VIZE a REALITA, Radim Kousal, výrazný spolutvůrce tváře moderního Liberce, bilancuje s Richardem Černým v liberecké knihovně

Málokterá výstava v Krajské vědecké knihovně Liberec obsadí dvě patra a zároveň zdánlivě nabídne méně exponátů. To jí ale rozhodně neubírá na zajímavosti, protože napsat „zdánlivě“ je na místě. Jádrem klasické části výstavy jsou sice „jen“ velkoformátové fotografie mladé básnířky a fotografky Zuzany Lazarové, zobrazující z různých úhlů tři Kousalovy a Černého liberecké projekty, Forum, knihovnu a nedávno dostavěný bytový komplex na Masarykově třídě, bohatý výběr z dalších 420 vizí a pěti desítek projektů zrealizovaných za 23 let spolupráce architektů Kousala, Černého a jejich studia SIADESIGN Liberec, vám však nabídnou dvě videa a výpravný katalog. Autorem videí je Michal Jánoš, další mladý tvůrce podepsaný pod výstavním projektem VIZE a REALITA. Video VIZE naleznete na vimeo.com ZDE a video REALITA pak ZDE. Vyzvednete-li si v knihovně výše zmíněný katalog, můžete si VIZI a REALITU tandemu Kousal – Černý projít důkladně v klidu domova a třeba si během té procházky dát něco dobrého, tentokrát již z vašich domácích zdrojů.
Katalog je uspořádán tak, že z jedné strany listujete vizemi a z druhé realitou, což je zajímavé řešení, které bohužel na druhou stranu znemožňuje přímou konfrontaci virtuálního světa s realitou u projektů realizovaných. Kromě prezentovaných komplexů a jednotlivých budov je na koncepci projektu VIZE a REALITA pozoruhodné to, že Lazarové a Jánošovi byla dána absolutní tvůrčí svoboda, jak architekturu ztvárnit, což znamená, že divák má v druhém plánu fascinující možnost pohledu na architekturu očima třetí osoby. Tento pohled pak můžete porovnat s katalogem nebo dokonce s vlastním pocitem, protože jen v Liberci denně procházíme okolo téměř desítky Kousalových realizací.

---

S Radimem Kousalem přinášíme u příležitosti jeho životního jubilea rozhovor.

Jsou profese, pro které je typické, že je člověk na vrcholu schopností v určitém období. Kdy je na vrcholu tvůrčích sil architekt?

Tak rozhodně to není jako u sportovců nebo matematiků, kteří jsou na vrcholu většinou jako mladí. U architektů to je po padesátce, kdy získáte zkušenosti k inspiraci, kterou máte. Ta prostě musí přijít, tu musíte mít. Dále to je řemeslo, které se naučíte od lidí, se kterými jste spolupracovali. Já jsem se od každého určitě něco naučil. Myslím, že ten vrchol pak leží někde mezi tou padesátkou a sedmdesátkou. Třeba Oscar Niemayer (pozn.: proslulý brazilský architekt žijící v letech 1907 až 2012) vydržel tvořit do svých sto dvou let.

Když tedy srovnáte Radima Kousala s čerstvým diplomem v kapse a Radima Kousala dnes bilancujícího, v čem je rozdíl?

Myslím, že po škole je nejdůležitější mít ambice. Jinak postupy se nemění, mění se nástroje. Samozřejmě tehdy byla jiná doba, všechno jsme kreslili ručně, já ještě na škole počítal na logáru (pozn.: logaritmické pravítko, dnes muzeální výpočetní pomůcka.). Nyní projektujeme ve virtuálním prostoru. Přesto naším hlavním nástrojem zůstává stále naše vize, schopnost se myšlenkově navrhovaným domem procházet. Práci s tou vizí je třeba se naučit kultivovat, rozvíjet a to se dostavuje s lety.

V souvislosti s používáním moderní techniky jsou někteří architekti toho názoru, že je nadužívána a deformuje pohled autora. Někteří dokonce dodnes vše kreslí ručně a teprve pak to převádějí do 3D programů. Jak se na to díváte vy?

Ano, programy můžou tvůrce ovlivnit a svým způsobem i deformovat architektonické návrhy. Zejména když autor svoji myšlenku podřizuje snazší cestě návrhu zejména v případě, kdy převedení dobrého nápadu do virtuálního prostoru vyžaduje větší úsilí a při slevení z původních požadavků výsledek vypadá podobně. A proto tím hlavním nástrojem všech tvůrčích profesí musí být vize. Dokonce, třeba když jsem pracoval u Jeana Nouvela, tak ten ani nekreslil. U něj se tradovalo, že nakreslí metr čáry za měsíc. On se přirovnával k režisérovi. Týmu řekl, jakou má představu, a pak jen vybral variantu, která se do jeho myšlenky trefila.

Pracoval jste nejen ve Francii, ale i v USA a v Alžírsku. Jak se liší přístupy k práci architekta v těchto zemích?

V Alžírsku jsem pracoval čtyři roky na poli technické kooperace při Ministerstvu urbanismu. Ale třeba ve Francii jsem působil v architektonické kanceláři již zmíněného hvězdného Nouvela. Tam byla normou profesionalita zaměstnanců. Tam nikdy nikdo neřekl, že něco neumí udělat nebo že neví, co má udělat. Také šéfy projektů tam byly ženy. Jednou jsem se zeptal, jestli to má šéfka chce tak, nebo jinak, a ona mi řekla, že to je moje věc, že to přece já musím vědět. Dala mi jasně najevo, že si přece musím stát za svým názorem. Ve Francii je také obrovský kult hvězd. Daleko větší než třeba v těch Spojených státech, kde je architekt velmi podřízený developerovi, investorovi. Tam je důležité postavit stavbu a dobře ji pronajmout. V USA je architekt nástroj, zatímco ve Francii je architekt hvězda, která se nechá fotit na titulní stránky časopisů.

Na jednom článku o porevoluční architektuře mě zaujal nadpis „Posametová architektura, šťastná éra, které chybí hvězdy“. Je to pravda?

Ano, souhlasím. Tady sice byly hvězdy, na začátku té doby například ještě žil Hubáček, na kterého se obraceli i architekti ze zahraničí, třeba kvůli dvěma pražským projektům jsme byli spolu v Paříži. Ale Hubáček byl v té době jedinou takovou osobností, která přesahovala hranice. Jinak tu hvězdy evropského formátu chyběly.

Já tady na vaší výstavě před chvílí viděl video, na kterém defiluje množství vizualizací pro zahraniční klienty, například až z Bahrainu. Je pro českou architektonickou kancelář obtížné proniknout ven?

No jo, ale to jsou vize, projekty, které se nerealizovaly. Ten Bahrain byl tendrový projekt, kdy se český developer snažil vyvézt české lázeňství, ale tím to skončilo. Proniknout do zahraničí je obtížné, protože to vyžaduje finanční zázemí a velkou kancelář. Třeba když jsme se účastnili toho projektu pro Bahrain, tak nám řekli, že kdybychom tam měli kancelář, tak jsme bohatí. Ale to by znamenalo velkou počáteční investici.

Vraťme se do Liberce. Které období podle vás bylo pro Liberec architektonicky nejšťastnější?

