Výlet k nové rozhledně na Luži přes hospodu, kterou odnesl čas, se zastávkou na oběd v restauraci fungující a s nakouknutím do Brazilky jako tečkou na závěr

Vyrazíme z celkem rozlehlého parkoviště u kapličky na horním konci Dolní Světlé (MAPA). Po silničce poskládané z betonových panelů nás prvních osm set metrů povede červená turistická značka. Pak musíte najít odbočku (MAPA bod 2), po které se dáte vlevo mezi stromy do bývalého úvozu. Pozor, mezi silničkou a začátkem úvozu je cíp louky, na které po nějaké cestě není ani stopa.
Upozorňuji, že pro pohyb v lese a hledání ruin hospody velmi doporučuji neselhávající navigaci a kvalitní mapu (např. MAPY.CZ). Nemáte-li ji a nebaví vás prodírání se mezi roštím a hledání zasypaných sklepů a základů Nové Brazílie, můžete tuto část výletu vypustit a pokračovat v klidu po červené na hraniční přechod Waltersdorf.
Pakliže jste starý úvoz našli, po pár desítkách metrů se po vaší levici otevře nádherná šťavnatá louka, protkaná lučním kvítím. Možná i zalitujete, že nejste býložravci. Určitou náplastí je výhled na jižní obzor, nabízející panorama podhůří Lužických hor a Českého Středohoří.
Pokračujte dále úvozem, jehož kvalita se s narůstající vzdáleností horší. Po asi 350 metrech byste měli zbystřit a začít hledat. Pozůstatky areálu jsou dnes do značné míry pohlcené lesem, ale zjednodušeně lze říci, že první ruiny se nalézají hned za rozdvojením cesty v prostoru mezi cestami (MAPA bod 3, pozor, není zakreslen zcela korektně), přičemž vy máte po prohlídce terénu pokračovat po pravé větvi této rozdvojky vzhůru do svahu.
Stopy terénních úprav a trosky jsou roztroušené na překvapivě rozsáhlé ploše. To proto, že původně šlo o poměrně velkou horskou samotu, ze které byla roku 1929 vytvořena restaurace "Neu-Brasilien", viz fotodokumentace na www.zanikleobce.cz. Restaurace ale příliš neprosperovala, možná i kvůli vyhlášenějším občerstvovnám v okolí. O tom, že podnikání v tomto místě nikdo nepovažoval za dobrý záměr, svědčí fakt, že v roce 1934 proběhl neúspěšný pokus o dražbu. Po válce objekt chvíli, přesněji řečeno do okamžiku zavedení pohraničního pásma, sloužil jako ubytovna. Některé prameny uvádějí, že než byla roku 1958 Nová Brazílie stržena, fungovala v ní dětská ozdravovna. 
Po úseku, na kterém sáhnete po navigaci, protože se cesta skoro ztrácí v záplavě náletových dřevin a pokácených stromů, začne pěšina opět nabývat charakter kdysi celkem používané komunikace a vy po ní dojdete těsně za pomník obráncům hranic Republiky Československé roku 1938 (MAPA bod 5). Pomník vzdává hold všem příslušníkům finanční stráže, četnictva, armády a policie a připomíná konkrétní incident ze srpna 1938. Tehdy horda henleinovců násilně obsadila přechod a tehdejší českou celnici (stopy po ní jsou dohledatelné v lese) a následně byla českým protiútokem vyhnána zpět do Německa (viz www.luzicke-hory.cz). Češi pak hranici drželi až do záboru českého pohraničí v říjnu 1938.
O kousek dál stojí za hranicí jiný památník, tentokrát pro změnu připomínající všechny z Čech odsunuté sudetské Němce. Na německé straně  přechodu Waltersdorf se ale v první řadě rozkládá menší horské centrum s několika chalupami, vlekem a a velkoryse dimenzovanou vyhlídkou (MAPA bod 6). Českou stranu reprezentuje kiosek nacházející se zhruba na místě, kde stával Zur Wachte, další kvůli pohraničnímu pásmu v padesátých letech zlikvidovaný hostinec.
Po červené Hřebenovce dojdeme k chatě Luž (MAPA bod 7). Když jsme připravovali tento tip na výlet, bylo sice pondělí, ale restaurace doslova praskala ve švech platících vládních nařízení, vše, co mohlo být obsazeno, obsazeno bylo, na rozdíl od situace o kilometr níže na německé straně hranice. Úsměvné je, že mezi strávníky převládali němečtí turisté. Potvrzuji, že zde vaří opravdu dobře a ceny zatím nešplhají do horských výšek (česnečka 40 Kč, moravský vrabec 139 Kč, pečená kachna 169 Kč...)
