V Jizerkách se střílelo, myslivci pořádali tradiční naháňku. Výstřely sice padly, žádný kus ale skolen nebyl
28 členů Mysliveckého spolku Harcov-Janov opečovává pronajatých dvanáct set hektarů lesa v Jizerských horách. O tomto víkendu využili poslední možnost, kdy je v tomto období dovoleno lovit některou vysokou, a vyrazili do revíru s flintami.
Je sobota, lednové kalné ráno a podle sporadických stop v čerstvě napadlém sněhu se zdá, že liberecký Harcov ještě spí. Před hájovnou Mysliveckého spolku Harcov-Janov ale již parkuje nezvyklý počet aut, mnohdy vybavených pro jízdu drsnějším terénem. Velká část účastníků naháňky je již na místě. Nezasvěcený pozorovatel by nicméně mohl mít dojem, že se zde chystají nějaké stavební práce nebo cvičení záchranářů. Zbraní je vidět pomálu, zato všichni mají nasazené reflexní vesty.„Kvůli bezpečnosti mají lovci i honci reflexní vesty,“ vysvětluje mi Jaromír Rejnart, předseda spolku, a pokračuje ve výčtu pravidel, která mají zabránit tomu, aby místo zvěře nebyl uloven člověk: „Každý lovec smí střílet jen tam, kam bezpečně vidí a na co vidí. To znamená, že se nesmí střílet například na horizont nebo jen tak někam, kde se něco šustne. Dále je nepsané pravidlo, které my dodržujeme, a to, že lovec se nesmí vzdálit z místa, které mu bylo určeno, dokud ho vedoucí neodvolá.“Hospodář spolku Viktor Vlasák ve výčtu opatření pokračuje: „Do skončení leče nechoďte nikdo ke zvěři. V případě postřelení to nechte na lidech v tlaku (pozn.: na honcích), jsou mezi nimi lidé s flintama a raněnou zvěř zastřelí. Samozřejmě, že u kulovnice má každý mimo stanoviště otevřený závěr, u kulobroků má zbraň zlomenou. Za bezpečnost odpovídá každý střelec osobně.“ Naháňky, jako byla ta sobotní, pořádají harcovští dvakrát až třikrát ročně podle počasí. Členové spolku jsou pochopitelně také individuální lovci, chodí sedat na posedy a loví. Černá se sice ze zákona střílí celoročně, možnost lovit vysokou ale končí teď v lednu, takže šlo pro následující měsíce o jednu z opravdu posledních možností.Nicméně střílí se jen to, co určí hospodář na slavnostním nástupu. Hospodář Vlasák nejprve vymezuje teritoria: „Během dnešní naháňky budou dvě leče. První bude Prachárna, druhá pak Rokle a okraj Královky.“ To je při pohledu do mapy ještě celkem jasné. Pakliže tedy znáte Jizerky a víte, že leč je oblast, kde se hon pořádá. Pak se ale začínají vršit výrazy, na které je i strýček Google krátký, a začínám si připadat jako na výjezdním zasedání tajných agentů.Viktor Vlasák pokračuje: „Lovit se bude zvěř zákonem povolená, čili u vysoké by se dala holá, ale lovit budeme koloucha. V případě, že si budete jistí, tak šmolu. Nechci, aby se lovily laně, ty jsou v této době již trochu mimo hru. Zvěř černá se ze zákona může lovit veškerá, takže to nechávám na vašem uvážení. Myslím ale, že je zbytečné lovit bachyně a velké kusy. Je také povoleno střílet muflonče, ale to také nechávám na vašem zvážení. Škodnou je střílet pochopitelně povoleno.“Celkem se před hájovnou sešlo šestnáct střelců a čtyři honci se čtyřmi psy. Mladších myslivců bylo mezi přítomnými pomálu, což je bolavé místo celého oboru. Jaromír Rejnart s mým postřehem souhlasí, konstatuje: „Máte pravdu, průměrný věk máme dost vysoký, protože dnes se mladí lidé myslivosti již tolik nevěnují, a co s tím dělat, to je těžká otázka. Mezi třicítkou a čtyřicítkou máme asi šest členů a nám ostatním je víc. Máme i člena osmdesátiletého.