Vést kroniku města je velký závazek. Jaroslava Kunátová, kronikářka Jilemnice, o tom ví své

Kronikářkou je již víc jak tři desítky let a o životě ve svém městě stále píše ručně inkoustem na nelinkovaný papír kronikářských knih.

Kronikářka Jaroslava Kunátová
Kronikářka Jaroslava Kunátová

Pojem kronika je odvozený z řeckého chronos, čas. Zdálo by se tedy, že kroniky mají původ v antice. Ve skutečnosti jde o literární formu, která se ve středověku vyvinula z letopisů neboli análů. Je pravda, že ty měly základ opravdu ve starém Římě, kdy primárně zaznamenávaly posloupnosti úřadování vysokých hodnostářů.
Nejstarší českou kronikou je latinsky psaná Kosmova kronika. Pochází z počátku 12. století a jejím autorem byl Kosmas, děkan pražské svatovítské kapituly. První kronikou psanou česky je Kronika tak řečeného Dalimila. Ta je o dvě století mladší a je psaná ve verších. O jejím autorství se dodnes vedou spory. Do diskuse svého času výrazně zasáhl již zesnulý Tomáš Edel, dlouholetý ředitel Podještědského muzea v Českém Dubu, který přišel s odvážným, leč mnoha badateli rozporovaným tvrzením, že autorem byl johanitský komtur Jindřich z Varnsdorfu.Ještě relativně nedávno musely být kroniky psány ručně a archivním inkoustem.Kroniky jsou z hlediska historického mimořádně důležitým zdrojem informací a mají velký významu pro tvorbu historické paměti národa. Jen je třeba mít na paměti, že zejména u těch nejstarších nelze mluvit o vědeckém přístupu k popisu historie a jejich tvrzení je třeba dávat do kontextu s dalšími zjištěnými fakty. Povinnost vést kroniku ukládá městům a obcím dokonce zákon a pro vedení kronik platí poměrně striktní pravidla. Některá z nich definují pro laika až překvapivé detaily. Dlouhá léta platil zákon z roku 1920 a zákon nový, reflektující překotný vývoj informačních technologií, ho nahradil až roku 2006. Jednou z největších změn bylo, že od té doby je povoleno kroniku psát na psacím stroji nebo na počítači.Fotky nesmí být vlepovány do textové části, ale kreslit obrázky je povoleno.K městům našeho kraje, které se můžou pochlubit kronikami opravdu vzorovými a dodnes vedenými v tradičním stylu, je Jilemnice. Zde je kronikářkou paní Jaroslava Kunátová. Cesta paní Kunátové k pozdějšímu psaní městské kroniky začala na jilemnické ZŠ Komenského, kde učila a léta vedla školní kroniku. Historie školy sahá až do roku 1899 a během dnů otevřených dveří se chlubí kronikami psanými od roku 1971, přičemž kroniky ještě starší jsou uloženy ve Státním okresním archivu Semily.
„Třicet jedna let jsem učila a pak jsem pracovala skoro dvacet let na městě. Kdybyste věděl, co všechno jsem já stihla,“ začíná svůj popis cesty k městské kronikářce paní Kunátová a skromně zamlčuje, že pod slovy „jsem pracovala skoro dvacet let na městě“ se skrývá šestnáct let v roli starostky a čtyři roky funkce místostarostky. Městská alba a kroniku pro město tvoří od roku 1992.Do kroniky se patří zaznamenat nejen významné události, ale i okamžiky každodenního života.Jaroslava Kunátová pokračuje: „Přede mnou městskou kroniku psali pan Luštinec a pan Vejcl, ale ti pak měli jiné povinnosti. (Pozn. red.: Jan Luštinec, emeritní ředitel jilemnického muzea, je badatel a velký lokální patriot, Zdeněk Vejcl byl ředitelem ZŠ Komenského.) Sháněla jsem kronikáře a nikoho jsem nesehnala. Problémem bylo již jen to, že většina uchazečů neměla hezký rukopis nebo neuměla psát perem. Tak jsem si řekla, že to na chvilku vezmu. A jak vidíte, takhle to dopadlo. Ve funkci přitom na takové věci nemáte moc času a kroniky jsem psala po nocích.“Jaroslavě Kunátové se do městské kroniky podařilo získat podpisy mnoha významných osobností.Psát kroniku je řehole. Ač dnes zákon umožňuje vést kroniku na počítači a na konci roku ji vytisknout, svázat a potvrdit počet listů, jilemnická kronikářka dodnes píše do knih s očíslovanými listy ručně inkoustem a nepoužívá ani psací stůl. Vysvětluje: „Já jsem malá, tak sedím v obýváku u konferenčního stolku a píšu kroniku na klíně.“ Propisovačka nebo fixy jsou zakázané, inkoust nesmí být barevný a má být dokumentární. Přísná jsou i další pravidla. U ručně psané kroniky například neexistuje vkládání fotek nebo novinových výstřižků, tyto dokumenty musí být pečlivě popsány a uloženy ve zvláštní příloze. Přesto jsou jilemnické kroniky plné obrázků. Paní Kunátová využila jinou možnost, vysvětluje mi: „Do kroniky nesmíte nic lepit, ale můžete kreslit. Nejlépe akvarelovými pastelkami a tuší. Tak jsem začala přidávat obrázky. Já před tím totiž také učila výtvarnou výchovu. Pastelky musíte jen opatrně navlhčit, jinak se papír zkroutí.“Poznáváte podpisy manželů Zátopkovách, Ludvíka Daňka a dalších našich olympioniků?„Kronika se píše po kapitolách, školství, průmysl, zemědělství a tak dále. Pro podklady si chodím za příslušnými lidmi, něco mi sami posílají. „Pomocnou berličkou můžou být i pamětní knihy. Kronika je od toho, že se musí psát opravdu o životě města, tady třeba píšu, co kolik zrovna stojí. Hodně náročný byl rok stého výročí republiky, jen ta spousta akcí, kterou bylo nutno podchytit,“ přibližuje dále svoji práci kronikářka Kunátová.Školní kroniky nejsou pravidly tak striktně svázané a tak třeba ty ze ZŠ Komenského v Jilemnici obsahují bohatý fotomateriál vlepený přímo do textu..Listuji jednou ze vzorně vedených kronik města Jilemnice a vybavuje se mi první hodina dějepisu na gymnáziu, kterou naše moudrá učitelka uvedla rozpravou o tom, že z hlediska historické vědy jsou jediným věrohodným zdrojem informací hmotné památky, stavby, vykopávky a tak dále, památky písemné mohou být zatížené subjektivním pohledem pisatele na věc nebo dokonce z různých pohnutek úmyslně zkreslené. Věřím, že o tradičně vedených jilemnických kronikách to neplatí.
Čas půvabných kronik ručně psaných na nelinkovaný papír knih v kožených deskách bohužel končí. O tom jsme se přesvědčili, když jsme si šli do ZŠ Komenského prohlédnout kroniky psané paní Jaroslavou Kunátovou, kterými začala svou kronikářskou kariéru. Těšili jsme se také, že je porovnáme s kronikami posledních let, ale ty škola nemá. „Teď se již zhotovují výroční zprávy. Tam jsou i fotky a tak klasické kroniky od určité doby nevedeme,“ vysvětluje nám učitelka prvního stupně Jana Matoušková. Škoda, kronika svázaná z papírů A4 potištěných po jedné straně postrádá člověčenství krasopisu vytvořeného na klíně po nocích u konferenčního stolku a ilustrovaného akvarelovými pastelkami.

Text a foto Mad

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace