přijdete na technické řešení a následně ho zúročíte v práci designera?

Jan Salanský: Každému tvůrčímu procesu u nás předchází rešerže a analýza toho, proč má daný produkt vypadat, jak vypadá. Primárním materiálem, se kterým pracuji na katedře materiálů, je geopolymer, což je v podstatě umělý kámen. Mým úkolem je analyzovat, co se na základě zjištěných vlastností dá z materiálu vyrobit. Možností je celá řada, my hledáme nejvhodnější cestu.Když jsme u toho, jak to bylo se světélkující kolekcí Underground? Tam šlo o hledání, jak uplatnit sklo s europiem, nebo jste měl nápad a hledal způsob, jak sklo rozsvítit?

Jan Salanský: To vyplynulo z možnosti účastnit se na IGS a tvořit ve firmě vyrábějící svítidla. Když jsme zvažovali, s čím přijdeme, tak jednou z možností bylo vyrobit svítící tableware. Ale nechtěli jsme, aby v tom byly vidět nějaké ledky, protože by to působilo lacině. Tak jsme hledali cestu, aby sklo svítilo samo o sobě. Řešením bylo přidání vzácných zemin do skloviny, konkrétně europia.

Jak je koncepce Underground úspěšná obchodně?

Ondřej Salanský: Křišťálového Undergroundu (pozn.: z klasického křišťálového skla bez europia), což jsou například zde vystavená závěsná svítidla, jsme měli již tři realizace. Otázkou je úspěšnost Undergroundu s europiem. V pražském showroomu Preciosy to úspěšné nebylo. Instalace a využití jsou pro zákazníka složité, špatně uchopitelné. Musí mít UV zdroj a tak dále.

Již během studií jste vyhrál cenu Master of Crystal a tvořil jste i na IGS 2015. Vždy šlo o velmi originální věci. Jak se vám, nebo vašemu bratrovi, daří v komerční sféře prosadit originalitu?

Ondřej Salanský: Je to samozřejmě složité, protože se snažíme nabídnout věci, které lidi nutně nepotřebují, a poptávka se hodně mění na základě doby. Ale my dlouhodobě pracujeme všemi kanály, sociálními sítěmi počínaje a osobními kontakty zdaleka nekonče. Takže se nám podařilo proniknout například i do showroomu v Dubai. Je to trpělivá práce krok po kroku, těžká věc, ale daří se nám to, zakázky přicházejí.

Jan Salanský: Zatím jsme také měli štěstí na klienty, kteří nám dávali volnou ruku. Vědí, že si do toho nenecháme moc kecat, a výsledek se jim líbí. Klienti si nás pak ústně předávají.Základem vaší produkce jsou originály nebo limitované edice několika unikátních kusů. Máte nějaký designerský produkt, který se vyrábí sériově?

Jan Salanský: Zatím ne, ale určitě bychom toho rádi docílili. To je přece sen každého designera. Vytvořit něco, co má charakter, estetiku a zároveň to je široce dostupné.V nějakém rozhovoru jste uvedl, že vašimi nástroji jsou tužka, papír, fixy, metr, pravítko, přímočará pila, všechny druhy materiálů, notebook, tablet, telefon a vlastní hlava. Nehledě na i jinak zajímavé pořadí mě zaujalo, že výpočetní technika u vás rozhodně nefiguruje na prvním místě. Jak vidíte používání techniky v umělecké činnosti?

Jan Salanský: Počítač je dnes nezbytná věc, už jen pro ověření měřítka, pro komunikaci s výrobou a tak dále. Chce-li ale člověk v počítači něco opravdu přesně navrhnout podle své představy, musí dokonale znát software. Nezná-li ho, tak ho počítač omezuje. I pro mě je někdy jednodušší si věc vymyslet v hlavě a případně si nápad zhmotnit jiným způsobem, třeba tou tužkou a v počítači si pak třeba jen ověřím hodnoty.

Ondřej Salanský: A počítač skousne všechno. Proto brácha uvedl tu přímočarou pilu a další nástroje. My si věci kolikrát sami vyrobíme, dojdeme si do té sklárny. Nejsme designeři, kteří něco navrhnou v počítači a pošlou to dál. My jsme zaměřeni komplexně. Víme, co nám materiál dovolí, proto je nezbytnou součástí ruční práce.

Co chystáte v nejbližší době?

Jan Salanský: Teď se těšíme na Anifilm, na kterém již potřetí budeme reprezentovat Křišťálové údolí. Tentokrát to bude ochutnávka našeho zatím největšího díla, které chystáme, také v rámci Křišťálového údolí, pro Severočeské muzeum. Bude to největší skleněný žebřík na světě, postavený uvnitř věže muzea.

Ondřej Salanský: Na Anifilmu, který začíná 10. května, bude třímetrový segment jako ukázka. V muzeu bude slavnostní odhalení hotového díla 20. srpna.

Děkuji za rozhovor a přijdu se určitě podívat.       Ptal se a fotografoval Mad