„První otázka Čechů je, kde najdou Kaufland. Tak se je snažím motivovat objevovat Žitavu a její okolí i z jiné stránky,“ říká Dagmar Hrehová, česká pracovnice žitavského infocentra

Stále více více Čechů v saském příhraničí nejen pracuje, ale i bydlí. Jedním z důvodů je, že bydlení i některé služby zde často vycházejí levněji než u nás. To ale není případ Dagmary Hrehové, zaměstnané v turistickém centru Přírodní park Žitavské hory. Denně dojíždí z Hrádku nad Nisou, v létě i na kole. „Jezdím vlastně přes tři státy. Když jsem pracovala v Londýně, kolegové mi nevěřili, že někdo může bydlet v jednom státu a denně jezdit na kole přes druhý stát do státu třetího,“ připomíná světoběžnice Dagmar zvláštnost, kterou my v Trojzemí vnímáme jako samozřejmost.Ani to, že jako Češka pracuje ve službách a je v neustálém kontaktu především s německými zákazníky, nepovažuje za nic výjimečného. "Český personál najdete v současné době po Žitavě všude. Sama jsem občas překvapená, kde všude najdu Čechy zaměstnané," potvrzuje snahu města přilákat co nejvíce českých turistů i zákazníků.Koronavirová pandemie zasadila Horní Lužici a plánům stát se rájem pro relaxaci a výlety těžkou ránu, což platí i pro Žitavu. "Momentálně to je hodně špatná sezóna. Například když byly jarní prázdniny v Berlíně a v okolních státech, čekali jsme zvýšenou návštěvnost a rozšířili jsme pracovní dobu, ale zbytečně, výsledek tam nebyl," potvrzuje Dagmar. I Češi se vrací jen pomalu. Důvodem mohlo být i to, že zde dlouho platila, a v některých oblastech dodnes platí, přísnější koronavirová pravidla než u nás.Přítomnost české informátorky v žitavském infocentru je pro Čechy velmi cenná. "To je asi ten největší benefit mé práce. Když k nám přijdou čeští turisté, mají pracně připravenou tu jednu větu, kterou se chtějí zeptat na to, co potřebují, a když je oslovím, najednou to z nich spadne a ptají na všechno, co potřebovali i původně nepotřebovali," se smíchem popisuje překvapení českých turistů Dagmar Hrehová. (Až si do infocentra půjdete s Dagmarou poklábosit, možná "íčko" již nenajdete na původní adrese na radnici, ale již v nových prostorách vedle radnice na Tržním náměstí v budově kina Filmpalast (MAPA), kam se má v nejbližší době stěhovat.)Jak bylo řečeno, onou první připravenou otázkou často je, kde návštěvníci najdou Kaufland a další obchody. Navázání komunikace v češtině pak Dagmar využívá k nalákání příchozích i k objevování méně konzumních předností města, pro které pracuje. Zde jsou její velikonoční tipy: "V první řadě bych doporučila velké a malé postní plátno, neustále se měnící výstavy v muzeu a teď na jaře je také nádherná krokusová louka na zeleném okruhu, což jsou bývalé městské hradby. Ale jsou tu pochopitelně i na další věci, třeba Žitava viděná z ptačí perspektivy z věže kostela sv. Jana Křtitele. Vstupné vůbec není drahé. Nebo doporučuji zajet si i na novou věž na Luži (ta je přístupná i z české strany) a na další zajímavosti, které jsou po okolí." Tak se na tři Dagmařiny žitavské tipy podívejme blíže.

Velké postní plátno najdete v muzeu bývalého kostela sv. Kříže (MAPA)

Podle staré tradice, vzniklé na přelomu prvního milénia a dnes v některých kostelech opět obnovované, bývala v době postní nejposvátnější část kostela (hlavní oltář, presbyteriář,...) zahalená oponou, takzvaným postním plátnem. Výkladů se nabízí víc. Na prvním místě bývá uváděno, že k půstu těla se má připojit půst zraku. Ale symbolika plátna má připomínat i jeruzalémskou chrámovou oponu, nebarvené sukno má evokovat mlhavost Starého zákona oproti zákonu Novému a konečně, ale nikoliv v poslední řadě, tu je i symbolika skrytého Ježíšova božství a neschopnosti člověka "dohléhnout nejposvátnějších skutečností".Časem se na původní myšlenku vizuálního půstu jaksi pozapomnělo a plátna se stala příležitostí prezentovat biblické příběhy a křesťanskou symboliku na ploše nevídaných rozměrů. To platí i pro žitavská plátna (německy das Fastentuch), která nejsou pro zrak půstem ani náhodou. Naopak, jsou velmi chutnou hostinou. Velké postní plátno stojí za vidění i kvůli "schránce", která ho chrání. Na tu byl totiž přeměněn kostel sv. Kříže z počátku 15. století, pocházející z dílny Petra Parléře. Krom unikátní klenby s jediným podpůrným sloupem uprostřed má i pohnutou novodobou historii. V roce 1972 bylo Parléřovo dílo odsvěceno a pak málem zbouráno. Záchrana přišla v revolučních devadesátých letech doslova v hodině dvanácté. Kostel byl dík velkému úsilí a ještě větší finanční injekci přeměněn v muzeum Velkého postního plátna, které zde visí od roku 1999 za gigantickou vitrínou, která se dostala i do Guinessovy knihy rekordů. Zatímco plátno je třetí největší na světě, vitrína má primát absolutní.