“Na místě je i jeden z nejstarších členů spolku, Jiří Chládek, lesník z povolání. Lesnictví a myslivost spolu totiž úzce souvisejí. Oboru se věnuje prakticky celý život. Vypočítává: „Absolvoval jsem lesnické učiliště, pak lesnickou školu. Od roku 1975 jsem u lesního závodu.“ Jestli ovšem čekáte, že Jiří Chládek má byt vytapetovaný trofejemi, budete překvapeni: „Za tu dobu jsem toho střelil velmi málo. Když to tak řeknu, já lovím jen v sebeobraně (smích). Já daleko víc času věnuji péči o zvěř. Vlastní lov beru jen jako třešničku na dortu,“ svěřuje se lesník Chládek.Ženu má spolek mezi členy jedinou. Markétu Sabáčkovou do jinak ryze pánské společnosti přivedl manžel. Ani pro Markétu není počet trofejí podstatný: „Toto je moje šestá, možná sedmá naháňka, ale zatím jsem takové štěstí, že bych něco střelila, neměla. Já vlastně zatím nestřelila ještě nikdy nic. Dělám to teprve třetí rok, tak se s místními chlapci nemůžu srovnávat. A já jsem navíc spíš ochranář přírody než střelec. Myslivost doporučuji všem ženám. Ono to není jen o tom střílení, to je především o péči o zvěř a ty věci kolem. Třeba večerní oslava k tomu určitě patří a je to příjemný, ale protože tu jsem dnes autem, tak si moc nezaslavím.“Mé divoké představy o riskantní úloze honců rozptyluje Karel Novotný, který bude nahánět již pošesté. Říká: „Já se nebojím. Není důvod. My sice jdeme proti střelcům, ale střelci vytvoří kolo a střílí ven z kruhu, kde probíhá samotná naháňka.“ Nahaněči jdou a dělají hluk, aby vyplašená zvěř šla střelcům do rány. „V tom tlaku (pozn.: rojnice honců) jsou psi, bouchá se na stromy, volá se heja heja, houhou, huš huš a tak různě,“ přibližuje atmosféru honu honec Novotný.Konečně slyším, jak kdosi vypráví: „Chodili tam dva špičáci (pozn.: mladí jeleni s prvním parožím), měli to s bídou po slechách,“ a že jednoho z nich po trpělivém vartování skolil, vrací se mi jistota, že ve spolku jsou i lovci, kteří si jdou opravdu zastřílet. Třeba Lukáš Svoboda se myslivosti věnuje, jak říká, sice krátce, ale přiznává: „U mě to dělá tak pět až deset kusů ročně, ale starší chlapi tady nalovili mnohem víc.“ Na základě přátelských vztahů fungují i pozvání do jiných honiteb. Stačí mít průkaz, zaplacené pojištění.Na rozdíl od lovců, kteří jsou přímo povinni stát po dosažení stanoviště na místě, to mají honci pestřejší. Honec Milan Arient vysvětluje: „Na kilometry se to dá špatně definovat, naháňka jako taková nebývá dlouhá, trvá kolem půl hodiny až hodinu, ujdeme třeba jen dva kilometry, ale většinou se pohybujeme obtížným terénem. Pak proběhne přesun do další honitby. Ta organizace bývá také časově náročná.“Jediná věc, na kterou mi žádný účastník naháňky ráno neuměl odpovědět a ani si tipnout, byl počet kusů, které budou skoleny. Ačkoliv jsou mezi členy revírníci, kteří mají přehled o zvěři a vědí, kam jít, výsledek je vždy ve hvězdách a často se stane, že není uloveno nic. Tak dopadla i sobotní naháňka, nějaké výstřely sice padly, ale střely minuly cíle.
Text a foto z úvodu akce Mad, archivní záběry laskavě zapůjčil Karel Novotný