30. výročí Sametové revoluce ve fotografiích. Všem, kteří jsou na nich zachyceni, pokud jsou ještě mezi námi, je o 30 let více

13. 11. 2019 | 5:00

Na neděli 17. listopadu připadne připomínka tří desítek let, které letos uplynou od startu tzv. Sametové revoluce. Prolomila ledy, přinesla republice změnu režimu a dlouho očekávanou svobodu a demokracii. Je to už třicet let, kdy se lidé scházeli na náměstích, cinkali klíči a ze všeho nejvíce si většina z nich přála, aby ten příšerný čas, kdy tu vládli komunisté, konečně skončil. Podařilo se.

Náměstí titul
Foto: Milan Drahoňovský

Foto: Milan Drahoňovský

Foto: Milan DrahoňovskýFoto: Milan DrahoňovskýLiberec se od jiných měst v republice lišil tím, že jako úplně první na dění na pražské Národní třídě, kde tehdejší policejní pohotovostní pluk pod dohledem StB zmasakroval povolený a pokojný průvod vysokoškolských studentů pořádaný k Mezinárodnímu dni studentsva, zareagovali středoškoláci. S praporem se vydali do centra města a později i Leninovou třídou (dnes Masarykova) směrem k tehdejší Vysoké škole strojní a textilní, dnes Technické univerzitě Liberec. Chtěli svým starším kolegům, z nichž někteří byli na Národní třídě zmláceni obušky, vyjádřit podporu. Tehdejší aktéři vzpomínají, jak jim učitelé zakazovali opustit lavice, v úniku ze školy jim bránili vlastními těly a vyhrožovali neomluvenými hodinami. Také je varovali před vodními děly.

Foto: Milan DrahoňovskýFoto: Milan DrahoňovskýKe studentským nepokojům se v Praze záhy přidali pracovníci divadel, přestali hrát plánovaná představení a místo toho s diváky diskutovali o aktuálním dění, zprostředkovávali jim informace o situaci. V Liberci tomu nebylo jinak. Aktivním aktérem této fáze Sametové revoluce byl i režisér Petr Palouš. V Liberci se 18. listopadu 1989 měla v Malém divadle hrát Hrabalova hra Obsluhoval jsem anglického krále. K tomu už nedošlo. Režisér Palouš přivezl z Prahy prohlášení pražských herců a studentů. Přečetl ho místo představení. Liberecká scéna se tak stala prvním mimopražským divadlem, které se ke stávce přidalo.Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/17-listopad-jak-se-rodila-revoluce-20141117.html

Foto: Milan DrahoňovskýNepřehlédnutelnými tvářemi libereckého Sametu byla i Dagmar Helšusová, knihovnice a manželka jednoho z nejvýznamnějších libereckých herců, a Jan Šolc, po roce 1968 z veřejného života odstraněný filosof a nedobrovolný dělník, později poradce prezidenta Václava Havla a vysokoškolský pedagog. Dagmar Helšusová se posléze stala jednou z prvních polistopadových zastupitelek, později náměstkyní primátora a ředitelkou krajské knihovny.

Foto: Milan DrahoňovskýFoto: Milan DrahoňovskýFoto: Milan DrahoňovskýZní to dnes neuvěřitelně, ale tehdy nebyl internet ani sociální sítě, nebyly mobilní telefony, jen pevné linky ve vybraných bytech (na telefon se čekalo i desítky let) a na institucích. Ne každý ale mohl z práce telefonovat soukromě a už vůbec ne meziměsto. V takovém případě musel na poštu. V Liberci noviny vycházely 2x týdně a tam se první zmínka o třeskutých událostech objevila až 24. listopadu 1989... Proto se národ mobilizoval prostřednictvím vzkazů a letáků. Ty byly vylepovány na veřejných prostranstvích i výlohách obchodů. Oblíbenou nástěnkou byla "kachlíkárna" - dlouhé oranžové zdi, tehdy samozřejmě bez reklam, v dnes už neexistujícím obchodním domě Ještěd. Mnoho výlepových ploch bylo na vysokoškolských kolejích i v areáu VŠST (dnes TUL).

Foto: Milan DrahoňovskýFoto: Milan DrahoňovskýAni auta tehdy nebyla v každé rodině a pokud ano, tátové je málokdy půjčovali svým potomkům. K dovozu letáků z Prahy se používalo kde co, i nákladní liazka, která současně sháněla pomoc pro Rumunsko, kde měl "velký třesk" k sametu hodně daleko. Osobními auty jezdili na sever především pražští vysokoškoláci, kteří přiváželi aktuální informace i letáky k výlepu. Státní televize, tisk ani rozhlas v prvních dnech revoluce o dění na Národní třídě a událostech, jež následovaly, vůbec neinformovaly. To se ale časem napravilo, neboť novináři se proti zákazům vedení redakcí vzbouřili. Známá je například stávka televizních pracovníků, jež se uskutečnila v garážích na Kavčích horách. Vedení televize "vyměklo" a obrázky lidí zmlácených na Národní třídě se konečně dostaly na obrazovky, tedy do každé domácnosti v zemi. Komunističtí šéfredaktoři postupně ztráceli na to, co se bude psát a vysílat, vliv. Jako první celostátní deník o masakru na Národní informovalo Svobodné slovo (tiskový orgán socialistů, součást Národní fronty), odsoudilo ho a vyzvalo k dialogu s KSČ.
Zdroj: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/17-listopad-jak-se-rodila-revoluce-20141117.html Jak už jsme psali, v Liberci tehdejší šéfredaktor Vpředu odešel na neschopenku a pak ho už nikdo nikdy v práci neviděl.

Foto: Milan DrahoňovskýLidé se začali scházet na náměstí u radnice, dav den ode dne sílil. První demontrace se odehrála už v úterý 21.listopadu 1989, byla kamerou ze střechy pošty monitorována StB, stejně jako všichni, kdo šli večer do divadla. Účastníci protestních shromáždění si doma vyráběli transparenty a šili státní vlajky. Čas spěl ke generální stávce vyhlášené na pondělí 27.listopadu 1989.

Dokončení v pátek 15.11.

Foto: SMLTakto vypadá dějiště událostí starých 30 let v těchto dnech. Na náměstí u radnice, dnes Nám. Dr. E. Beneše, je klid a vydařená instalace snímků z tehdejší rušné doby zasazená do prostorového nápisu SVOBODA.

Alena Roubalová

 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace