Sochy ve skalách nad Brništěm vyvolávají u návštěvníků nadšení, u historiků protesty

 Tehdy mě to zaujalo, protože takto opečovávaný historický vandalismus v důsledku vzbuzuje dojem, že vydrží-li vzkaz dostatečně dlouho, bude nakonec prohlášený za památný. To si bohužel neuvědomili v Brništi, když se rozhodli zcivilizovat krásný kout přírody (MAPA) se starým romantickým úvozem, nesoucím stopy minulosti. Ve spolupráci Podralského nadačního fondu ZOD, obce Brniště a zaměstnanců ZOD Brniště zde vznikla během letních měsíců 2018 stezka Sochy ve skalách. Lucie Bínová, projektová manažerka Podralského nadačního fondu, vzpomíná: "Ještě předloni to byl zarostlý kus lesa, po těch cestách skoro nešlo projít a o kapličce, kterou jsme obnovili také, skoro nikdo nevěděl."
Problémem se bohužel stalo to, že snažení korunovala akce, během níž čeští a němečtí výtvarníci trasu vyzdobili svými díly (bližší info naleznete na www.ekocentrumbrniste.cz). Zájem o zapomenutý kousek lesa za Brništěm raketově vzrostl, ale v obci historiků zásah do "jejich rajónu" vyvolal poprask. Následovala již zmíněná medializace.

V těchto dnech je vzduch snad již čistší, alespoň Lucie Bínová je optimistka: "Začali jsme spolupracovat s Národním památkovým ústavem. Vysvětlili jsme si vzájemně, že nám jde o to samé, co jim, to znamená zpopularizovat zajímavé místo. Historicky cenné prvky rozhodně nehodláme poškozovat. Jen to místo chceme udělat atraktivní pro lidi, kteří by tam jinak normálně nezašli, a určitě nás těší i to, když se lidé dozvědí, že jdou po historické úvozové cestě."

Plánem pro letošek je prodloužení stezky. Paní Bínová mi nad mapou vysvětluje: "Rádi bychom ji obloukem dovedli z nejvyššího bodu až k areálu Lesního zátiší (MAPA), kde se pořádá většina obecních i našich akcí. Část stezky bude podobná té již hotové, což znamená, že by tam byla sochařská díla, a část chceme zaměřit na land art a na díla, která jsou přírodě blíž, některá možná zaplní i úvoz. Zatím to je předmětem úvah, sháníme finanční prostředky, nicméně zájem ze strany umělců je. Máme již přes deset přihlášek. Jsou mezi nimi jak místní lidé z českolipské výtvarné komunity, tak z jiných krajů Čech a pochopitelně i z Německa, protože jde o česko-německý projekt. Předpokládáme, že s tvorbou stezky by se mělo začít v červnu a hotová by měla být začátkem srpna. 10. srpna budeme mít Lesní slavnosti, během těch bychom udělali vernisáž a další doprovodný program." Pojďme se podívat, jak vypadá již hotový úsek, který vzbudil tolik emocí. Asi sedm set metrů dlouhá stezka vedoucí starým, až tři metry hlubokým úvozem začíná celkem nenápadně vpravo od cyklostezky asi dvě stě metrů pod Ekocentrem Brniště.

Na trase se nachází patnáct objektů nebo celých instalací od osmi českých a německých umělců. Popis včetně uvedení autorů uměleckých děl je instalován (nejen) na začátku procházky. Vpravo má panel zásobník s papírovou verzí plánku. Ten si ale můžete vyzvednout i v ekocentru. Jedinou chybou na kráse je, že papírové verzi by slušely alespoň několikavětné medailonky umělců.

Vstupujeme do magického království soch. Vpravo se modlí Panenka Marie Jana Švadlenky, které již někdo urazil nos. Brána s honosným názvem Brána snů je dílem Raika Zengera...

...a hlídá ji Trol Andrease Richtera, školní příklad invenčního využití tvaru a struktury materiálu skály.

Historikům vadí především to, že díla zdobí historický úvoz a jsou na místech nesoucích stopy dávných nápisů a symbolů. Například na stěně s druhou částí kompozice Cesta časem od Andrease Stegemanna je vlevo dole jasně identifikovatelný kříž a po bližším pátrání objevíte i fragmenty písma, patrně nějakých iniciál.  

