ZOO Liberec se aktivně spolupodílí na tom, aby naši potomci měli co obdivovat nejen v expozicích, ale především ve volné přírodě

Red.: Vaše aktivity jsou velmi široké, ale převážně se vážou k ochraně nebo spíš záchraně rozmanitosti přírody. Stačí letmo pohlédnout na váš FB. Mě ale zaujala poměrně nenápadná akce, kdy se dala dohromady skupina nadšenců a přes půl zeměkoule odletěla zachraňovat mořské želvy. A nebylo to poprvé, o českých aktivitách v boji proti vyhynutí mořských želv na Borneu pojednává i jeden z dílů úspěšného seriálu České televize Češi zachraňují. Jak to začalo?

Pavel Zoubek: Již v roce 2018 se dala dohromady skupina terénních pracovníků Zoo Liberec a dokumentaristů ze Slovenska, která si dala za cíl pomoci populaci mořských želv v Berau na Borneu ve spolupráci s německou organizací Turtle Foundation a českou organizací Chráníme mořské želvy. Do této skupiny postupně přibývali další lidé, kteří s jednotlivými akcemi pomáhali. 

Red.: Předpokládám, že minimálně část nákladů si účastníci platí sami, ale asi to nepokryje všechno. Z jakých zdrojů jsou záchranné projekty, konkrétně tedy ten želví, financovány?

Pavel Zoubek: Hlavním hybatelem těchto akcí je Zoo Liberec, která vedle svých terénních pracovníků, kteří se tomu naplno věnují, na tyto a podobné projekty dává 2 Kč z každé vstupenky. Dále je to internetová televize Mall.tv, která poskytla finance na produkci a tvorbu dokumentů, a další donoři, jako například Zoo Olomouc, Bushman, Turtle Foundation a další jednotliví dárci, kterým patří obrovský dík a bez jejichž podpory by se nic takového neuskutečnilo.

Red.: Jak si lidi pro tyto akce vybíráte? Přímo někoho oslovíte, nebo pověsíte výzvu na FB?

Pavel Zoubek: V mnoha případech se jedná o tým lidí, který stojí za myšlenkou, a na základě typu projektu se většinou osloví konkrétní lidé se specifickými schopnostmi a dovednostmi. K hledání lidí jsme zatím sociální sítě nevyužili, ale i to je v budoucnu možné.

Red.: Jaká kritéria musí člověk splňovat, aby se mohl zúčastnit?

Pavel Zoubek: Kromě konkrétních schopností a dovedností, jako je třeba práce s kamerou, znalost místního jazyka a reálií nebo zdatnost v IT, je důležité, aby byl člověk především flexibilní, vytrvalý fyzicky i psychicky, nevadily mu občas bojové podmínky a aby byl komunikativní a dokázal podržet tým.

Red.: Balení asi neprobíhá jako na dovolenou, co si nesmím zapomenout?

Pavel Zoubek: Do určité míry to je podobné, jako když jedete na výlet do přírody. Nesmíte zapomenout na svítilnu, která má ideálně také červené světlo, které není pro zvířata tak rušivé, vodotěsný vak, multifunkční nůž, GPSku, fotoaparát, stan, zápisník a počítač. Dále to už většinou záleží na náplni cesty a na jednotlivcích. Každý je zvyklý na něco jiného, a tak třeba někdo nemůže postrádat kapesní presovač na kávu.

Red.: Borneo je široký pojem, kde jste konkrétně působili a co jste tam dělali?

Pavel Zoubek: Vše se odehrálo v oblasti Berau na souostroví Derawan, kde se podařilo dopadnout pytláky zaměřené na sběr želvích vajec a používající výbušniny k rybolovu. Necelý rok poté se s pomocí místních autorit podařilo přesvědčit obyvatele ostrova Derawan, který je vyhlášený prodejem želvoviny, aby své zásoby výrobků z želvoviny odevzdali, a zároveň byli varováni, aby obchod se želvovinou neobnovovali, jinak jim hrozí vězení. Za tyto akce byli pak všichni zúčastnění vyznamenáni medailí za mimořadný přínos k ochraně biodiverzity z rukou českého velvyslance Ivana Hoťka v Indonésii. Bohužel, prodej želvoviny se na ostrově Derawan i přes předchozí varování opět objevil, a proto došlo k další akci, při které byla zatčena místní trhovkyně, která želvovinu začala znovu prodávat, a v současné chvíli se čeká na soud. Tento odstrašující případ snad bude dostatečnou prevencí před dalším obnovením obchodu se želvovinou v oblasti. (Všechny tyto akce byly zdokumentovány a jsou k dispozici na internetové televizi Mall.tv.)

Red.: Jaký je den záchranáře? Jak probíhá komunikace s místními strážci?