Červené Hřebenovky se držíme i nadále a necháme se jí zavést na Luž (MAPA bod 8), nejvyšší vrchol Lužických hor (793 m n.m.). Okolí Luže tvoří stejnojmennou přírodní rezervaci. Údajně zde můžete zahlédnout například rejsky a kulíška nejmenšího, naši nejmenší sovu.Cestou na vrchol stojí za komentář v úbočí hory studna se studánkou doplněná o romantické posezení, které se po letech již bohužel rozpadá. Tato studna zásobovala vodou vrcholovou chalupu, která roku 1946 vyhořela a studnu vandalové časem celou zaházeli vším možným. V roce 1974 si rekreanti z Horní Světlé dali tu práci, že studnu vyčistili a obnovili.
První chalupa byla na Luži postavena již roku 1823 a pak se úspěšně rozrostla v areál, jehož součástí byly svého času i dvě rozhledničky. Komplex budov byl kuriozní třeba i tím, že hospodou procházela hranice. To vše vzalo za své roku 1946 díky již zmíněnému, zřejmě úmyslně založenému požáru.
Donedávna byla na vrcholu jen vyhlídková terasa vytvořená z pozůstatku kdysi slavné chalupy a německý telekomunikační převaděč. Tento převaděč byl díky aktivitě z německé strany přestavěn na vyhlídkovou věž, díky níž přidáte k výšce Luže pár metrů potřebných k tomu, abyste překonali kótu 800 m n. m.
Přidám pár zajímavostí o nové rozhledně. Za iniciativou stála vesnice Großschönau. Práce začaly v roce 2018 a během léta 2020 byl upraven již existující stožár převaděče, obestavěn ocelovou konstrukcí obloženou deskami z horniny pocházející ze zdejší krajiny. Materiál musel na vrchol hraniční hory dopravovat vrtulník.
Slavnostní otevření se konalo 21. srpna téhož roku. Vyhlídková plošina je ve výšce 8 metrů nad zemí a vede na ni 53 schodů. Autorem projektu je Ralf Reimann z Budyšína a žitavská inženýrská společnost Bau Planung Risch. Stavbu realizovala firma Kratzer Metallbau. Nová rozhledna přišla na 950 000 €. Großschönau se na výstavbě podílela částkou 110 000 €, zbytek pokryly převážně dotace.
Je čas vydat se na zpáteční cestu. Podle momentálního stavu českých a německých nařízení to můžete vzít buďto po německé straně kopce (zeleně značený Oberlausitzer Bergweg) k hraničnímu přechodu Waltersdorf anebo po české straně po vlastních stopách. Ať tak, či onak, mám pro vás dobrou zprávu, zpět půjdete již jen z kopce.
Cestou zpět vás čeká poslední slíbená atrakce. Asi 150 m od hraničního přechodu (MAPA bod 9) odbočte z červené turistické značky vlevo na naučnou stezku kolem Brazilky. Historie mokřadu pojmenovaného po zbořené restauraci, kterou jsme navštívili úvodem, je docela zajímavá.
V roce 1986 byly na této mokřadní louce provedeny drenážní práce, aby byla použitelná pro zemědělství. Jenomže se cosi nepovedlo, odvodnění bylo provedeno nedokonale a zbyla technikou neprůjezdná a neobdělatelná místa nasáklá vodou. Náklady byly odepsány, území zůstalo  ponecháno ladem a během času zarostlo náletovými dřevinami.
Situace se změnila až roku 1999, kdy zásluhou jak české, tak německé strany byl mokřad obnoven. Stálo to přibližně 0,8 milionu korun a rekultivaci provedly české firmy. Od roku 2002 je Brazilka chráněnou přírodní památkou.
Pěkný příběh. Je mi jen záhadno, proč je důrazně žádáno Brazilku procházet po směru hodinových ručiček, tedy shora dolů, jako by šlo o singeltrack. Snad proto, že autoři předpokládali velký zájem veřejnosti a obávali se, aby vyhýbající se návštěvníci nerozšiřovali cestu. Jiný důvod opravdu nevidím.
Až budete Brazilkou procházet, připravte se na to, že zhruba za polovinou cesty byla zřízena pastvina pro několik koz a ovcí, které hlídají celkem tři psi. Jeden je roztomilý a velmi odhodlaný, druhý, zapůjčený z natáčení filmu Pes baskervillský, je trhač, odhodlaný ke všemu. Konečně třetí pes je typický podvraťák, rovněž odhodlaný ke všemu, naštěstí přivázaný stejně jako jeho dva soudruzi a oddělený symbolickým plůtkem. Tak výletu zdar a do Brazilky doražte radši před setměním.
Text a foto Mad