Marie Antoinetta, tragikomedie ze života královny, která skončila pod gilotinou, je první letošní premiérou Divadla F. X. Šaldy v Liberci

V dobách budování reálného socialismu byla pochopitelně preferována varianta první, což ostatně o některých senzacechtivých článcích platí dodnes. Seriózní historické práce jsou v soudech mnohem opatrnější. Královnu, kterou i s manželem Ludvíkem XVI. smetla revoluce zahájená dobytím Bastily roku 1789, vidí moderní historie v jiném světle. Přesto se odborné spory stále vedou i o dost zásadní věci ze života královského páru a hodně otázek zůstává nezodpovězeno.Proto není divu, že osobnost Marie Antoinetty nezůstala jen předmětem šarvátek historiků, ale inspirovala mnoho umělců, zejména autorů knih, divadelních her a filmů. Na prknech divadla F. X. Šaldy v Liberci byla Marii Antoinettě věnována pozornost například roku 2009. Tehdy šlo o balet Marie Antoinetta / Markýz de Sade. Takové provokativně kontroverzní spojení samo o sobě symbolizuje, že život manželky Ludvíka XVI. lze opravdu zpracovat z nejrůznější perspektivy. Námětů a možných interpretací událostí je mnoho.Tentokrát dramaturgie divadla sáhla po činohře Američana Davida Adjmi. „Odhaduji, že autor čerpal 90% informací pro hru z historických pramenů, ale zároveň do hry vložil něco ze současného světa, ať už je to současný slang nebo současné chápání lidí. Tím ukazuje příběh Marie Antoinetty jako příběh současných lidí, současné ženy, která se dostává do velmi nelichotivé situace. Dostává do rukou velkou moc, ale není vychovaná pro zacházení s ní. Padá do víru klasických povrchních věcí, které známe z běžného života, například bulváru,“ charakterizuje základ pojetí hry režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová.Od tohoto se odvíjí vše ostatní. Hudební doprovod napsala Vladivojna La Chia, což do divadla jistě přiláká řadu příznivců této pozoruhodné a nezařaditelné zpěvačky, skladatelky a výtvarnice. Na otázku, proč právě tato autorka, režisérka odpovídá: „Vladivojna la Chia je z Ostravy, kde jsem pět let působila. Tato cesta nás navedla k sobě a zjistily jsme, že opulentní velké věci ve zlatých portálech Vladivojně jednoduše sluší. A protože spolu rády spolupracujeme, oslovila jsem ji, zda by nepřijela se mnou do Liberce, a povedlo se, její hudba i ve vašem divadle dobře zní, je strhující."Vladivojně se na této spolupráci zejména líbí, že: „Janka se snaží věci pojímat současně, hledat současný jazyk. Pro mě to hudebně znamenalo, že jsem mohla pracovat jak s klasičtějšími prvky, jako je harfa, cembalo, tak s věcmi naprosto současnými a udělat moderní hudbu. V kombinaci s kostýmy a scénou to pak má v sobě přesně to poselství, které by to mělo nést.“„Dohodly jsme se, že tam budou velké obrazy. Mimo nějakou podkresovou hudbu jich tam je deset. Je to takové nadžánrové, spojení klasické hudby a současného, možná i lehce avantgardního jazyka. U mě to je vždycky hodně intuitivní práce, snažím se na to napojit. Zatím to vždy vyšlo. Někdy je třeba do toho ještě zasáhnout, ale tady bylo velké štěstí, že to nějak fungovalo,“ pochvaluje si Vladivojna La Chia.Až představení uvidíte a hudbu uslyšíte, možná si vzpomenete na film Marie Antoinetta z roku 2006 od Sofie Coppolové, ve kterém styl hudby podobně kontrastuje s dobou děje a rovněž finální vyznění filmu je velmi podobné pojetí Davida Adjmi. Vladivojna film viděla, ale inspiraci hledala jinde, konstatuje: „Ten film od Coppolové je skvělý, pro mě to je hodně zásadní dobrý film, ale největší inspirací mi je vždycky režisérská vize a prostředí, do kterého je dílo zasazené. Někdy je dobré, když jde hudba proti tomu, ale pochopitelně je třeba to vyvažovat.“Kostýmy a scénu navrhl David Janošek. Nutno říci, že výtvarné řešení v tomto případě hraje mnohem větší roli než v některých jiných představeních. Janka Ryšánek Schmiedtová vysvětluje: „Ve své době bylo Versailles, sídlo francouzských králů, tak opulentní, že se ho někteří lidé i báli. Myslím, že jsme tam, kde jsme chtěli být, aby diváky překvapila ta vizuální stránka, aby byli unešeni. Tato scénografie člověka trochu odvede od toho, že by to mohlo být historické drama, což ono je a zároveň také není. Je to hra s historií. Osud Marie Antoinetty je podobný osudům některých dnešních osobností.