Malé postní plátno se nachází v Kulturně-historickém muzeu v bývalém františkánském klášteře (MAPA)

Pochází z roku 1573 a jeho ústředním motivem jsou Arma Christi. Navzdory překladu "Kristovy zbraně" jde o nástroje Kristova umučení, přičemž pro laika překvapivě mezi ně nejsou počítány jen předměty očekávané, jako hřeby, důtky, kopí a podobně, ale například i džbán, který použil Pilát, když si myl ruce, kostky, které posloužily zbrojnošům při hře o Kristův oděv, 30 stříbrných, za které Jidáš Krista udal, a též slavné turínské plátno.Jestli počítám správně, seznam má celkem 32 položek. Toto morbidní téma, rozvedené na 15m² (poměr stran je 4:3) malého žitavského postního plátna, je v německých reáliích naprosto jedinečné a ojedinělé i světově, protože podobných pláten je celkem pouze 6.
Prohlídku Malého postního plátna doporučuje Dagmar spojit s návštěvou muzea jako takového. Uspořádání celé expozice je pojato velmi moderně a zajímavě. Určitě se nudit nebudete. 

Věž kostela sv. Jana Křtitele (Johanniskirche) (MAPA)

Kostel sv. Jana Křtitele patří k nejvýznamnějším památkám města a je zároveň svým způsobem raritou. Ač jde o stavbu církevní, jedna z jeho dvou věží má poslání pragmaticky světské, které by dnes spadalo do kompetence armády, hasičů, možná městské policie. Na vrcholu jižní věže je totiž miniaturní domeček, ve kterém bydleli i s rodinami věžníci. Toto nelehké povolání budilo respekt a věžníci se těšili všeobecné úctě. Není divu, věžník byl ochráncem bezpečí a majetku obyvatel města. Jako jeden z článků obrany a krizového řízení měl za povinnost dnem i nocí hlídat město před řáděním červeného kohouta a před nájezdy nepřátel. Z výšky bylo možné vidět případně i různé nepravosti. Kam se hrabou kamerové systémy!Johanniskirche byl založen pravděpodobně koncem 13. století, první zmínka pochází z roku 1291. Asi nejslavnější dobou této baziliky bylo období husitských válek, kdy se sem na šestnáct let uchýlila pražská kapitula. Na přelomu 15. a 16. století byl kostel rozšířen a dostal dvě věže. V polovině 16. století byla jižní věž zvednuta o patro a snad tehdy zde byl postaven i první domek pro věžníka. Do barokní podoby byl kostel přestavěn roku 1704. Dnešní bašta věžníků je mladší. V červnu 1757 Žitavu obléhala rakouská vojska a jeden z velitelů vypsal pro artilerii odměnu 25 dukátů za každou úspěšnou trefu do kostelní věže. Věž byla natolik poškozená, že ji sami žitavští museli strhnout.V roce 1766 začala stavba kostela nového a kvůli různým problémům (zejména finančním) se práce protahovaly hůř než u nás za reálného socialismu. Když se zdálo, že dílo bude s končícím stoletím konečně hotové, přišla v roce 1797 další rána. Jižní věž se začala naklánět jako šikmá věž v Pise. Mimochodem, jedním z důvodů bylo, stejně jako u slavnější kolegyně, nerespektování typu podloží stavby. Spády svéhlavé madam se podařilo ukočírovat až po pětatřiceti letech! Proto je věž vysoká "jen" 60 metrů místo původně plánovaných 66 metrů. Pět let nato, roku 1837, byl konečně nový kostel slavnostně vysvěcen. Jako rozhledna začala věž fungovat brzy poté. Kovové informační desky na ochozu jsou z roku 1892.Text a foto (není-li uvedeno jinak) Mad