Historie se opakuje, je-li zapomenuta. Paměť národa připomíná momenty 20. století

Za finanční podpory statutárního města Liberec, Libereckého kraje, Nadačního fondu Severočeská voda a dalších partnerů mohla vzniknout unikátní výstava, která loňský podzim putovala z Hejnic, přes Hrádek nad Nisou až do Turnova.

5. května, v tento významný den, kdy si připomínáme Květnové povstání českého lidu proti nacistické agresi, přijíždí expozice do Liberce. Návštěvníci mohou díky této výstavě nahlédnout silné momenty 20. století očima těch, kteří je prožívali na vlastní kůži. Přijďte si společně s námi a pamětníky připomenout paměť Liberce v minulém století.

Vzpomínky pamětníků nám přibližují období druhé světové války, proměny Liberce spojené s vysídlením německého obyvatelstva a dosídlením pohraničí, příběhy poválečné naděje i zklamání po roce 1948, pro Liberec tragický rok 1968, ale i příběhy nové naděje na život ve svobodné zemi po roce 1989.

Život na ruby obrátila druhá světová válka Pavlu Jelínkovi, který pochází ze smíšené rodiny. Tatínek byl katolík, maminka židovka. Díky souhře mnoha šťastných událostí rodina pamětníka válku přežila. Mnozí další rodinní příslušníci a přátelé takové štěstí neměli. Pavel Jelínek tak do Liberce přivedl tradici Kamenů zmizelých (tzv. Stolpersteinů), o které kolemjdoucí „pohledem zakopávají“ a připomínají si tím zmizelé obyvatele města. Jeden z prvních, ve městě umístěných, patří právě pamětníkově babičce Josefíně.

V srdcích mnohých zbyla po druhé světové válce jen prázdnota, zloba a nenávist, která si nevybírá a ve snaze vinu potrestat, trestá i nevinné. Takový příběh se váže k životu paní Ingrid Petříkové. Ta přišla při divokém odsunu o své prarodiče, kteří nepřežili poválečný pochod smrti. O život přišli i dva její starší bratři, kteří u prarodičů na Moravě vyrůstali. Jednoho se však opět díky šťastné náhodě podařilo zhruba po deseti letech nalézt a znovu se shledali. O mladším bratru Janovi však dodnes nemá žádné zprávy. „Určitě získal jiné jméno a také se dostal do nějaké rodiny. Snad se měl dobře,“ stále doufá paní Ingrid.

Libercem výrazně rezonuje i rok 1968, v dnešní době se ozývá tato vzpomínka obzvlášť hlasitě. Spojuje také další tři pamětnické příběhy.

Petra Erbanová šla časně ráno do práce v centru Liberce tak jako každý jiný den. „U radnice byla velká spousta lidí. Křičeli, nadávali, hrozili pěstmi. Několik lidí házelo z lešení na projíždějící tanky rajčata. Nikdo se ale nechoval násilně,“ vzpomíná. Dva vojáci z jednoho tanku zahájili střelbu: „Chtěla jsem tam odsud utéci, ale najednou jsem spadla. (...) Vstala jsem a zase jsem spadla. Koukla jsem se na nohu a z ní řičela krev. Měla jsem roztržené lýtko, nemohla jsem se postavit. Noha byla jako kus hadru.“

Na cestě do práce byl v to středeční ráno i Petr Šída. I on byl v nesprávný čas na nesprávném místě.

I on byl těžce raněn. Přežil díky štěstí a píli libereckých lékařů. Následky zranění na těle pociťuje dodnes. Mohl nám však svůj příběh odvyprávět a vy se s ním můžete společně s dalšími seznámit na webu www.pametnaroda.cz

Neuvěřitelný příběh přibližuje životní peripetie Jana Šolce. 21. srpna 1968 byl na náměstí, když začala střelba. Se ženou se jim podařilo schovat na stejném místě, kam se ukryl ještě další mladík. „No a ten mladej chlap, co tam stál opodál, najednou povídá: ‚No ale oni už nestřílej.‘ Tak se šel podívat ven a zjistil, že lidi už vstávaj, ty tanky jedou dál a je klid. Vrátil se a to byl Václav Havel.“ Vzpomíná pamětník. Stejné názory vedly oba muže k vzájemné úctě a přátelství, jež později vyústilo ve spolupráci až na Hradě.

Šestou libereckou pamětnicí je Věra Vohlídalová, která se narodila v roce 1942 v Londýně, kam se její rodiče uchýlili před nacisty. Do Čech se rodina vrátila až po válce. Maminka paní Vohlídalové byla Němka, a tak malá Věra mluvila i německy. I ona jako pětiletá pocítila poválečnou nenávist. Rok 1968 prožívali doma angažovaně, mnohé věci nebyly jednoduché. Pamětnici však na jejích cestách životem provázelo přesvědčení: „Když máš myšlenku, nějaké svoje chtění, a jsi-li přesvědčená, že je to správné a opravdu to chceš, neustupuj. Mou zkušeností je, že cíl se vždy splní, když se z cesty nesejde. Ta cesta nemusí být rovná.“ A tak se zrodila knihovna s židovskou modlitebnou – Stavba smíření.

Historie se opakuje, je-li zapomenuta. Paměť národa nám připomíná výrazné momenty 20. století a společně dnes píšeme dějiny 21. století.

„Posláním neziskové organizace Post Bellum je nejen zaznamenat, ale také atraktivním způsobem zprostředkovat příběhy 20. století, které podávají svědectví o naší moderní historii. Začtěte se do vyprávění deseti pamětníků z Libereckého kraje natočených v projektu Paměti národa. Jejich osobní výpovědi nám přibližují naše město tak, jak ho již mnozí neznáme a nikdy nepoznáme,“ uvádí v nové v publikaci Příběhy 20. století z Liberce, Michaela Pavlátová, ředitelka Paměti národa Severní Čechy.

Přijďte se začíst do pamětí Liberce.

TZ/Nina Doubková, Postbellum.cz