“Scéna je sice opravdu velkolepá, ale přitom jednoduchá. Tvoří ji stěny z otočných zrcadel, vždyť ve Versailles byly tehdy celé zrcadlové sály. Zároveň to je ale klec, ve které je královna uvězněná a spoutaná regulemi dvora. Inventář sálu tvoří jen široké křeslo, židle, busta Krále Slunce Ludvíka XIV a v první části představení také obrovská nafukovací figurína psa. Vše je laděno do signální žluté a zelené, což je ostatně i barva šatů příslušníků královské rodiny. Jinak jsou kostýmy moderní stylizací rokoka, paruky mají opravdu velké rozměry a fakt jsou velmi vysoké. Světelný design vytvořil Pavel Hejret. Pro vybrané scény použil UV nasvícení, což jednou podtrhuje paralelu s dnešními tanečními párty, jindy osudovost situace.Skvělé je herecké obsazení. V hlavní roli Marie Antoinetty (opět) exceluje Karolína Baranová. Malá rada, až půjdete do divadla, kupte jí kytku na děkovačku. (To abyste neřekli, že jsem vás neupozornil včas!) Kromě jinak výborného výkonu hereckého, kdy během víc jak dvě hodiny trvajícího představení nesleze ze scény, také zpívá a s kolegy odtančí i dvě působivé baletní scény v choreografii Denisy Musilové. Ostatně režisérka Ryšánek Schmiedtová říká: „Tuto hru by nemělo cenu nasazovat, kdyby v souboru nebyla Karolína Baranová“ a dramaturgyně Lenka Chválová přiznává, že jedním z důvodů uvést právě tuto hru bylo najít pro Karolínu jí odpovídající výzvu.V roli krále Ludvíka XVI. uvidíte Ondřeje Kolína, Mariina bratra Josefa II. vtipně hraje hostující Jakub Albrecht, důvěrnici a královninu pravou ruku Marii Theresu de Lamballe představuje Jana Hejret Vojtková a role Mariiny největší kamarádky Jolandy de Polignac se skvěle zhostila Eliška Jansová. Axela Fersena, královnina milence, ztvárnil Filip Jáša, který v taneční kreaci předvede bravurní zvedačku. Ve hře vystupuje jen jedno ze čtyř dětí královského páru. Prince hraje Eva Goldmannová.Navzdory tomu, že je hra anoncovaná jako tragikomedie, tak jestli do divadla chodíte, jen abyste se pobavili, odreagovali, možná budete zklamáni, žádnou třeskutou srandu nečekejte! Musím se přiznat, že když jsem přemýšlel, kam vlastně tento kus zařadit, nedospěl jsem k jednoznačnému závěru a souhlasí s tím i režisérka Ryšánek Schmiedtová, když říká: „Jsou tam momenty, které legrační jednoduše jsou jako v každodenním životě a zároveň je v této hře těžké hledat žánr. Není to úplně tragédie, není to komedie. Hodně se pracuje s nadsázkou, zkratkou, je tam hodně ironie. Stejně jako v tragických událostech kolem nás, i v naší Marii Antoinettě humor je.Navzdory výpravnosti rozpočet nepřekročil limit jiných inscenací, takže by se dalo napsat, že na rozdíl od Francie tato Marie Antoinetta divadlo svojí rozmařilostí nezruinuje. Ale pozor! „Marie Antoinetta nezruinovala Francii, to je jedna z historických lží. Rozpočtu nepopustila víc než kterýkoliv jiný tehdejší státník. Do velkého deficitu dostal Francii již dědeček jejího manžela Ludvík XV.,“ připomíná Janka Ryšánek Schmiedtová.Jakub Albrecht sice o přípravě na roli Josefa II. tvrdí, že: "Přistupoval jsem k tomu s čistou hlavou, po historických ani filmových nebo literárních materiálech jsem nešel,“ ale já vám jako divákům radím pravý opak. Ono je ostatně víc důvodů, proč si před návštěvou představení trochu oživit dějepis. Nejen abyste věděli, kdo tenkrát doopravdy mohl za zruinování státního rozpočtu Francie. Poptejte se strýčka Googla konkrétně na Marii Antoinettu. Jinak budete poněkud tápat a ochudíte se o pochopení souvislostí a asi vám zůstane skryta řada symbolik. Mám na mysli třeba prolog nebo toho přerostlého nafukovacího pejska na scéně. A když to nestihnete, přijďte do divadla alespoň s předstihem a ke skleničce něčeho lahodného z divadelního baru si kupte program, základní historická fakta i pár zajímavostí tam naleznete také.

Text a foto Mad