Pavel Zoubek: Jelikož se jedná o akce, které mají měnící se křivku vývoje a kýžený výsledek není nikdy jistý, tak můžu s jistotou říci, že téměř každý den je jiný. Od přípravných fází v České republice po komunikaci s místními orgány v Indonésii až po dohlížení na průběh samotné akce a následné kroky po ukončení. Co se týká samotné komunikace, tak je to jako kdekoliv jinde na světě, pokud narazíte na vstřícné a chápavé lidi, tak se prostě nějak nakonec domluvíte.

Red.: Mě by na takové výzvě nejvíce lákalo to, že bych měl šanci poznat věci, které běžnému turistovi dávno skryla hradba turistického průmyslu. Takže, co vás na tamějším životě a životním rytmu nejvíce překvapilo?

Pavel Zoubek: Po nějaké době, co jsem v Indonésii strávil, mě už nepřekvapí téměř nic. Musím však podoktnout, že je to zcela jiná kultura, kde čas plyne o dost pomaleji a ne vždy vše funguje, jak má. Takže se často stává, že loď má zpoždění třeba dva dny, protože zrovna není součástka na opravu. A to, že je něco rozbité, námořníci zjistí až ve chvíli, kdy se má vyjíždět.

Red.: Lze říci, kolik želv jste zachránili?

Pavel Zoubek: Toto je spíše otázka na ochranáře, kteří se věnují ochraně hnízdících želv na konkrétním místě. My jsme udělali kroky, u kterých se přímo nedá říct, kolik želv to do budoucna zachrání. Můžeme jen odhadovat, když se při zatčení pytláků zabavilo 1209 vajec, která se nasbírala za necelý týden, a na sběr pytláci vyrazili dvakrát do měsíce, tak to odhadem může dělat cca 29 000 vajec za rok.

Red.: Důležitou součástí ochrany mořských želv je i působení na místní obyvatele. Na tom jste se také podíleli?

Pavel Zoubek: Vedle nárazových přednášek na místních školách, když nás osloví místní učitelé, jsme v jiné částí Indonésie rozjeli projekt "z pytláka učitelem", kde se bývalí pytláci, kteří byli také díky teréním pracovníkům Zoo Liberec zatčeni, stali ambasadory ochrany přírody a objeli dohromady 26 škol, kde předali žákům svou přímou zkušenost a přednášeli o důležitosti zdravého a funkčního mořského ekosystému. Za toto byli nakonec odměněni malou rybářkou lodí, která jim nyní slouží jako udržitelná alternativa k obživě v místních přímořských podmínkách.

Red.: V již zmíněném dokumentu ČT je jako jedna z podmínek záchrany mořských želv přeorientování řemeslníků z výroby želvoviny na jiné materiály, jak se to daří?

Pavel Zoubek: Na to je velmi těžká odpověď. Je to určitě vhodná alternativa a výrobky z kokosu jsou opravdu pěkné, ale spousta lidí stále touží po té "krásné" textuře šupin z krunýře karety pravé, a proto se trhovci často nechtějí vzdát prodeje želvoviny. Navíc je práce s kokosem náročnější a kokos se v Indonésii válí všude, proto nemá takovou hodnotu jako právě želvovina. Tím pádem není snadné místním lidem vysvětlit, aby želvovinu vyměnili za kokos.

Red.: Odměnou je pochopitelně pocit dobře vykonané práce, která má smysl. Bonusem pak poznání exotických končin. Měli jste čas i na nějaké výlety? Co všechno jste v oblasti poznali?

Pavel Zoubek: Já osobně se snažím všechna místa, která navštívím, vnímat i z "pohledu turisty". Navíc to pomáhá k vytvoření si celkového obrázku místa a místních lidí. Za ten čas strávený v oblati Berau jsme například navštívili ostrov Kakaban, který ukrývá jezero se čtyřmi druhy medúz. Ty nejsou člověku nebezpečné, a proto mezi nimi můžete opatrně plavat, aby jste jim neublížili, a zároveň si užívat tu "nečekanou" nádheru mezi stovkami žahavců, kteří nežahají.

Red.: Vy jste se po želvovině vrhnul na slonovinu a na záchranu slonů a nyní se věnujete luskounům. Jak se věci daří? Kam se chystáte?

Pavel Zoubek: Problematice želvoviny se stále s kolegy věnujeme a chceme se zaměřit i na další lokality, které jsou prodejem želvoviny známé. V současné chvíli se také věnujeme problematice černého obchodu s luskouny a máme před sebou několik nelehkých úkolů. Až současná situace pomine, tak se vydáme zpět do Indonésie a snad uděláme něco pro přežití tohoto kriticky ohroženého druhu savce také.

Děkuji za rozhovor    Text Mad, foto viz popisky