Já myslím, že to období stále průběžně probíhá, ačkoliv o budování velkých sídlišť to úplně jednoznačně říci nelze. Slavné období bylo třeba v době, kdy byl postavený Ještěd a pak samozřejmě obchodní dům Ještěd, který měl architektonicky celorepublikový význam. A myslím si, že právě teď přichází nové dobré období liberecké architektury, kdy vzniká i řada zajímavých obytných budov a komplexů, například jako je Park Masarykova. Bohužel se do toho vývoje promítá i určitá společenská krize a to, že město nemá na investice. A když přemýšlím, co zde postavil stát, tak mě vlastně napadá, že jediná velká veřejná stavba za státní peníze, která se zde po revoluci postavila, je knihovna.Když jsme u té knihovny, která patří k vašim nejvýše oceňovaným projektům, před chvílí jste na vernisáži své výstavy vysekl poklonu paní emeritní ředitelce Věře Vohlídalové (pozn.: první ředitelka nové liberecké knihovny), když jste prohlásil, že by mohla být vzorem osvíceného investora. Setkal jste se někdy s opakem, kdy jste nakonec řekl, končím, pod tuto zakázku se nepodepíšu?

Ano, to se může stát, asi jsem to i někdy udělal, ve většině případů když jsme si nesedli hned na začátku. Ale jinak si přece investor architekta vybírá. Buďto vypíše soutěž nebo dá na doporučení, na svoji zkušenost, líbí se mu předchozí realizace architektonického studia. Jde v podstatě i o nějakou chemii mezi oběma stranami, takže by k tomu docházet nemělo.

A jak by měl architekt postupovat, aby se mu navzdory překážkám podařilo svoji vizi prosadit?

Třeba vypsanou veřejnou soutěž na okresní archiv v Chrudimi jsem vyhrál v poměru osmi ku třem hlasům poroty. Pak jsem přijel na první jednání o realizaci mého projektu a tam byl zástupce investora, památkářů a ředitel archivu. Jim patřily ony tři hlasy, které byly proti mému projektu. Seděl jsem tam se třemi nejpodstatnějšími osobami a všechny hlasovaly proti. Tak říkám, no dobře, tak jo. A teď budeme hledat styčné body, ve kterých se shodneme. Nakonec se to podařilo a archiv získal i nějakou cenu.

Kdosi pravil, že dnešní architekti jsou mistři líbivých vizualizací a realita pak vypadá zcela jinak. Nelze, myslím, popřít, že by na tom nebyl kus pravdy. Jak se k tomuto nebezpečí podbízivých obrázků stavíte vy?

V podstatě to je tak trochu téma i této výstavy, Vize a realita. Současné technologie, se kterými pracujeme, umožňují projekt prezentovat v lepší virtuální realitě, než je realita. A architekti chtějí pochopitelně v soutěžích uspět, investoři přemluvit politiky. V Liberci na to již reagovala Kancelář architekta města (KAM). Například když my tam přinesli projekt Rezidence Horská, tak obsahoval hodně zeleně. A taková opravdu byla naše vize, chtěli jsme ty domy zasadit do přírody. KAM se přesto ujišťovala, že to není jen virtuální realita, ale skutečná součást záměru. Trvá na tom, že bude zanesena do každého stupně dokumentace. Chtějí mít záruku, že investor během realizace najednou nezačne šetřit. A třeba když se podíváte na vizualizace Parku Masarykova a na náladové fotografie Zuzany Lazarové, zjistíte, že třeba v tomto případě se vizi podařilo naplnit i v realitě.

Architektovými pomníky jsou jeho realizace a těch máte dost. Přesto, nepotěšilo by vás, kdybyste někde měl pamětní desku, bustu nebo kdyby alespoň bylo na budově uvedeno, že jde o vaše dílo? Na které z vašich staveb byste takovou cedulku viděl nejraději?

Je faktem, že za první republiky se architekti na fasády běžně podepisovali. Kam bych já tu ceduli umístil? Tak v Liberci by to byly ty tři stavby, které jsou tady na výstavě prezentované.  Myslím, že na knihovně i někde uvedený jsem. Takže zbývá Park Masarykova a OC Forum Liberec. Ale těch staveb by bylo mnohem víc. A pamětní desku? Tu již mám (smích), dali mi ji vnukové k sedmdesátinám na rodný dům v Benešově. Odhalila ji paní starostka. To mě šokovalo a byla to docela dobrá legrace.

Děkuji za rozhovor          Text a foto Mad