Sochy a reliéfy údajně narušují stěny, ve kterých zanechaly své podpisy kola a bočnice starých povozů. Já osobně naopak tuto kompozici Radka Kubiny, nazvanou Myslivcův sen, považuji za jeden z nejzdařileji zakomponovaných objektů do zdejšího prostředí. Navíc jde o skvělý a vtipný nápad.

Skálu připravenou (nebo narušenou?) minulými lidskými zásahy pro svůj reliéf souboje sv. Jiřího s drakem využil i Jiří Genzer (spolu s J. Švadlenkou známý ze sochařského sympózia v liberecké ZOO).
A jsme opět u otázky, zda je vhodné ve 21. století do kamene v přírodě sochat, nebo ne a zda má být výklenek, zřejmě následek těžby kamene, brán jako nedotknutelný historický artefakt. Téma zde zpracované má přece své obdoby v lidových reliéfech dnes respektovaných jako kulturní památky. Podle mě toto dílo naprosto zapadá do prostředí a nezničí-li ho nějaký vandal nebo kyselé deště, dostane se za padesát, za sto let na seznam kulturního dědictví.

O tom, že rytí do skal se u našich předků těšilo velké oblibě, svědčí bezpočet skalních reliéfů rozesetých po celém kraji. Nejinak je tomu i zde, naleznete například tyto koňské hlavičky a epigrafické nápisy, jejichž poškození je předmětem obav historiků.

Dnes je holt jiná doba, dokonce zazněl názor, že kdyby měly stezku doplnit další sochy a reliéfy, tak jedině vytvořené do přivezeného pískovce a rýt by se nemělo ani do stěn vzniklých po těžbě kamene (blíže například článek ZDE). Vyřešení koexistence starého a nového je námětem nejedné doktorské práce. Laiky odborné disputace nezajímají, pro nás je důležité, že tady je na každém kroku co objevovat. Rozcestí patří německé sekci, vlevo hlídá Strážce Andrease Richtera, za ním vykukuje Velký zkamenělý trol od téhož autora. Pravou stěnu zdobí první část rozsáhlé kompozice Cesta časem Andrease Stegemanna.

Na fotografii zachycený fragment Stegemannovy Cesty časem ukazuje, že umělci použili i jiné materiály než kámen a výtvarný projev je velmi pestrý.

Třeba Spřádání sítí od Kerstin Stegemannové lze považovat spíš za land art.

U piknikových laviček na horním konci stezky má Kerstin další dílo, které bych zařadil mezi land art. Že uprostřed lesa tančí lesní bohyně, si nepozorný návštěvník možná všimne až v okamžiku, kdy si zde rozbalí svačinu. 

Vzpomínky na minulost Ivy Erbenové sice časem nevyblednou, ale budou beze stopy pohlceny okolní přírodou. Dílo tak vlastně respektuje přání historiků :-)

Renovovaná lesní kaplička, epigrafickým nápisem datovaná do roku 1810, se nachází o pár desítek kroků dál, zanořená do valu ohraničujícího pole.

Jak bylo řečeno úvodem, cílem letošních uměleckých výbojů má být prodloužení stávající stezky směrem ke střelnici a dolů k areálu Lesní zátiší s amfiteátrem. Oblouk kolem ekocentra by se tak smysluplně uzavřel. Na jakých konkrétních místech se díla objeví, záleží na nápadech umělců. Vhodných zákoutí tu je spousta...

...já bych si vybral třeba toto :-)

Snad tentokrát vše dopadne po konzultaci s památkáři bez zbytečných kontroverzí. I když, negativní reklama je taky reklama. Loni zájem veřejnosti předčil i ty nejoptimistější představy realizátorů. Parkoviště před ekocentrem bylo zvláště o víkendech často přeplněné. Loňská kniha návštěv obsahuje spoustu kladných ohlasů. Ta letošní má zatím popsaný jen jeden list, ale na rozdíl od odborníků jsou laici nadšeni a nešetří smajlíky.

Text a foto Mad, rozhovory Darka